Vyhlášení samostatnosti Československé republiky 28. října 1918 proběhlo na území, jež dosud spravovala Rakousko-Uherská říše jako svou nedílnou součást. Na frontách se dosud bojovalo. Umírali na nich jak českoslovenští legionáři, tak jejich krajané v rakousko-uherské armádě. V Německu se v r. 1914 rukovalo do války s fanaticky vybuzeným nadšením a jemu odpovídající disciplinou. U nás převažovalo zoufalství, dobře patrný vzdor, a jak viděl z Německa do Prahy se vracející Masaryk, „celé masy byly opity.“
Probruselské mudrování
Dnes se v Evropě po americkém potlačení balkánských válek devadesátých let nějaký čas nebojuje. Území České republiky je nedílnou součástí Evropské unie. Našemu prezidentu a stále narůstajícímu počtu občanů se to ale nelíbí. Český parlament většinou bez diskuse schvaluje unijní zákony, na jejichž podobu nemá formálně stále existující stát v podstatě žádný vliv. A brzy to mají být i zákony o povinném bruselském dohledu nad českými bankami, pojišťovnami, státním rozpočtem, hospodářskou a sociální politikou, finančními trhy a makroekonomickou stabilitou. Říká se tomu ekonomická vláda. A má se to v Bruselu projednávat 28.– 29. října. Datum je to moc pěkné. Náš prezident ty zákony vidí spolu Českou národní bankou jako „cestu k záhubě.“ Cestu k záhubě Evropské unie a naší svobody. Je totiž narozdíl od vznešených a pěstěných vůdců EU i ekonom. A navíc si na Pražském hradě prozíravě nevyvěsil europrapor. To mnohé domorodé eurointelektuály a úslužné mediální mágy velmi dráždí. Také učenci živení bruselskými granty spolu s nimi velmi rádi probruselsky mudrují a peskují. Finančně dobře hodnocený aktivismus je celkem pochopitelný. Ostatně v našich ne vždy veselých dějinách nic nového pod sluncem.
Až na to, že každý opulentní večírek jednou končí. Jak řekl jeden americký ekonom, který se před EU neklaněl, a proto by se o její finanční pobídky nemohl ucházet, „žádný oběd není zadarmo.“ Večírek, nositel hrdého titulu „Evropské unie,“ nyní pomalu uhasíná. Zhruba od jihu na sever. Rakousko-Uhersko mělo také vážné problémy hlavně směrem na jih. Před jeho neslavným zánikem Masaryk ve vídeňském parlamentu řekl, že mu připomíná pána, jenž spolkl deštník, a teď se bojí pohnout, aby se v něm neotevřel. Rakousko se pohnulo, a deštník se otevřel. Masaryk a jeho vojáci se na tom rádi podíleli. Evropě a jejím nemožným říším rozuměli víc než její tehdejší pomazaní vůdcové a úřední znalci.
Fantasmagorická eurovláda
Tak jak slavit 28. říjen v dnešním ovzduší unijního soumraku, přehlušovaném dost vyčpělým chrapotem povelů k jakési fantasmagorické ekonomické eurovládě? Co popřát panu premiérovi k jeho bruselskému, činorodě pracovnímu Dni nezávislosti? Snad odvahu k odvaze a vytrvalosti v ní, řekl by patetik. Někteří Nečasovi předchůdci to ale měli a uměli. Třeba Švehla. Je Nečas jako Švehla? To se brzy pozná. Švehla zemřel vyčerpáním z práce pro stát. Bez něj by předtím doma nebyl 28. říjen jako Den nezávislosti. Masaryk jej chtěl za nástupce. Kdyby byl v r. 1938 prezidentem Švehla, možná by nebyl Mnichov, a nakonec za deset let komunisté u čtyřicetileté samovlády. Masaryk by prý sedlal…
Co bude v Bruselu říkat a dělat Nečas? Ví, že je Den nezávislosti? O bruselské cestě k záhubě se asi rozhodne až Den poté. Tak se jmenoval jeden neveselý americký film. Bude 29. října Nečas veselý? A bude Brusel veselý? Moc hezké město to není. Parádní středověké náměstí s radnicí se krčí ve stínu obludných konstrukcí nové evropské říše, která právě končí, a kdo ví, zda to ví. U nás to ví alespoň někdo. V tom asi máme tradici. A hodně evropskou, protože hodně českou, dodali by možná Masaryk a Karel Čapek. A Hegel by k tomu přidal, že vědět je sice hezké, ale myšlenka je skoro nic. Takže ještě tak něco udělat. Třeba s tím bruselským deštníkem. Chce se snad někomu sedlat?
Miloslav Bednář je filosof a místopředseda Strany svobodných občanů
Vyšlo v Lidových novinách 27.10.2010
