Den úmrtí Milady Horákové stanovil datum pro “Den památky obětí komunistického režimu”. Kulaté výročí této justiční vraždy je tedy dobrým důvodem pro připomenutí si, že obětí tohoto režimu bylo mezi lety 1948-1989 mnohem více.
Často šlo i o lidi, kteří žili v naší lokalitě a měli jedinečné osudy. Někteří odmítali myšlenku “reálného socialismu” dlouhá léta, takže prožívali svá trápení a někdy i mučení delší čas než Milada Horáková. Jiní byli zcela náhodným obětmi např. při okupaci našeho území cizími armádami po roce 1968. Těm všem stejně jako Miladě Horákové patří tento památný den.
S naším jihočeským krajským předsedou Alešem Procházkou jsme tak využili společné návštěvy mého rodného Pelhřimova a symbolicky jsme se poklonili památce všech obětí předchozího režimu (nejen na Pelhřimovsku).
K osobě Milady Horákové bych rád dodal, že jsem velmi silně prožíval, když 26. června ráno zazněl v místním rozhlase v Českém Krumlově 70 let starý rozhlasový záznam procesu s Miladou Horákovou, který je možná tím nejsilnějším a nejvěrohodnějnším dokladem tehdejší doby.
Děkuji nejen samosprávám, ale všem, kteří si včera a dnes po celé republice připomněli jeden z nejzrůdnějších momentů vlády komunistů na našem území, který by ale neměl zastínit vše ostatní – dobré, ale převážně špatné, co minulá doba přinesla.
Vzpomínka na takové části naši historie sice není příjemná, ale o to důležitější je na ní nezapomínat.
Libor Vondráček
předseda strany
Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.
Libor Vondráček v debatě o dotacích pro Agrofert hájil nárokové dotace jako systém, který má po splnění podmínek fungovat stejně pro všechny. V pořadu Události, komentáře se s Markem Výborným přel o to, zda je současný postup vlády a resortů dostatečně jistý, nebo naopak zbytečně riskantní.
Debata se točila kolem posledního dopisu Evropské komise a kolem toho, zda české úřady mohou dál vyplácet dotace firmám z Agrofertu. Výborný tvrdil, že bez jasného vyřešení střetu zájmů Andreje Babiše nelze mít jistotu, že peníze nebudou později problém. Vondráček naopak upozorňoval, že poslední oficiální stanovisko Bruselu dalo za pravdu Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu v části týkající se nárokových dotací, a že je proto rozumné vycházet z toho, co je právě teď oficiální, ne ze spekulací.
Nárokové dotace
Vondráček opakovaně vysvětloval rozdíl mezi nárokovými a nenárokovými dotacemi. Nárokové dotace podle něj nejsou výhodou pro konkrétní firmu, ale nástroj, na který má po splnění podmínek nárok každý, kdo je splní. Použil k tomu i obraz „dotace na mrkev“, aby ukázal, že v takovém systému nerozhoduje, kdo přesně podává žádost, ale jestli jsou splněná pravidla.
Zároveň ale šel dál než jen k obhajobě jednoho dotačního režimu. Řekl, že obecně je proti všem dotacím a že zemědělské dotace by měly být zrušeny v celé Evropské unii. Pokud už ale tento systém existuje, pak podle něj platí, že nečerpání nárokových dotací je pro české zemědělce konkurenční nevýhoda. Z tohoto pohledu je pro něj důležitější rovnost podmínek než snaha dotace vykládat tak, aby v konkrétním případě někoho poškodily.
Riziko a právo
Výborný se snažil debatu vrátit k tomu, že stát má chránit veřejné peníze a nenechat se zahnat do situace, kdy zůstane bez právní jistoty. Vondráček na to reagoval opatrněji: pokud existuje riziko arbitráží, je podle něj lepší postupovat podle posledního oficiálního stanoviska a nesnažit se hned přerušit vyplácení podpory jen z obavy, že by někdy v budoucnu mohl vzniknout spor.
Tento postoj mu vycházel z jednodušší logiky, kterou v debatě držel od začátku: stát nemá vytvářet pravidla, která některým subjektům dávají konkurenční nevýhodu, pokud už jsou podmínky nastavené jako univerzální. Neobhajoval Agrofert jako výjimku, ale spíše bránil systém, v němž mají všichni hráči stejná pravidla. V tom se jeho argumentace odlišovala od Výborného, který víc tlačil na právní opatrnost a riziko budoucích sporů.
Zákon a střet zájmů
Výrazná část sporu se odehrála kolem návrhu změny paragrafu 4c a kolem toho, zda má stát zpřesnit pravidla tak, aby nárokové dotace nebyly automaticky spojované se střetem zájmů. Vondráček opakoval, že zákon má podle něj oddělit reálný střet zájmů od situací, kde dotace plynou automaticky podle předem daných pravidel. Tím se snažil vysvětlit, že návrh nemá někoho vyvinit, ale odstranit nejasnost, která v praxi působí problémy.
Výborný naopak tvrdil, že taková změna by mohla oslabením pravidel pomoci Andreji Babišovi a fakticky zmenšit prostor pro pozdější vymáhání neoprávněně vyplacených peněz. Vondráček na to reagoval tím, že čím méně dotací a méně složitých rozhodnutí, tím méně možností pro chyby, které se projeví až po letech. Tahle linie mu seděla: nešlo o velká gesta, ale o technický, a přitom politicky čitelný důraz na jednoduchost a předvídatelnost.
Vyznění debaty
Celkově Vondráček v pořadu nepůsobil jako vítěz, ale jako ten, kdo dokáže svou pozici udržet bez zbytečné agresivity. Mluvil srozumitelně, nepouštěl se do osobních útoků a držel se toho, že v systému dotací je největší problém nepřehlednost a zpětné přehodnocování pravidel. Právě díky tomu vyzněl pro něj večer relativně příznivě, i když šlo o spor, v němž měl proti sobě ostře naladěného Marka Výborného.
Vondráčkovo vystoupení tak posloužilo spíš jako ukázka jeho stylu než jako demonstrace síly. Nešel do debaty s velkými hesly, ale s konkrétními argumenty o nárokových dotacích, právní jistotě a smyslu státních zásahů. A právě to mu v této konfrontaci pomohlo vyznít dobře, aniž by text musel přecházet do nadměrného chválení.
