Servilita, nikoli zdravý rozum, místo snahy o návrat ke kořenům evropské spolupráce, jen další eurohujerské cvičení – tak vidí Svobodní české předsednictví v Radě Evropské unie.
„Česká republika má po čase opět výjimečnou příležitost hmatatelněji ovlivnit fungování Evropské unie a její návrat k někdejším atributům, na nichž vznikala. Je však jisté, že tato šance bude ze strany politických špiček promrhána,“ říká předseda Svobodných Libor Vondráček. Svobodní odmítají všechny progresivistické trendy současné EU – od emisních povolenek, po zákaz automobilů se spalovacím motorem. „Kromě těchto nejviditelnějších šíleností se víceméně potichu připravují další, například nové evropské daně. Byrokrati chystají další omezování svobody slova a má být omezeno také právo veta jednotlivých členských zemí,“ podotýká Vondráček.
Propagace zkaženého zboží
Dvě miliardy korun, které bude stát české předsednictví, by se daly podle Svobodných využít mnohem efektivněji, samozřejmě především směrem ke strádajícím českým občanům. Česká vláda přitom nešetří ani ohledně propagace. Uzavřela totiž za 15 milionů korun kontrakty s televizemi a mediálními domy, aby hezky informovaly o EU. „Připomíná to smlouvy ministerstva zdravotnictví rok zpátky, kdy se po médiích požadovalo, aby příznivě informovala o očkování,“ říká Vondráček.
Po Brexitu se mnoho svobodomyslných lidí zaradovalo, že tato událost otřese zavedenými pořádky, nicméně EU je zřejmě nepoučitelná a stále si jede podle federalistických not. Nejenže stále trvá, ale ještě více se prohlubuje snaha něco zakazovat a přikazovat podle utopií sociálních inženýrů. Bruselští byrokraté také vyvíjejí stále větší tlak na čím dál větší unifikaci života v EU.
EFTA, nikoli EU
Jediným řešením je podle Svobodných zásadní otočka přístupu ČR vůči EU, škrtnutí článku 10a v Ústavě a její návrat do stavu před rokem 2001. „Ohledně evropské spolupráce bychom se měli inspirovat organizacemi typu EFTA. V ní jsou sdruženy státy jako Norsko, Švýcarsko, Lichtenštejnsko nebo Island. Model spolupráce v EFTĚ, která má zhruba 80 zaměstnanců, je ten správný. Žádné přehlasovávání se, žádné dotace, žádné přesuny ze Štrasburku do Bruselu, žádných 20 000 úředníků, kteří musejí vykazovat činnost. Pouze dobrovolná spolupráce bez nátlaku,“ dodává šéf Svobodných Vondráček
Vystoupení Libora Vondráčka v Událostech, komentářích 15. dubna znovu ukázalo, že předseda Svobodných dokáže i v ostře vedené televizní debatě držet jasnou linii a argumentovat věcně, bez zbytečných emocí. Hlavním tématem byla úprava financování veřejnoprávních médií, legislativní nouze a vztah návrhu k právům podnikatelů i k soudní ochraně. Vondráček působil konzistentně: odmítal přehnané zásahy státu do ekonomiky, upozorňoval na rozdíly mezi českým a polským přístupem a zároveň připomínal, že proti zneužívání veřejné moci má vždy existovat právní obrana.
Konzistence místo pokrytectví
Už v úvodu debaty bylo patrné, že Vondráček nechce řešit jen samotný zákon, ale především způsob, jakým se o něm vede politická diskuse. Připomněl, že jako „velmi pravicový politik“ by měl problém hlasovat pro opatření, které by dříve kritizoval u předchozí vlády. Tím se jednoznačně vymezil proti účelovému přebírání názorů podle toho, kdo je zrovna u moci. Jeho postoj působil jako důraz na principy, nikoliv na okamžitý politický zisk.
Stejně tak odmítl jednoduché obvinění, že návrh dává vládě možnost „vyhnout se soudům“. Vondráček připustil, že právní režim se mění, ale zdůraznil, že tím nezaniká možnost soudní ochrany. Jen se mění forma, jakou se občan nebo podnikatel může bránit. V debatě tak nepůsobil jako někdo, kdo chce právo obejít, ale naopak jako politik, který trvá na tom, aby právní stát fungoval podle jasně definovaných pravidel.
Obrana podnikatelů a trhu
Silná část jeho vystoupení se týkala dopadů cenových zásahů na podnikatele. Vondráček upozornil, že nelze „hodit přes palubu“ jednu skupinu podnikatelů jen proto, aby stát získal nástroj pro regulaci cen paliv. Připomněl, že čerpadláři už dnes mluví o kompenzacích a že je legitimní, aby se vláda snažila čelit drahým energiím, ale ne na úkor konkrétních podnikatelských subjektů. Tato rovina jeho argumentace byla srozumitelná i divákovi, který nemusí sledovat všechny detaily legislativního procesu.
Velmi dobře vyzněl i jeho důraz na konzistenci v přístupu ke stropování cen. Připomněl, že stejná politická reprezentace, která dnes kritizuje legislativní nouzi, sama v minulosti ve stavu nouze schvalovala zásadní zásahy do důchodového systému nebo cen energií. Tím Vondráček nepůsobí jako politik, který by se snažil jen vyhrát momentální spor, ale jako někdo, kdo upozorňuje na dlouhodobý problém dvojích standardů.
Polsko jako lepší model
Jedním z nejsilnějších momentů debaty bylo srovnání s Polskem. Vondráček ocenil, že Polsko se rozhodlo snížit daň z přidané hodnoty na pohonné hmoty, což podle něj znamená pro trh a podnikání lepší řešení než administrativní stropy. Současně ale upozornil, že Evropská unie do tohoto prostoru výrazně zasahuje a členské státy mají jen omezenou svobodu volby. Tím znovu postavil do popředí téma suverenity a ochrany domácí ekonomiky.
Na rozdíl od obvyklé televizní debaty se neuchýlil k prostému odmítnutí celé regulace bez alternativy. Naopak připomněl, že v Evropské unii má smysl usilovat o co nejmenší škody, ale není správné tvářit se, že česká vláda musí bez odporu implementovat vše, co přichází z Bruselu. I když šlo o ostrou polemiku, Vondráček působil jako politik, který chápe evropské souvislosti a současně hájí český zájem.
Významné bylo i to, že Vondráček nepůsobil jako odmítač jakéhokoli kompromisu. Přiznal, že menší dopad je lepší než větší dopad, ale současně trval na tom, že samotná logika systému je chybná. Jeho kritika ETS2 tak vyzněla jako obrana ekonomické svobody a předvídatelnosti, nikoli jako prosté protestní gesto. V tom spočívá i jeho politická síla: dokáže kritizovat konkrétní opatření, aniž by sklouzl k prázdnému křiku.
Veřejnoprávní média a právo veta
Závěrečná část pořadu se věnovala i veřejnoprávním médiím, která jsou pro Svobodné dlouhodobě citlivým tématem. Vondráček odmítl představu, že by obrana ústavních pravidel nebo odpor vůči některým návrhům znamenaly slabý vztah k právu. Naopak se opakovaně dovolával respektu k zákonům a k demokratickému mandátu, který občané dávají ve volbách. V tomto směru působil jako politik, který nechce jen „vyhrát spor“, ale hájí širší princip svobody a suverenity.
Stejně důrazně se vymezil proti tomu, aby se Česká republika obracela s vnitropolitickými spory na Brusel. Podle něj je to projev slabosti a nedospělosti, protože suverénní země si své problémy má řešit sama. I tato část vystoupení pomohla vytvořit obraz Vondráčka jako politika, který má na evropské integraci jasný názor a dokáže ho obhájit bez váhání.
