„Česko dělá správné kroky a dobře pomáhá tmelit podporu Ukrajině. Kromě srdce do toho však musíme dát i rozum, využít příležitost. Nesmíme to zvorat sluníčkářským přístupem. Budoucnost ČR i Evropy pak může být výrazně lepší než nyní,“ říká v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz senátor Jaroslav Chalupský zvolený za Svobodné.
Velkým problémem je energetická politika celé Evropy, která je v mnoha ohledech závislá na Rusku a která dnes především způsobuje obrovské ekonomické problémy domácnostem i firmám kvůli stále rostoucím cenám energií. Jaký další vývoj v této oblasti očekáváte? Mělo by se hledat společné evropské řešení, nebo by se naše vláda měla soustředit na naše vlastní energetické zájmy?
Ekonomické pravidlo prvního ročníku VŠE říká, že není dobré mít všechna vajíčka v jednom košíku, respektive jednoho dominantního partnera, protože se vám pak může pokazit téměř vše ze dne na den. Zdroje máme v Rusku, výrobu v Číně, produkci odevzdáváme do řetězců, abychom si ji pak kupovali zpět za německé ceny, 63 % ze své peněženky odvádíme do aparátu českého a evropského a za tyto naše peníze jsme pak ovládáni nikým nevolenými bruselskými úředníky formou dotací. To nemůže dlouhodobě dobře fungovat. Dnes už to vidíme, byť snaha maskovat to a překrývat „tiskem“ peněz je veliká.
Více jako manažer, než ekonom bych řekl, že každý stát by měl mít svůj zdroj energie, respektive energetický mix v závislosti na svých možnostech, aby si zajistil svou základní obslužnost a měl ji pod kontrolou. Zároveň je určitě přínosem mít energetickou soustavu propojenou s partnery v EU a vypomáhat si. Proč nezajistit dostatek elektřiny pro domácí trh v rámci svých ekonomických možností a pak přebytek nenabídnout třeba i za podstatně vyšší cenu bohatším zákazníkům, tedy státům? Cena elektřiny se propisuje do všeho, může to být součást konkurenční výhody či nevýhody každého.
Podobně by to mělo být se surovinami. Tady ale společné nakupování v rámci EU je výhodou, protože může přinést lepší množstevní ceny, nebo lze realizovat úspory z rozsahu. ČR by měla ctít partnerství v EU, ale to by jí zároveň nemělo bránit obchodovat „s kýmkoli“, pokud je to oboustranně nebo třístranně výhodné. Měli bychom odmítat politické šprajcy z Bruselu na truc atp. Pokud budou mít soukromé subjekty na trhu dostatek finančních prostředků, které nebudou muset odevzdávat do aparátu, jsem si jistý, že trh a poptávka po alternativních čistších zdrojích řešení přirozeně najde.
S energiemi ve velkém souvisí také stále rostoucí míra inflace. Například prezident Miloš Zeman vytýká vládě Petra Fialy, že je jeho kabinet málo aktivní v boji s inflací. Jakou známkou byste za toto vládu ohodnotil vy?
Pro mě je těžko pochopitelné vyrábět kilowattu za 16 haléřů do společného EU košíku a pak ji bez větší přidané hodnoty prodávat českému občanovi zpět za 16 či 20 Kč, tzn. stonásobek. To, že nastane inflace, nebo jiná ekonomická nerovnováha, je jasné už mnoho let. Vždyť už od roku 2008 se pumpují do ekonomiky bambiliony korun, aby se zamaskovaly nerovnováhy. Místo, aby „neschopné“ firmy skončily a místo nich se objevily jiné, pružnější, šikovnější, chytřejší, futrujeme neschopnost penězi daňových poplatníků. Opět učivo prvního ročníku. Každá nezasloužená koruna nakonec uteče do inflace.
Inflace principiálně znamená, že máme málo zboží, tedy nelze dovézt, neumíme vyrobit, není, kdo by vyrobil, a zároveň mají či dostávají lidé hodně peněz. Velká poptávka převyšující nabídku. Komu pak prodáte těch pár palet cihel, které se vám ještě podařilo sehnat? No přece tomu, kdo je ochoten zaplatit nejvíce. Nemluvě o tom, že doprava těch cihel a svícení ve skladu je také dražší a už samo o sobě se promítne do vyšší ceny každé palety. Dobře fungující trh tyto nerovnováhy velmi rychle odstraní. Bohužel vlády ve své snaze „chránit občany a něco pro ně dělat“ za každou cenu většinou ten trh jen mrzačí a nerovnováhy prohlubují či prodlužují.
Tady upozorním na velké riziko dalšího zvyšování inflace. To jsou příchozí lidé z Ukrajiny. Pokud si vláda opět půjčí či „natiskne“ peníze a ty jim dá, jen tak za nic, inflace se opět zvýší a okouše celoživotní úspory Čechů. Je potřeba jim pomoci do začátku, měsíc, dva, ale pak je okamžitě zapojovat do pracovního procesu, aby peníze nepadaly z nebe, nýbrž si je vydělali. Aby oproti nim byla nějaká vyprodukovaná hodnota. Třeba vysázené stromy po kůrovci, nebo více zubařů v ordinacích atp. Měli bychom je vzít mezi sebe a zapojit je. Jinak hrozí ještě další riziko, a to je šedá nebo černá ekonomika s mafiánskými pravidly. Lepší by také bylo, kdyby podpora plynula od státu přímo starostům obcí, protože ti si to ve svém rajonu zkontrolují. Umějí ohlídat, že miliony nebudou kasírovat včera vzniklí „papíroví“ ubytovatelé a nerozjede se obchod s chudobou. Zajistí, že každá koruna českého daňového poplatníka pomůže na správném místě co nejvíce.
Jak se vy osobně stavíte k válce na Ukrajině? Jste spokojený s přístupem Západu, tedy eskalací ekonomických sankcí, ale eliminací jakékoliv vojenské intervence?
Jsem spokojen především s přístupem České republiky a vlády Petra Fialy. Potažmo, jak akční umí být hejtmani a starostové obcí. Kdo rychle dává, dvakrát dává. I v Senátu jsme se okamžitě složili a poslali přímo na ambasádu finanční podporu. Cítím, že my, kterým je konflikt blíže, v tom máme více srdce, než Západ. Ten má v ruce ještě kalkulačku. Kvituji, že se byli lídři schopni rychle dohodnout na akčních opatřeních včetně ekonomických a začali je uplatňovat. To je správný několikaúrovňový přístup k agresorovi. Obstavení majetku je na místě. Ukrajina bude sčítat obrovské škody. Stovky miliard a majetek soudem uznaných zločinců je dobrý zdroj do začátku. Nechť pak nesou plnou odpovědnost i při obnově. Také ale chápu riziko překročení Rubikonu v podobě ofenzivních kroků obranného paktu NATO. To nelze. Věřím, že s materiální podporou jsou Ukrajinci schopni dosáhnout stejného cíle sami.
Věříte, že se na Ukrajině podaří dosáhnout brzkého mírového řešení, nebo se naopak obáváte vleklého a o to více krvavého válečného konfliktu?
Já myslím, že rozhodujících bude následujících 14 dnů, kdy je potřeba se opět všichni sejít, dát dohromady poslední balíček akčních kroků včetně vojenských, a pak na Putina lehnout s veškerou možnou silou. Ono to často bývá jednodušší, než se zdá. Vždyť i jako kluci, když jsme se ve škole nebo venku prali, tak tam byly určité funkční principy. Když agresor dostal rychlou dobře mířenou ránu, tak si sednul na zadek a bylo po rvačce. Nebo přišel na pomoc starší a silnější kamarád, který také důrazně pohrozil a rázem zmizely touhy silnějšího někoho tlouct. Strach je často větší než reálná hrozba, ale bohužel vyžaduje si velkou dávku odvahy a hrdinství. Na Ukrajině ji stále vidím a z informací cítím. Tento náboj bychom neměli prohospodařit. O to méně, pokud by se ukázaly jako opodstatněné informace, že Putin chce ukazovat ramena na další země. V ten moment je určitý výprask na místě, aby se i ostatní ve vedení federace vzpamatovali a začali urovnávat vztahy. Je potřeba ten konflikt a lidské neštěstí co nejdříve ukončit. To je v zájmu celé Evropy. Jinak se to vymkne úplně kontrole, bude existovat množství ozbrojených skupin a region se dostane do chaosu. Těžké bude ale nalézt dohodu, kterou by si byl schopen Putin doma odkomunikovat jako vítězství, aby zcela neztratil tvář a nebyl zahnán do kouta zoufalství. To by bylo velmi nebezpečné.
V každém případě válka na Ukrajině uvrhla Rusko do nevídané světové izolace, nejen diplomatické, ale především ekonomické a obchodní. Tyto události zřejmě překreslí celosvětovou geopolitickou mapu. Na jaký nový svět se podle vás máme připravit?
Toto je opravdu příležitost mnoho věcí přehodnotit. Vrátit je do přirozenější a funkčnější podoby. I Ukrajina ukázala, že pomoc nejspolehlivěji najde na konci své paže a že největší empatii budou mít sousedé. Právě sousedé, kteří mohou být další na ráně, se mají největší vůli spojit a společně udělat toho silnějšího kamaráda. Je velkou výhodou, že v zádech máme EU spojence a obranný pakt NATO, který střeží společné bezpečí. Jako průchozí však vidím spíš „sousedské“ smíšené speciální jednotky, které by pro jednotné ukrajinské velení, a s podporou ostatních, plnily speciální vojenské úkoly na cestě osvobození Ukrajiny. Dnes se války nevyhrávají poražením na hlavu, ale rizikem ztrát. Žádný politik nechce doma vysvětlovat rodinám padlé syny, natož pak tisíce vojáků, kteří se už domů nevrátí. To neututlá ani Putin. Náš nový svět by měla být opevněná, chráněná a bezpečná Evropa, jako společenství samostatných států, které mezi sebou mají minimum překážek a které spolu úzce spolupracují, bilaterálně se spojují k řešení konkrétních pilotních projektů, které když se osvědčí, tak je možné je v nějaké formě nabídnout jako zlepšení i do ostatních zemí. Rád bych žil v Evropě tržní, vzdělané, kulturní a technologicky vyspělé, která bude do jisté míry soběstačná a bude schopna i z přebytku pomáhat dalším. V každém případě potřebujeme stabilitu v regionu, klid na obchod a rozvoj. Ne stále hasit nějaké požáry.
Zdá se, že na rozdíl od mnoha jiných předchozích krizí válka na Ukrajině Západ hodně sjednotila. Neobáváte se toho, že pod pláštěm této jednoty zapadnou dosavadní snahy o strukturální změny třeba na úrovni Evropské unie?
Opět zmíním ten frekventovaný termín „obrovská příležitost“, což tato situace je. Český Senát v čele s Milošem Vystrčilem už ukázal, že umí v EU vysvětlit a získat spojence pro jádro jako zelený zdroj energie, i když se to na počátku pro malou ČR zdálo jako sci-fi. Nyní vláda Petra Fialy prostě dělá správné kroky a sebevědomě navazuje užší bilaterální partnerství s okolními zeměmi pro řešení společného zájmu. To je správná cesta. Být sebevědomým partnerem! Co víme, že nefunguje, to jasně a nahlas odmítnout, ale také stejně nahlas říci, že máme jiné řešení, že potřebujeme občas jít vzhledem ke svým odlišnostem trochu jinou cestou ke stejnému cíli. Nenechat se vláčet EU nepružnou a neefektivní agendou. Naše předsednictví toto může ještě umocnit. My víme, co nefunguje v socialismu, ke kterému EU tenduje, a oni zase znají slabiny kapitalismu. Je potřeba vzít si z obou přístupů to dobré, ne to nefunkční, byť krátkodobě líbivé. Strašně bych si přál, aby se vrátil ekonomicko-tržní přístup, jako zatím nejefektivnější způsob přerozdělování „bohatství“. Možná s postupem doby trochu modifikovaný v tom směru, že se státy budou snažit být soběstačné a obchodovat budou přebytky či komodity, které vzájemně nemají. Zaorávat brambory, protože je odněkud kvůli dotaci přivezu levněji, nebo vyrábět kilowattu za 16 haléřů a kupovat si ji zpět za 16 korun, je nesmysl.
Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.
Zdroj: Parlamentní listy
