Výpadky v dodávkách léků a jejich nedostatek na trhu trápí české zdravotnictví již od covidové pandemie. Ministerstvo zdravotnictví tvrdí, že problém je u dodavatelů, nicméně jiní ukazují prstem i na samotné ministerstvo a státní systém regulovaných nákupních cen.
„Osobně si myslím, že to jsou socialisticky nastavené ceny. My tu máme regulované ceny. Pamatujete si, jak za komunismu banány stály deset korun, akorát tady nebyly? To je dnešní situace [s léky],” uvedl 24. září v rozhovoru pro CNN Prima News neurolog Miroslav Havrda, který je místopředsedou strany Svobodní.
„Tady báječně funguje obchod s vakcínami, tak nechápu, proč nefunguje obchod s normálními léky. A to je myslím stejně důležité jako mít tady vakcíny,“ podotýká lékař s tím, že nedostupnost některých léčiv komplikuje život jemu i jeho kolegům a zbytečně ohrožuje pacienty.
Podle něj je základní problém v tom, že v českém zdravotnictví nefunguje řádné tržní prostředí. Ministerstvo zdravotnictví a jeho úředníci špatně nastavují ceny, říká. „Jestliže máme nějakou nákupní cenu, do té ceny se musí vejít distributor a lékárna a jestliže je cena nastavena příliš nízko, farmaceutické firmy tady odhlašují registrace svých zejména levnějších léků, a tudíž ten lék sem k nám nebudou dodávat,“ prohlásil Havrda v televizním pořadu.
Pro Epoch Times uvedl, že „první krok k tomu, aby zde léky byly“, je umožnit zavedení tržních cen. „Potom záleží na státu, jestli to bude refundovat on nebo zdravotní pojišťovny. Peněz na letadla je dost. Co kdybychom koupili o jedno letadlo méně?“
V okolních státech už pochopili, že léky musí stát více, tvrdí Havrda. „Jestliže tady stojí lék 100 korun a v Německu stojí 500 korun, tak bych se vůbec nedivil, kdyby ty léky utíkaly do těchto zemí, kde za ně firmy dostanou daleko více peněz, a pak je to otázka kontroly distributorů a dalších kanálů, kdy je možné, že ty léky utíkají i přímo od nás,“ řekl lékař pro CNN Prima News.
Vysvětlil, že každá krabička léků má své jedinečné označení, jakýsi rodný list, podle něhož lze okamžitě zjistit, jestli k nám byl daný lék dovezen a zda skončil někde jinde. Na otázku Epoch Times, zda o nějakém takovém případu překupování léků do zahraničí ví, odpovídá: „Nikoho nebudu obviňovat, ale lékárníci vědí své,“ říká lékař a dodává: „Není problém to kontrolovat! Děláme to důsledně?“
V pořadu Echo Prime Time se Libor Vondráček a Jiří Pospíšil střetli nad tím, zda má prezident Petr Pavel jet na červencový summit NATO, a zejména nad tím, jaká má být jeho role vůči vládě. Vondráček působil jako ten, kdo má na roli prezidenta jasný pohled: prezident má podle něj respektovat, že zahraniční a obrannou politiku nese primárně vláda, a nemá do ní vstupovat způsobem, který by působil jako paralelní hlas. Zároveň ale jeho vystoupení nevyznělo jen konfrontačně — spíš jako snaha dovést spor k jasnému pravidlu, které by podobné situace do budoucna nevyvolávaly.
Spor o NATO
Debata se od začátku točila kolem otázky, zda byla prezidentova účast na jednání vlády nutná, nebo spíš symbolická. Jiří Pospíšil ji interpretoval jako gesto smíření a snahu spor uklidnit, zatímco Vondráček tvrdil, že prezident na jednání nebyl potřebný, protože vláda si o účasti na summitu může a má rozhodnout sama. Podle Vondráčka navíc prezident už dříve veřejně naznačil, že by nebyl schopen hájit pozici nové vlády, což podle něj zpochybňuje smysl jeho aktivní účasti na summitu.
Vondráček se opíral o logiku rozdělení rolí: prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a má důležitou ústavní roli, ale není to podle něj důvod, aby se přirozeně přesouval do oblasti, kde za politickou odpovědnost nese hlavní díl vláda a obhajoval tím koaliční postoj, ale zároveň hledá oporu v systematičtějším výkladu ústavy. Právě v tom byl jeho výkon přesvědčivý nehrál na emoce, spíš se snažil ukázat, že spor není o osobní antipatii, ale o to, kdo za co v ústavním systému odpovídá.
Prezident a Ústava
Silnou část pořadu tvořila i širší debata o výkladu Ústavy. Pospíšil připomínal, že prezident Pavel podle něj ústavu ohýbá méně než jeho předchůdci, zatímco Vondráček trval na tom, že právě současné napětí ukazuje potřebu pravidla zpřesnit. V jeho pojetí není důležité jen to, co si kdo myslí, ale co by mělo být napsáno tak jasně, aby nevznikaly opakované spory o to, zda prezident musí, nebo nemusí jednat podle návrhu premiéra.
Vondráček opakovaně říkal, že by se mu líbilo, kdyby kompetenční žaloba vše vyjasnila, a když už by se ukázalo, že ústava není dostatečně jednoznačná, měla by se změnit. Nešlo přitom o boj za jednorázový politický efekt, ale o snahu nastavit systém, v němž bude jasné, kde končí pravomoc prezidenta a začíná odpovědnost vlády. V této části vystoupení působil nejvíc jako ústavně orientovaný politik, který se snaží do ostrého politického sporu vložit technicky přesnější rámec.
Mandát a odpovědnost
Zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy se rozhovor stočil k tomu, zda by prezident mohl na summitu NATO vystupovat jinak než vláda, ale přitom tvrdit, že respektuje její mandát. Vondráček to zpochybnil. Připomněl, že prezident už dříve veřejně formuloval vlastní postoje k obraně a výdajům na armádu, a proto se obává, že by na summitu nešlo jen o formální zastupování státu, ale o samostatnou politickou linku.
Na rozdíl od Pospíšila, který zdůrazňoval diplomatický význam jednotného hlasu, Vondráček argumentoval tím, že pokud by prezident chtěl opravdu ctít mandát vlády, nemusel by se summitu účastnit vůbec, nebo by do něj vstupoval jiným způsobem. Tím se snažil obhájit názor, že nejde o nedůvěru k hlavě státu jako takové, ale o racionální snahu vyhnout se situaci, v níž by Česká republika navenek vysílala dvojí signál. Tady byl jeho výkon nejsilnější: byl jasný, věcný a opíral se o konzistentní princip, ne o momentální politický zájem.
Napětí mezi Hradem a vládou
Do debaty se neustále vracela také otázka, proč se vztah prezidenta a vlády dostal do tak napjaté podoby. Vondráček za hlavní příčinu označil spor kolem Filipa Turka a prezidentovu předchozí kritiku jeho nominace. Podle něj právě tato kauza odstartovala řetězec veřejných výroků, které vztahy dále poškozují, a proto je podle něj těžké čekat rychlé zklidnění.
Přestože to bylo podáno poměrně ostře, nepůsobil Vondráček jako někdo, kdo chce krizi jen přiživovat. Spíš naznačoval, že dokud nepadne jasné vysvětlení a dokud se nevyjasní hranice kompetencí, bude se podobné napětí vracet. Jiří Pospíšil to označoval za nedůstojné a zbytečné, ale Vondráček reagoval tím, že veřejný spor je jen důsledkem hlubší nejasnosti ústavy. V tom spočívala jeho největší síla v debatě: uměl politický konflikt převést do srozumitelnějšího rámce, aniž by se z něj snažil udělat osobní válku.
Celkové vyznění
Celkově Vondráček v pořadu vyzněl dobře, protože dokázal spojit jasný postoj s věcným vysvětlováním. Nebyl to výkon, který by stavěl na velkých gestech nebo silných emocích, ale spíš na argumentu, že stát má mít srozumitelná pravidla a že jejich nejasnost plodí zbytečné konflikty. V souboji s Jiřím Pospíšilem nepůsobil jako někdo, kdo by jen opakoval koaliční rétoriku, ale jako politik, který má vlastní čitelný výklad situace.
Zároveň však zůstalo zřetelné, že spor o prezidenta, NATO a kompetence není jen technická debata. Je to i střet stylů, kde jedna strana zdůrazňuje diplomatický klid a symbolickou důstojnost, zatímco druhá volá po tvrdším oddělení rolí a přesnějším ústavním vymezení. Vondráček v tomhle střetu obstál, protože působil jako někdo, kdo neuhýbá, ale zároveň se nesnaží z konfliktu dělat divadlo.
