Evropská unie nás léta nutila používat biopaliva, prý v zájmu životního prostředí. Evropská komise zjistila, po deseti letech povinného přimíchávání biopaliv v ČR, že takto obohacené pohonné hmoty životnímu prostředí škodí, zejména kvůli změnám využití krajiny.
Po celé zemi se ve středu 1. března zapojili živnostníci k symbolické stávce. Na výzvu Svobodných protestovali proti elektronické evidenci tržeb.
Zhruba tisíc lidí se podle policejního odhadu sešlo 25. 2. po poledni na Václavském náměstí v Praze. Demonstrovali proti elektronické evidenci tržeb a vrchnostenskému způsobu vládnutí politiků. Strana svobodných občanů demonstraci podpořila i osobní účastí členů.
„Bohatí lidé neplatí daně.“ Zaklínadlo všech marxistů, burešů a zelených dobrosejů. Mají do určité míry pravdu. Bohatí daně neplatí z mnoha důvodů
I když nejsou státní dotace dobrým nástrojem pro podporu soukromého sektoru, bohužel existují. Normální člověk se selským rozumem by předpokládal, že když už stát tyto „dárečky“ rozdává, rozdává je především těm, kdo mají dobrou platební morálku a nejsou neplatiči. Prokazování tzv. „bezdlužnosti“ vůči státním institucím bývá většinou jako povinná příloha téměř každé žádosti o dotaci.
Předseda Svobodných a europoslanec Petr Mach představil novinářům podobu Stávky živnostníků. Ta se uskuteční 1. března od 12.00 a potrvá symbolické tři minuty. Podnikatelé tím budou protestovat proti zavádění EET.
Níže uvedený krátký příběh je fiktivní, co se týče jmen postav a do jisté míry i co se týče místa děje. Nicméně, řada podobných „Petrů“ spadla do mezery v zákoně a doplatila na něco, co se dá nazvat zlovůlí úřadu. Stát neodpouští dvě věci – vraždu a daně.
Článek o tom, že jsou dva druhy podnikání. Jedno, kdy prospěch podnikatele jde ruku v ruce s prospěchem spotřebitelů. A druhý, kdy podnikání je na úkor druhých. Je to jako rozdíl mezi Baťou a Babišem.
Svobodní prosazují právo soukromých vlastníků rozhodnout si, jak naloží se svým vlastním majetkem. Podnikatelé musí mít právo si rozhodnout, zda jejich restaurace bude kuřácká či nekuřácká, a zákazníci musí mít právo si sami rozhodnout, zda využijí služeb nekuřácké či kuřácké restaurace. Svobodní zásadně odmítají dnes v Senátu schválený návrh zákona o plošném zákazu kouření v restauracích, stejně jako všechny další zákony, jejichž cílem je vychovávat občany České republiky.
Kdysi jsem shlédl fantastickou reklamu na Porsche. Byl tam asi jedenáctiletý kluk, který šel do autosalonu Porsche. Chtěl si vyzkoušet auto, z čehož byl prodejce mírně zaskočen, ale svolil, aby si chlapec sedl za volant. Klučina koukal na přístrojovou desku. Pak se vzpřímil, aby viděl přes volant. Stříbrná kapota 911 jemně zářila v tlumeném světle. Kamera se natočila směrem k chlapcovým očím, ve kterých zářilo štěstí a nadšení okamžiku.
Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka
Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.
Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.
Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.
Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.
Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.
Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.
Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.
A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.
Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.
