Mach: Podnikání čestné a podnikání na úkor druhých

Mach: Podnikání čestné a podnikání na úkor druhých

Není podnikání jako podnikání. Čisté a správné podnikání je, když podnikatel svou pílí a svými nápady usiluje ve férové soutěži o přízeň zákazníků. Snaží se jim nabídnout lepší zboží a služby než konkurence, a tím vydělává. A spolu s podnikatelem vydělávají spotřebitelé, kteří si mohou kopit lepší a levnější výrobky.

Pak existuje podnikání, kde se podnikatel snaží získat různé výhody na úkor ostatních, aby co nejlépe uspěl. Usiluje o dotace, daňové prázdniny a všelijaká zvýhodnění v zákonech. Spotřebitel platí jeho výhody ve svých daních.

Čisté podnikání Tomáše Bati

Čestně podnikají u nás tisíce drobných živnostníků i středních a větších firem. Nepřítelem jim není konkurence, ale státní byrokracie, která jim hází klacky pod nohy.

Vzorem čistého podnikání zapsaným v myslích lidí je Tomáš Baťa, inovátor a zakladatel obuvnické firmy ve Zlíně, začínal od píky a vybudoval obří obuvnickou firmu. Slovo Baťa se ve světě stalo synonymem pro dostupnou a kvalitní obuv. Jméno Baťa je dodnes symbolem čestného a úspěšného podnikání, které pozvedlo nejen majitele, ale i celý kraj a stát.

Tomáš Baťa byl zastáncem nepokřivené konkurence a odpůrcem všelijakých dotací.

„Za největší hřích, páchaný na lidech, pokládal politiku, jež učí hledat pramen existence v prošení, v běhání za podporou, za subvencemi apod. Strana, která si takto získala, vychovala a udržuje své straníky, nosí v sobě zárodek smrti, neboť jak může žíti a růsti ten organismus, z něhož chtějí miliony lidí pouze těžit a nedat mu více nežli hlas?“ (Tomáš Baťa, Úvahy a projevy, str. 157)

„Chci dokázati ne slovy, ale skutky, že závod dle našich zásad spravovaný, jest v konkurenčním zápase nezdolný i vůči nejsilnější konkurenci. K této své práci nepožaduji podpory od nikoho, jmenovitě ne od státu. K této své práci potřebuji jediné – aby mi bylo dovoleno pracovat.“ (Tomáš Baťa, Úvahy a projevy, str. 274)

Podnikání s dotacemi Andreje Babiše

Nejzářnějším příkladem podnikání založeného na dotacích je Andrej Babiš. Tento imigrant ze Slovenska si v naší zemi splnil svůj „český sen“. Po kariéře v rozvědce a zahraničním obchodu vybudoval firmu s 30 tisíci zaměstnanci, stal se ministrem financí a místopředsedou vlády. Má našlápnuto na to být premiérem České republiky.

Jeho úspěch v podnikání ale stojí na dotacích, výhodách, daňových úlevách a účetních tricích.

  1. Na svá biopaliva má zaručený odbyt, protože zákon ukládá distributorům benzínu a nafty dodávat na trh určité procento vyrobené z biopaliv. Babiš se netají tím, že za tento zákon intenzivně lobboval u poslanců.
  2. V zemědělské výrobě si užívá slevu na spotřební dani („zelená nafta“), kterou prosadila jeho vláda.
  3. Je největším příjemcem zemědělských dotací z EU.
  4. Díky účetním trikům pobírá i evropské dotace pro „malé a střední“ podnikatele, jako např. 50 milionů na svůj luxusní hotel Čapí hnízdo.
  5. Jeho firmy v prvním roce působení jeho vlády dostaly investiční pobídky (=daňové prázdniny) v hodnotě 1,5 miliardy korun.
  6. Sám našel cestu, jak vyvést ze svého Agrofertu zisk bez placení daní. Agrofert vydal dluhopisy, jejichž úrok si firma započte do nákladů a snižuje si tak zisk ke zdanění a Babiš jako příjemce úroků získává nezdaněný příjem díky triku s korunovými dluhopisy.
  7. Teď převede Agrofert do svěřenského fondu, aby vyhověl zákonu o střetu zájmů, ale svěřenecký fond má být osvobozen od placení daně z příjmu z dividend, které z Agrofertu vyinkasuje.

Jak by se asi Babišovi dařilo na volném trhu, kde by žádné dotace a daňová zvýhodnění neexistovala? Asi ne tak dobře.

Důležité je být pro zrušení výhod

Mám obdiv pro podnikatele, kteří i v dnešní době prorostlé všelijakými dotačními programy zvládají podnikat bez výhod a dotací.

Mám i smutné pochopení pro podnikatele, kteří v dnešní době o různé výhody a dotace usilují. Oprávněně tvrdí, že jinak by byli v nevýhodě proti ostatním, kteří budou státní výhody čerpat. I ten podnikatel, který dnes pobírá různé dotace a úlevy, by se ale neměl nikdy s tímto systémem smířit a měl by vždy – aby si zachoval čest – prosazovat narovnání podmínek – tedy odstranění veškerých úlev a dotací. Jinak se stane kolaborantem nespravedlivého systému, kde jedni bohatnou na úkor ostatních.

A co podnikatel, který se dokonce stane politikem, poslancem, ministrem financí a místopředsedou vlády a všechny tyto výhody udržuje, podporuje a rozšiřuje? Takový je ve střetu zájmů, a to by voliči neměli tolerovat.

Zas přijde den, kdy podmínky pro podnikání budou v této zemi příznivé a pro všechny rovné, kdy místo dotací a úlev budou stejné nízké daně pro všechny. A pak bude celá naše země opět vzkvétat.

Petr Mach,
předseda Svobodných a europoslanec


vyšlo na machpetrmach.blog.idnes.cz

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31