SANEP sbírá preference online a můžete se do něj zapojit zde po registraci na jejich webu, v únoru jsme měli o 0,3 % více než v lednu.
S pozdravem a přáním hezkého dne
Libor Vondráček
předseda Svobodných
„Svoboda a odpovědnost musí jít ruku v ruce… jinak zhynou…“
1) Musíme kontrolovat vládu, ne pumpaře.
„Vláda musí snížit daně a kontrolovat si zaslouží ona, ne pumpaři!“ vzkázal do Strakovy akademie předseda Libor Vondráček, podle kterého kampaň spojená s kontrolami marží byla jen „krycím manévrem“. Jaké řešení při zdražování pohonných hmot nabízí Svobodní, se dočtete v tomto odkaze.
2) Vondráček: Média hlídacími psy hlídacích psů.
Covidovou pandemii vytlačila z veřejného světa válka na Ukrajině. Ukrajinská krize by ale neměla vytlačit z našich hlav zkušenosti, které jsme při pandemie nasbírali a určitě bychom na ně neměli zapomínat. Jednou z těch kyselých zkušeností je poznání rolí médií. „Ty totiž nejsou hlídacím psem vlády, vládních orgánů a demokracie, ale staly se hlídacím psem opozice, faktickému hlídacímu psu demokracie,“ řekl v úvodu svého statusu na facebookovém profilu předseda Libor Vondráček.
3) Velké covidové pandmeické hry. Pozvolná segregace neočkovaných. Černý scénář.
„Myslím si, že vláda Změny a PirSTAN předá velkoryse naše národní zdravotní kompetence do rukou nevolených bruselských úředníků a světovými oligarchy sponzorovaného WHO. Ti nepochybně vymyslí pro záchranu lidstva povinné covidové pasy, které budou nutné pro cestování mezi jednotlivými zeměmi EU,“ říká mimo jiné v rozhovoru pro Parlamentní listy MUDr. Miroslav Havrda.
4) Proč? Proto, d*ebile. Topolánek odpověděl za Rakušana. A už to jelo.
Bývalý český premiér Mirek Topolánek nenechal bez povšimnutí tweet místopředsedy Luboše Záloma, který na sociální síti položil vicepremiérovi Vítu Rakušanovi několik otázek v souvislosti s válkou na Ukrajině. Topolánek nečekal na reakci předsedy STAN a na položené otázky odpověděl sám. A přestřelka, ve které padaly ostré výrazy, byla na světě. Příspěvek je k dipozici zde.
5) Tatýrková: Půjčit si při oddlužování? Žádný problém.
Jana Tatýrková se ve svém blogu zamýšlí nad otázkami, jak je možné půjčit si při oddlužení? Na tuto a další otázky naleznete odpovědi v jejím blogu Echo24.
6) Vondráček: Tomáš Baťa je i dnes velkou inspirací.
Předseda Libor Vondráček ve svém příspěvku připomněl, že i v dnešní době je příběh Tomáše Bati pro mnohé z nás velkou inspirací. V den jeho 146. narozenin si náš předseda na Tomáše Baťu vzpomněl a napsal k tomuto českému velikánovi příspěvek, který je k dispozici na tomto odkaze.
7) Zálom: To by měl říct Rakušan. Ale mlčí. Padly otázky.
„Pan ministr Rakušan, asi nejhorší nepřítel svobody, jakého naše politika za posledních třicet let měla, na svém facebookovém profilu píše o tom, proč máme řešit Ukrajinu. Proč máme pomáhat. A proč máme snést drahotu (protože za tu přece může Babiš, kdo jiný…) Pane Rakušane, jediná optika, kterou lze válku na Ukrajině posuzovat, je optika našich vlastních národních zájmů. Přemýšlel jste někdy o naší zemi z pohledu našich vlastních národních zájmů? Našich vlastních sobeckých zájmů? (A slovo ‚sobecký‘ je použité záměrně – protože jeho význam je veskrze pozitivní!),“ těmito slovy začíná svůj příspěvek Luboš Zálom.
8) Uhlíř: Střední Evropa.
Zdeněk Uhlíř se ve svém příspěvku zabývá otázkami bezpenosti Střední evropy a též samotnému postavení středoevropských státu v rámci Evropy. Odkaz na článek je k dispozici zde.
5. 4. 1897: Badeniho jazyková nařízení
Zrovnoprávnění češtiny s němčinou na základě nařízení ministra vnitra tehdejší předlitavské vlády bylo dalším úspěchem emancipace českého národa. Je úžasné, jak daleko jsme se od oné doby posunuli.
6. 4. 1896: Olympijské hry v Athénách Byly zahájeny první moderní Olympijské hry. Sport v letech následujících nenabízel jen osvobozující pocity z pohybu, ale v dějinách sehrál i velkou symbolickou roli v boji za svobodu a spravedlnost což dosvědčuje několik událostí v tomto kalendáři.
7. 4. 1944: Útěk z Osvětimi
Naši občané Alfréd Wetzler a Rudolf Vrba unikli na svobodu z Osvětimi a úspěšně se vrátili na Slovensko. Nikdy nebyli dopadeni a nově nabyté svobody si mohli užívat až do smrti.
8. 4. 1895: Hanba přímým daním!
Nejvyšší soud USA označil přímé daně za protiústavní.
9. 4. 1388: Švýcaři se ubránili
Spojené síly Staré švýcarské konfederace porazily asi šestnáctkrát silnější habsburská vojska v bitvě u Näfels a definitivně tak zmařily snahy Habsburků o podmanění Švýcarů.
10. 4. 1918: Kongres utlačovaných národů
Na Kongresu utlačovaných národů rakousko-uherských v Římě vyhlásili Čechoslováci, Jugoslávci, Rumuni a Poláci své právo na zcela nezávislé státy.
11. 4. 1945: Osvobození Buchenwaldu Americká armáda osvobodila koncentrační tábor Buchenwald. A o 16 let později začal v Jeruzalémě proces s Adolfem Eichmannem, kterého čapli agenti Mosadu z jeho Argentinského úkrytu.
🍺 Tématem 55. svobodné hospody byly otázky spojené s dopravou a to z pohledu komunální politiky (archiv komunálních speciálů zde). S naším speciálním hostem Mojmírem Mikulášem z iniciativy jedemeautem.cz jsme diskutovali o dopravě nejen z pohledu komunálního politika.
Pokud jste nestihli sledovat online hospodu živě, můžete se podívat zpětně na tomto odkaze: 55. díl Svobodné hospody.
Beseda v Brně s právníkem a předsedou Svobodných Liborem Vondráčkem dne 14. dubna 2022 v 18. hodin v pivnici U Badinů – Tomáškova 653/2, Brno.
Hlavním tématem bude vztah práva EU k právu ČR. Následovat bude beseda o vizi Svobodných: Český sen 2035.
Zajímavou akci na konci měsíce pořádá také spolek Obrozenci 2.0, který připomíná 265. výročí statečného boje o most mezi skupinou českých obyvatel pražských Modřan a přesilou vojáků pruské armády (3.5.1757, někdy uváděno 6.5.1757), v rámci tzv. Sedmileté války.
Sobota 30. 4. 2022 ve 13:00 hodin u Pomníku obětem obléhání Prahy Prusy, U Pily 1464/1, Praha 12-Modřany. Doporučené oblečení: společenské a ostatní neformální (mikiny, trička).
Opět po roce se v den výročí upálení mistra Jana Husa sejdeme poblíž jeho rodiště a společně vyrazíme na Svobodnou horu!
Žádná akce už Vám neunikne, pokud si propojíte svůj kalendář s kalendářem Svobodných na Google. ↓↓↓
Dostal se k vám tento mail od přátel? Chcete, aby vám už žádné novinky neunikly? Stačí udělat jedinou věc. Vyplnit ↓tento↓ dotazník.
Pošlete to dál!
Budeme rádi, když nás budete číst i nadále a budete tento Týdeník přeposílat svým přátelům, aby měli také informace z více zdrojů a mohli si udělat ucelenější názor.
Můžete nás také dát do kopie, ať víme, že má smysl noviny po večerech připravovat.
Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka
Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.
Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.
Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.
Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.
Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.
Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.
Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.
A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.
Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.