Těm lidem se rozpadá život! Senátor Chalupský zaražen slovy Babiše. Pravda o živnostnících.

Těm lidem se rozpadá život! Senátor Chalupský zaražen slovy Babiše. Pravda o živnostnících.

Nedělní výrok premiéra Andreje Babiše o živnostnících vzbuzuje další reakce. Tentokrát svůj pohled přidává senátor Jaroslav Chalupský (Svobodní). Mnoho živnostníků je podle něj naopak v zoufalé situaci. „Nejvíce mě trápí, že se vládě pana Babiše povedlo do společnosti vrazit další klín,“ dodává Chalupský a poukazuje tak na skutečnost, že zatímco příjmy některých zůstaly i během pandemie nedotčeny, jiní se ne vlastní vinou propadají do dluhů.

Níže přinášíme reakci senátora Jaroslava Chalupského na slova premiéra Andreje Babiše, pronesená v neděli 10. 1. 2021 v relaci „Čau lidi“. Premiér Babiš doslova uvedl, citujeme: „Někteří mi píší: Ano, dostal jsem tolik podpory, že i kdybych podnikal, tak bych možná tolik ani nevydělal.“?

Jarda Chalupský byl dotázán, co si myslím o výroku pana Babiše, že mu někteří podnikatelé píší, že dostávají tolik podpory, že by si tolik ani nevydělali.

„Jak na tento v podstatě protimluv odpovědět?

Já nikoho takového neznám. Ani nikdo, koho jsem se mezi podnikateli v regionu dotázal, nikoho takového nezná. Ať pan premiér zveřejní dopis podnikatele, který má to zázračné know-how. Ostatní se určitě rádi přiučí, co tedy dělají špatně, že musí ukončovat své letité podnikání, které často plánovali předat svým dětem a které zajišťovalo obživu celé rodině.

Vzhledem k nastavení kompenzací to legálně není možné. A aby se neděly věci nelegální, musí opět zajistit pan premiér.

Vlastně jsem četl o jednom počinu, kde vláda nechává vydělávat desítky milionů korun, které by si jinak dotyční nevydělali – pronájem prázdné polní nemocnice bez personálu.

Ne, za mě je to jeden velký nesmysl a obrovská manipulace, kterou pan Babiš s týmem propagandy opíjí své příznivce.

Ti, co byli zvyklí se živit sami, starat se sami o sebe a ještě přispívat daněmi na zajišťování veřejných služeb pro ostatní, jsou dnes zoufalí. S dluhovými smyčkami na krku proto už volají ne o pomoc, ale po osvobození! Jsou ochotni podstoupit i covid riziko a jít to vykřičet na zaplněné náměstí!

A budou se přidávat další postižené obory…

Jako zákonodárce demonstraci v nouzovém stavu nemohu a nechci podpořit, stále ctím dodržování zákonů a nařízení, byť sám se v jejich dodržování řídím ještě svým rozumem, snažím se co nejvíce dýchat čerstvý vzduch a roušku nasazuji, jen jakmile se dostanu do bližšího kontaktu s lidmi a ve vnitřních prostorách.

Jako svobodomyslný občan a podnikatel to počínání účastníků demonstrace plně chápu! Navíc se ptám, čelíme opravdu tak zásadní hrozbě, že lze porušovat základní ústavní právo podnikat? Jeden z pilířů, na kterém naše společnost stojí? Co nám zbude, když ústavní pilíře postupně rozvrátíme?

Nejvíce mě trápí, že se vládě pana Babiše povedlo do společnosti vrazit další klín. Klín mezi ty, kterým nechal stálý příjem, protože patří mezi „vyvolené“, jež mohou pracovat a vydělávat si, a mezi ty, kteří jsou násilně uzavřeni bez jakýchkoli příjmů, se svými pravidelnými platbami, kteří čekají, jestli nějaká kompenzace přijde, byť s několikaměsíčním zpožděním. Život se jim existenčně rozpadá pod rukama.

Tragikomedie spočívá v tom, že ti, co dnes příjem mají, ho mají na dluh, na úkor své budoucnosti, na úkor svých dětí a i na úkor svých rodičů, protože následná inflace sebere peníze všem. Včetně celoživotních úspor. Pan Babiš ty stovky miliard nevyplácí ze své miliardářské peněženky, ale prostě si je půjčuje na vrub nás všech občanů, kteří je budeme muset splácet i s úroky. A půjčuje si je takovým tempem, že dluhová brzda, kterou jsme měli desítky let vzdálenu, je už za humny. Pak už nebude možno se dál zadlužovat, stát bude muset zásadně šetřit a bude mít problém hradit své platby. Pak v tom opravdu budeme všichni a společně až nad hlavu.

Nebo možná ne, možná si mezi tím vše lacino za polovic od zlomených podnikatelů koupí ten, kdo má dnes peníze…

Závěrem chci říci, že odmítám žít život zavřený doma, bez přátel, s průkazkou každoročního očkování, abych si mohl dojít do restaurace nebo nakoupit to či ono, s dětmi bez možnosti řádného vzdělávání, pro které bude budoucnost spočívat jen v tom, že naplní provozovny těch, kteří si třeba nyní vše lacino skoupí.

Kritizovat umí každý, souhlasím.

 

Moje konkrétní doporučení by byla:

 

  1. Udělal bych odborný panel všech odborníků, kde bych lidem řekl vše, co víme o viru jak u nás, tak ze světa. Aby tomu rozuměli. Shodl bych se a vysvětlil, v čem spočívá riziko, jak se to chová, které skupiny jsou nejohroženější.
  2. Vysvětlil bych, o co nám vlastně jde, co je to kladivo na virus a na nešíření. Jak se chovat, aby virus nepřešel z jednoho na druhého a na koho dát zvlášť pozor. Aby to měl každý na paměti.
  3. Dal bych závazná doporučení např. na veřejném prostranství při kontaktu na méně než 2 m nosit roušku, v uzavřené místnosti respirátor, dodržovat rozestupy 2 m, při vstupu do provozovny dezinfekční rám či 100% dezinfekce rukou, průběžná dezinfekce rizikového prostředí, v noci UV zářivky.
  4. Možnost volně nakoupit testy a před kontaktem s nejohroženější skupinou (např. staří rodiče) si navíc ještě verifikovat svoji negativitu.
  5. Co možná nejvíce udržovat svoji zdravou sociální bublinu a chovat se v ní spolu zodpovědně.
  6. Hygienická stanice může průběžně provádět pomocné bezpečnostní audity, zda je vše dodržováno správně a zda lze někde v bezpečnosti udělat ještě něco navíc. Pomoc, rada, ne sankce. Žádný podnikatel nechce nakazit sebe, svůj personál ani své zákazníky, protože nálepka „tam mají covid“ je pro ně likvidační a ten největší trest. Na druhou stranu oni nejlépe vědí, jak naplnit ten způsob ochrany v konkrétních podmínkách.
  7. Stát bude monitorovat na denní bázi stav v nemocnicích a zveřejňovat s rozlišovacím měřítkem „okresní nemocnice“
    1. Jaká je aktuální kapacita lůžek s personálem a přístrojovým vybavením pro pomoc pacientům s covidem-19 v dané nemocnici
    2. Jaká je záložní kapacita
    3. Jaká je aktuální vytíženost
    4. Jak vypadá mapa vytíženosti sítě nemocnic pro případné přesouvání pacientů v rámci optimalizace kapacit
  8. Stát prostřednictvím hejtmanů zabezpečí vybavení a logistiku nemocnic. Stát prostřednictvím hygieny a krizového štábu měst zabezpečí vybavení ochrannými a dezinfekčními prostředky provozovny. Obejít, sepsat, dodat na náklady státu.
  9. Stát zruší veškeré kompenzace a související byrokracii, sníží cenu tam, kde stát má nějaký vliv (elektřina, zálohy, úrok, odvody atp.).
  10. Nediskriminovat, nezvýhodňovat, přizpůsobit odměňování ve státní sféře modelu v soukromé sféře. Jsme v tom přece spolu a společně. Nelze vyplácet 100 % za pobyt doma, raději čerpat dovolenou, náhradní volno, částečné úvazky, minimální mzdu atp. Lepší nyní mít méně než za chvíli vůbec nic. Zdroje jsou neúprosné.
  11. Nechat děti chodit do školy, zajistit jim zdravé stravování a pohyb. Dát možnost rodičům a především zdravotnickému personálu zapojit se do posílení kapacit.
  12. Domluvit se s podobnými zařízeními jako jsou lázně, sanatoria, některé hotely na zapojení se do systému pomoci třeba s Českým červeným křížem, studenty medicíny na bázi prosby o pomoc.
  13. Maximum prostředků směrovat do zdravotnictví plošně na platy lékařů, sester a všem, kteří přiloží ruku k práci a podstoupí větší riziko.
  14. Izolovat na čas nemocné, než se vyléčí, aby mohli zdraví běžně fungovat. Nabídnout vakcinaci, pokud je bezpečná a je efektivním nástrojem k vypořádáním se s virem.
  15. Ochránit rizikové skupiny.

 

Ale jak jsem řekl, nemám všechny potřebné informace. Nicméně, moje zkušenost je taková, že nejlépe věci fungují, když se problémy řeší tam, kde jsou, a když je nasloucháno těm, kteří si u toho o pomoc řeknou. Pak ale musí ta pomoc přijít rychle, efektivně a přesně. Vláda nemá ovládat, ale pomáhat a zajišťovat ústavní chod státu.

 

Nebo čelíme opravdu něčemu zásadně horšímu než „těžké chřipce“ a pak bychom o tom měli být jasně a srozumitelně informováni.

 

Přání nakonec – nebuďme krátkozrací, dívejme se dva tři kroky dopředu, držme spolu a nenechme se mezi sebou lacino znesvářit. Podnikatelé nechodí na náměstí z plezíru, ale z krajní nutnosti.

Celý projev je k dispozici zde Jarda Chalupský

 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Ing. Jaroslav Chalupský

Ing. Jaroslav Chalupský

senátor za Svobodné – obvod 15

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Ing. Jaroslav Chalupský

Ing. Jaroslav Chalupský

senátor za Svobodné – obvod 15

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31