Bábek: Socialismus jsme dveřmi vyhodili, aby se nám eurooknem vrátil

Bábek: Socialismus jsme dveřmi vyhodili, aby se nám eurooknem vrátil

Na první pohled žijeme ve svobodné společnosti. Můžu napsat kritický článek, občas mě nechají vystoupit v nějakém rádiu či TV, nechají nás vykřičet se na demonstracích. Má to budit dojem svobody. Podíváme-li se však za kulisy velké politiky, zjistíme, že svoboda vypadá jinak. O tom, jak budeme žít už nerozhodujeme my, ale politici EU, někdy trochu i ti naši, a velmi často různí aktivisté či neziskové organizace. Tedy – socialismus.

Jak rozpoznat socialismus?

Socialismus je charakteristický státním direktivismem. Stát vše ovládá, nad vším má moc, o každém a o všem má přehled. Stále jsme sledováni, stát může do našich bankovních účtů, do naší korespondence či komunikace. Stát má každým okamžikem přehled o tom, kde jsme, co kupujeme, jak se chováme. Stát, prostřednictvím bank, může ovládat i naše soukromé peníze, o těch firemních ani nemluvě.

Podnikání, které má být na státu nezávislé, nezávislým není – je státem stále více ovládáno a regulováno. Více zákonů, více podmínek, které musíme plnit. Stát zakazuje, přikazuje, kontroluje a trestá. Socialismus.

Tvrdý postup proti podnikání se ovšem týká především malých podnikatelů a živnostníků. Ti jsou pro socialismus zbyteční až nežádoucí. Socialismus a jeho vrchnost se vždy dobře domluví s velkokapitálem, s velkými nadnárodními firmami, s korporacemi. Velké podnikání a socialismus si jdou na ruku a jsou si vzájemně oporou. Tak tomu bylo v národně socialistickém Německu, tak tomu bylo v komunistickém Sovětském svazu, v komunistické Číně, a abychom nechodili tak daleko – pamatují si to všichni, kdo zažili komunistické Československo.

Jedním z výrazných charakterových rysů socialismu je to, že nám levicoví progresivisté, dnešní vládnoucí socialistická elita, zcela mění způsob našeho života. Nutí nás kupovat jiná auta, než bychom my chtěli, vnucují nám různé energetické štítky, kontrolují, jestli jsou naše firmy dostatečně zelené a společensky zodpovědné. Nutí nás žít zdravě, ať chceme nebo nechceme. Indoktrinují svým marxismem děti ve školách. Levičáci budují udavačské prostředí, udavače motivují a chrání, a zcela v duchu socialistického newspeaku tomu neříkají udavačství, ale whistleblowing. Rozhodují, co se bude smět vyrábět a co ne. Potlačují tržní zákony, ignorují potřeby, zájmy či chování občanů, tedy zákazníků. Dokonce se chystají omezit nám spotřebu masa, protože oni, ta socialistická vrchnost, přece nejlépe vědí, co je správné a co špatné. To je socialismus.

Dalším typickým jevem socialismu je přerozdělování peněz. Stát vybírá stále více peněz od občanů, kteří jsou produktivní, aby ty peníze rozdával stále většímu počtu občanů, kteří nic neprodukují. Za socialismu rostou počty úředníků, počty policistů, vznikají stále nové úřady, státní instituce, nenápadně jsou zakládány nesmyslné a zbytečné státní výzkumné ústavy na cokoli – a výdaje státu rostou a rostou. Šetřit? To není nic pro socialistické politiky, to je nezajímá, protože čím je větší stát, tím větší je jejich moc.

Samostatnou kapitolou jsou dotace – typicky socialistický nástroj manipulace trhem a ovládání lidí. Stát vybere od občanů a firem peníze, a ty pak podle svého uvážení rozděluje mezi vybrané osoby – firmy, instituce, neziskové organizace atd. To samozřejmě vytváří výrazně nerovné prostředí. Především v podnikání jsou dotace zcela devastující – křiví trh a křiví i charakter. Naivní to označují za nežádoucí důsledek dotací. Nikoli, je to jejich podstatou, je to přímo jejich účelem – narušit tržní mechanizmy. Prostřednictvím dotací si socialistická vrchnost vybírá, kdo bude existovat, a kdo bude zlikvidován. Socialismus.

Socialistický stát si také platí nenápadnou podporu, která se schovává za masku dobra a pomoci. V socialismu jdou obrovské peníze, samozřejmě z daní občanů, jak jinak, na podporu politických projektů. To jsou tisíce tzv. neziskových organizací, které se nejčastěji věnují ochraně klimatu, ohrožených menšin, imigraci či podpoře a propagaci EU. Typickým pro tyto politické neziskovky je to, že mají neuvěřitelný prostor v médiích, mají obrovský vliv, a přitom nenesou žádnou odpovědnost. Jak socialistické.

V socialismu je samozřejmě všudypřítomná ideologie a s ní komplementárně propojená propaganda. To je pro ovládání mas nezbytné – mít témata, kterými občany vystraší nebo pro která je nadchnou, a mít nástroje, jak ideologii šířit.

Dříve se socialismus koncentroval na boj proti kapitalismu, proti imperialismu, na třídní boj či boj za světový mír (klidně prostřednictvím zcela nesmyslného požadavku jednostranného odzbrojení demokratického světa). Dnes tato témata netáhnou, tak je levicoví progresivisté vyměnili za gender, LGBT, klima či rasu.

Ideologická témata, kterými mění levičáci společnost k obrazu svému, ve prospěch svých cílů, jsou vždy vizualizována. Dříve bylo na každém rohu heslo Se Sovětským svazem na věčné časy, dnes se nelze vyhnout sloganu Evropská unie jsi ty.

Tak dlouho nám vnucují, co je správné a co je špatné, až vzbudí u většiny lidí autocenzuru. A tak lidé žijí s vnitřním střetem zájmů – musím si dávat pozor na to co říkám, protože by se nemuselo vyplatit, říkat, co si myslím, musíme jinak mluvit doma a jinak třeba na veřejnosti. Socialismus.

Jak tedy vypadá naše každodenní socialistická současnost? Sledování občanů, cenzura, boj proti tzv. dezinformacím, což je jen jiný název pro názory, které se nehodí vládnoucí levicové elitě. Média, která mají pouze jednosměrnou ulici informací a nepouštějí na veřejnost nikoho, kdo by tuto jásavou jednosměrku narušil. Všude je přítomná propaganda. Normalizační Československo sedmdesátých a osmdesátých let jako přes kopírák. Socialismus.

A nedejme se zmást zástěrkami pojmů. To, že si některé strany říkají „pravicové“, jim nebrání v levicové politice. EU dávno přešla k socialismu, a stále ten levicový režim upevňuje. České vlády, a ta současná „středopravicová“ možná nejvíce, jdou levicovému, až marxistickému vedení EU zcela na ruku.

Žijeme v socialismu, a ani jsme si nevšimli, že se nám vrátil. On se nám ale nevrátil sám od sebe. To progresivisté a moderní levičáci, neomarxisté, budují ten parazitní režim. Proč? Protože v demokratické, svobodné společnosti nemůžou lidem vládnout. A oni vládnout chtějí. Vždyť vláda, to je moc, a moc jsou peníze.

A tak máme opět ten parazitní systém – socialismus.

Radomil Bábek, podnikatel, předseda Podnikatelských odborů

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: blog autora

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Radomil Bábek

Radomil Bábek

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Radomil Bábek

Radomil Bábek

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31