Dvě pražské restaurace znovu rozvířily ožehavé téma, zda si majitel může dovolit zakázat do svého podniku vstup dětem. Společnost je jako obvykle rozdělena na dva tábory. Na ty, kteří poukazují na to, že hosté i personál restaurací či kaváren nemají povinnost snášet křik rozjívených dětí, které do podniku přivedli jejich podobně nevychovaní rodiče. A na ty, pro které je takový majitel, jenž by se pokusil vstup dětem do svého podniku omezit, hotový král Herodes.

V širším slova smyslu jde ale o jiné téma. Komu vlastně hospoda či restaurace patří. Kdo je skutečným majitelem. A respektuje se v této zemi právo na majetek?

Podnikání je soustavná činnost provozovaná vlastním jménem, na vlastní zodpovědnost a za účelem dosažení zisku. Tolik definice. Ve skutečnosti však obvyklá učebnicová definice zahrnuje ještě jednu charakteristiku: jde o činnost vymezenou zákonem. A jestliže zákon, jak je to například v naší republice, nerespektuje práva jednotlivce, tedy právo na život, svobodu a majetek, pak lze definici pojmu podnikání zcela překroutit. Má jít primárně o zisk? Nebo o „něco víc“?

Zisk je přece něco tak přízemního! Mělo by nám jít o jiné hodnoty. O veřejné blaho. O rovnost mezi lidmi. O společenskou odpovědnost. O udržitelnost a šetrnost vůči planetě.

Podnikání je tak stále více chápáno ne jako činnost, která má svému majiteli přinášet zisk, ale jako poskytování služeb. Nikoliv prodej, ale poskytování – to je zásadní rozdíl. Majiteli se neupírá právo dosahovat zisku, ale spíše v druhém plánu, aby přežil, aby mohl fungovat, a nadále poskytovat služby. A běda mu, kdyby jeho zisky byly příliš vysoké! Nebo kdyby se pokusil libovolně podle svých preferencí nastavit parametry své podnikatelské činnosti. Kupříkladu striktně si určit, kdo smí být jeho zákazníkem.

Spatřovat v podnikání a vlastně v jakékoliv produktivní činnosti především prospěch pro společnost je projevem kolektivismu. Jednotlivec nic neznamená, je zaměnitelným, nepodstatným prvkem celku. A pouze celek dokáže formulovat skutečné hodnotové soudy a být příjemcem nějakého prospěchu. Činnost jednotlivců musí vést ke společnému blahu. A pokud se cíle a preference jednotlivce dostanou do konfliktu s hodnotami, které kdosi z pozice autority určí jako hodnoty celku, musí se jednotlivec obětovat. Nebo být obětován.

Na tomto principu jsou založené všechny státní zásahy, všechny regulace, všechny daně – všechno to, čím nám vláda dnes a denně zasahuje do našich životů. Na tezi, že pouze na kolektivu záleží. A jedinec se musí podřídit. I majitel restaurace či kavárny. Sloužit všem bez výjimky. Leda by takovou výjimku sám stanovil stát. Samozřejmě s odkazem na vyšší blaho. Diskriminovat kuřáky a zakázat hospodským provozovat kuřácké podniky je přece v pořádku! Jde o veřejné zdraví!

Majitel restaurace tedy nesmí zakázat do svého podniku vstup dětem. Pokud se o to pokusí, jako například majitel pražské restaurace Stodola House, dočká se pokuty za diskriminaci. Může se pokusit balancovat na hraně a pokusit se předem deklarovat, že rodiče s rozjívenými a hlučnými dětmi nejsou vítáni – jak to udělal majitel pražské kavárny Marty’s Kitchen. I ten se však dočkal ostré kritiky od zastánců práva všech na všechno. A pokud by dostál svým slovům, a rodiče s hlučnými dětmi by odmítl obsloužit a vykázal je ven, pravděpodobně by na sebe návštěva inspektorů z ČOI nenechala dlouho čekat.

Majitel restaurace nebo kavárny tedy v našem politickém systému nesmí dát jasně najevo, komu chce poskytovat své služby. Státní kuratela zde však nikomu neprospívá, ba naopak. A ve skutečnosti neprospívá ani rodičům, kteří se svými dětmi rádi navštěvují pohostinská zařízení.

Některé kavárny děti přímo vítají, nabízejí pro ně speciálně uzpůsobené prostředí, různé herny. Jinde děti raději nechtějí, ale nesmějí to dát najevo. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že do kavárny s dětskou herničkou zpravidla nelze přijít na pár piv a několik rumů, a pokud by něco takového někdo vyžadoval s odkazem na jakési právo nebýt diskriminován, setkal by se se zaslouženým výsměchem. Zapřisáhlý vegan nepůjde ukojit svůj hlad do restaurace vyhlášené argentinským hovězím. Do slávistické pivnice je lépe nevstoupit ve sparťanském dresu. A málokterý antisexuální puritán by přišel do striptýzového baru s požadavkem, že by se slečna na pódiu měla zahalit… Každý z výše zmíněných příkladů dává jasně najevo, pro jakou klientelu je podnik určen. A všichni to respektují. Nikdo se necítí diskriminován a nikdo od majitele nepožaduje něco, co on sám nemá v úmyslu nabízet a prodávat. Ačkoliv… Doba vymknutá z kloubů šílí, a možná se brzy dočkáme vyhlášky, která steakové restauraci přikáže nabízet i vegetariánské alternativy.

Pokud zabráníte majitelům podniků diskriminovat, tedy vybírat si své zákazníky a podle toho upravovat svůj koncept a svoji nabídku, trh, tedy jeho zbytky, se stávají stále šedivější. Okovy státních regulací zabíjejí pestrost a ztěžují či přímo znemožňují výběr. Ostatně v případě zákazu kouření v restauracích to snad pochopili už všichni: zatímco mnohé restaurace před zákazem stavěly svoji konkurenční výhodu právě na tom, že u nich se kouřit nesmí, kvůli plošnému zákazu o tuto pracně budovanou výhodu přišly. Regulace uvalená za pohrůžky násilím na všechny není výhoda. Pro nikoho.

Existuje něco jako právo vzít děti do kavárny? Nebo právo na čistý, nezakouřený vzduch v hospodě? Neexistuje – stejně jako neexistuje právo kdekoliv si zapálit nebo být za všech okolností ušetřen v jakékoliv kavárně zvuku dětského křiku. Tím jediným principem je zde právo majitele nakládat svobodně se svým majetkem. Jestliže totiž začneme chápat právo jako něčí povinnost splnit nám jakýkoliv rozmar a vrtoch, jsme společností nikoliv svobodných lidí ale vzájemných otroků.

Luboš Zálom, místopředseda strany

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: blog autora