Zdražení elektřiny je nevyhnutelný důsledek Green Dealu

Zdražení elektřiny je nevyhnutelný důsledek Green Dealu

            V tomto příspěvku bych chtěl popsat problémy se zajištěním dodávky elektrické energie v prostředí politiky tzv. Green dealu. Česky se překládá jako Zelená dohoda nebo Zelený úděl. Ve skutečnosti je to přikázání, o němž není dovoleno pochybovat. Jeho hlavním cílem je snížit emise plynu CO2, který vzniká spalováním fosilních paliv typu uhlí a benzín. Uhelné elektrárny, které v ČR zajišťují zhruba 45 % výroby, budou nahrazeny slunečními a větrnými. Nejdříve bych chtěl tento program rozebrat z hlediska technického, potom ekonomického a naposled politického.

Technické hledisko – elektřinu neumíme uchovávat, větru a slunci neporučíme

            V elektrické síti musí být neustále rovnováha mezi spotřebovaným a vyráběným množstvím energie. Pokud si zapnu varnou konvici na uvaření čaje, musí se někde točit generátor, který tuto elektřinu vyrábí. Když se přestane točit, elektřina přestane také a voda se přestane vařit. Spotřeba elektřiny kolísá, v noci se jí spotřebovává méně, protože lidé spí, v zimě zase více, protože si lidé zapínají topení. Elektrárny na to musí reagovat, musí „ubrat pod kotlem“ nebo zase „přitopit“. Pokud je náhlá velká změna, musí naběhnout záložní elektrárna. Nejrychleji to jde vodním elektrárnám, stačí jim na to i jen několik minut. Tepelným (uhelným) to trvá několik hodin, nejméně pružné jsou jaderné. Pokud zavedeme ve větší míře výrobu elektřiny ze sluneční nebo větrné energie, kromě už léty prověřených změn spotřeby typu den/noc nebo léto/zima vzniká i problém závislosti na počasí. Mraky zastíní solární panely nebo vítr přestane foukat a točit vrtulí. Zastíněný panel dodává méně energie a tento úbytek musí jiná elektrárna nahradit. Možná začne jinde foukat vítr nebo zase na jiném místě mrak zmizí a tím nastane rovnováha. Lidstvo neumí spolehlivě předpovídat, kdy bude svítit nebo foukat. V záloze proto musí být pořád jiné elektrárny, které umí vyrábět, když člověk potřebuje. Ani při masivním nasazení solárních elektráren nelze odstavit klasické elektrárny, pokud se má zajistit spolehlivá nepřetržitá dodávka elektřiny tak, jak jsme zvyklí. Stačí, když běží, jen když je málo slunce nebo nefouká, ale bez nich to nejde.

 

Ekonomické hledisko – kromě nových obnovitelných elektráren musíme platit i klasické elektrárny

            Klasické elektrárny musí být schopny dodávat stejný výkon jako soláry a větrníky, aby vykryly nedostatek větru a světla. Platíme tedy dva systémy místo jednoho. To je dražší. Energetická zařízení mají obecně dlouhou dobu životnosti, kdy se počáteční náklady rozpočítávají na desítky let provozu. Tím je cena za kilowatthodinu relativně levná. Pokud elektrárna vyrábí, musí se kromě provozních nákladů platit i palivo, třeba uhlí. Solární elektrárna má malé provozní náklady, protože „palivem“ je Slunce a to svítí zadarmo, nevyžaduje žádnou platbu. Při masivním nasazení solárů musí být klasické tepelné elektrárny v pohotovosti a pracují třeba jen čtvrtinu času. Řekněme, že uhelná elektrárna vyráběla jednu kilowatthodinu za jednu korunu, když pracovala nepřetržitě. Při čtvrtině provozu sice v době odstávky ušetřím za palivo, ale zaměstnance a další náklady musím platit trvale. Takže cena bude skoro 4x vyšší, tj. skoro 4 Kč, abych se dostal na stejné příjmy. Nasazením solárů tedy ušetřím uhlí, ale náklady na klasické elektrárny zůstanou skoro stejné. Tyto vyšší náklady jsou vyvolány jen nerovnoměrným rozložením výroby v čase a nutností zajisti dodávku elektřiny bez výpadků. Nezahrnují další náklady vynucované Zelenou dohodou, například poplatky za CO2 pro uhelné elektrárny apod.

Ekonomické hledisko – soláry na rodinných domcích zdraží distribuční poplatky

             Dále je problém s distribučními poplatky. Z nich jsou placeny náklady společností ČEZ distribuce, EG.D (dřív EON distribuce) a dalších, které se starají o elektrické vedení, elektroměry a další části rozvodné sítě. Vybírá se zhruba stokoruna za jedno odběrné místo (elektroměr) za měsíc a asi 2 Kč podle spotřebovaného množství energie v kWh. Většinu plateb tvoří částka podle spotřeby. Pokud třeba 10 % elektřiny vyrobí solární články na střechách rodinných domů a ta se spotřebuje v místě bez přetoku do distribuční sítě, nedostane distribuční firma za tuto energii žádné peníze. Protože má náklady skoro nezávislé na objemu spotřeby, zaměstnance platí trvale apod., musí se distribuční poplatky zvýšit, aby dostala stejné peníze, jako když se spalovalo uhlí. Proto pak místo distribučního poplatku 2 Kč za kilowatthodinu bude při desetinovém nasazení solárů vyšší poplatek – asi 2,20 Kč. To postihne hlavně odběratele bez solárů – nájemníky v bytech, lidé na ubytovnách apod.

Politické hledisko – celosvětové emise CO2 klesnou jen zanedbatelně za cenu obrovských nákladů

             Z politického hlediska je Green deal špatný, protože si státy EU dobrovolně zavádí omezení přinášející vysoké náklady. Čína si takové omezení neklade a staví nové uhelné elektrárny. Státy Evropské unie se podílí na celosvětových emisích CO2 asi z 10 % a tedy případné snížení emisí v EU podle záměru Green dealu není rozhodující. Vyšší náklady zaplatí spotřebitelé napřímo za spotřebované energie a nepřímo v ceně dražšího zboží. Jeden z mála oborů, kde ještě Evropa je schopna konkurovat světu, výroba automobilů, časem skončí. Vyšší ceny energií a další předpisy pro výrobu automobilů zdraží výrobu tak, že levnějším konkurentům nebude možné čelit. Pokud nebude v Evropě průmysl, schopný kromě aut vyrábět i zbraně, tak v případě válečného konfliktu se budeme muset spoléhat na USA. Nebudeme mít dostatek zbraní pro vedení války.

Shrnutí – zdražení elektřiny je nevyhnutelným důsledkem Green dealu

             Green deal vyžaduje zaplatit nové solární a větrné elektrárny, ale stávající musí zůstat v záloze, abychom nebyli v noci a při bezvětří bez elektřiny. To se nutně musí projevit zdražením elektřiny, když musíme platit dvakrát více elektráren než dosud. Navíc je v plánu odstavit během pár let uhelné elektrárny, protože vypouští moc CO2. Tyto elektrárny by mohly být v provozu ještě desítky let a vyrábět levnou elektřinu. Místo nich se budou stavět nové plynové, ty mají o něco menší emise CO2. Tyto plynové budou zálohovat sluneční a větrné elektrárny. To také bude něco stát. Kdo všechny tyto náklady přikázané Green dealem zaplatí? Odběratelé elektřiny, to znamená prakticky každý.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Martin Zdráhal

Martin Zdráhal

Novinky

Nejnovější video

Libor Vondráček v debatě o dotacích pro Agrofert hájil nárokové dotace jako systém, který má po splnění podmínek fungovat stejně pro všechny. V pořadu Události, komentáře se s Markem Výborným přel o to, zda je současný postup vlády a resortů dostatečně jistý, nebo naopak zbytečně riskantní.

Debata se točila kolem posledního dopisu Evropské komise a kolem toho, zda české úřady mohou dál vyplácet dotace firmám z Agrofertu. Výborný tvrdil, že bez jasného vyřešení střetu zájmů Andreje Babiše nelze mít jistotu, že peníze nebudou později problém. Vondráček naopak upozorňoval, že poslední oficiální stanovisko Bruselu dalo za pravdu Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu v části týkající se nárokových dotací, a že je proto rozumné vycházet z toho, co je právě teď oficiální, ne ze spekulací.

Nárokové dotace

Vondráček opakovaně vysvětloval rozdíl mezi nárokovými a nenárokovými dotacemi. Nárokové dotace podle něj nejsou výhodou pro konkrétní firmu, ale nástroj, na který má po splnění podmínek nárok každý, kdo je splní. Použil k tomu i obraz „dotace na mrkev“, aby ukázal, že v takovém systému nerozhoduje, kdo přesně podává žádost, ale jestli jsou splněná pravidla.

Zároveň ale šel dál než jen k obhajobě jednoho dotačního režimu. Řekl, že obecně je proti všem dotacím a že zemědělské dotace by měly být zrušeny v celé Evropské unii. Pokud už ale tento systém existuje, pak podle něj platí, že nečerpání nárokových dotací je pro české zemědělce konkurenční nevýhoda. Z tohoto pohledu je pro něj důležitější rovnost podmínek než snaha dotace vykládat tak, aby v konkrétním případě někoho poškodily.

Riziko a právo

Výborný se snažil debatu vrátit k tomu, že stát má chránit veřejné peníze a nenechat se zahnat do situace, kdy zůstane bez právní jistoty. Vondráček na to reagoval opatrněji: pokud existuje riziko arbitráží, je podle něj lepší postupovat podle posledního oficiálního stanoviska a nesnažit se hned přerušit vyplácení podpory jen z obavy, že by někdy v budoucnu mohl vzniknout spor.

Tento postoj mu vycházel z jednodušší logiky, kterou v debatě držel od začátku: stát nemá vytvářet pravidla, která některým subjektům dávají konkurenční nevýhodu, pokud už jsou podmínky nastavené jako univerzální. Neobhajoval Agrofert jako výjimku, ale spíše bránil systém, v němž mají všichni hráči stejná pravidla. V tom se jeho argumentace odlišovala od Výborného, který víc tlačil na právní opatrnost a riziko budoucích sporů.

Zákon a střet zájmů

Výrazná část sporu se odehrála kolem návrhu změny paragrafu 4c a kolem toho, zda má stát zpřesnit pravidla tak, aby nárokové dotace nebyly automaticky spojované se střetem zájmů. Vondráček opakoval, že zákon má podle něj oddělit reálný střet zájmů od situací, kde dotace plynou automaticky podle předem daných pravidel. Tím se snažil vysvětlit, že návrh nemá někoho vyvinit, ale odstranit nejasnost, která v praxi působí problémy.

Výborný naopak tvrdil, že taková změna by mohla oslabením pravidel pomoci Andreji Babišovi a fakticky zmenšit prostor pro pozdější vymáhání neoprávněně vyplacených peněz. Vondráček na to reagoval tím, že čím méně dotací a méně složitých rozhodnutí, tím méně možností pro chyby, které se projeví až po letech. Tahle linie mu seděla: nešlo o velká gesta, ale o technický, a přitom politicky čitelný důraz na jednoduchost a předvídatelnost.

Vyznění debaty

Celkově Vondráček v pořadu nepůsobil jako vítěz, ale jako ten, kdo dokáže svou pozici udržet bez zbytečné agresivity. Mluvil srozumitelně, nepouštěl se do osobních útoků a držel se toho, že v systému dotací je největší problém nepřehlednost a zpětné přehodnocování pravidel. Právě díky tomu vyzněl pro něj večer relativně příznivě, i když šlo o spor, v němž měl proti sobě ostře naladěného Marka Výborného.

Vondráčkovo vystoupení tak posloužilo spíš jako ukázka jeho stylu než jako demonstrace síly. Nešel do debaty s velkými hesly, ale s konkrétními argumenty o nárokových dotacích, právní jistotě a smyslu státních zásahů. A právě to mu v této konfrontaci pomohlo vyznít dobře, aniž by text musel přecházet do nadměrného chválení.

Oblíbené štítky

Martin Zdráhal

Martin Zdráhal

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31