Poslední týdny ukázaly, že průběžný důchodový systém je velice nebezpečný a zranitelný, neboť ze dne na den ve stavu uměle vytvořené legislativní nouze mohou politici i retrospektivně měnit výši důchodů a příště takto na poslední chvíli klidně mohou změnit i věk odchodu do důchodu. Kritika postupu vlády ohledně zásahů do důchodového systému je tak zcela na místě. Chovala se přitom nejen v rozporu s ústavními zásadami, ale navíc řešení důchodů jen odsunula. Přesto je třeba si přiznat, že důchodový systém tak, jak je nastavený dnes, je neudržitelný.
Na Primě jsem uvedl, že: „Valorizaci penzí bychom řešili dříve, než ji tato vláda začala řešit… Dlouhodobě prosazujeme systém chilských důchodů – lidé přesně vi, jak si spoří ve svém vlastním důchodovém fondu.“
Co to v praxi znamená? Všechny úpravy v tak citlivé otázce důchodů, musí nabízet ti, kteří nelžou, říkají věci na rovinu a vzorně šetří v první řadě sami na sobě. Jen takový politici mohou bez větších problémů prosadit systémové změny, které by krátkodobě mohli znamenat pomalejší růst důchodů, než předpokládal zákon.
Jaké konkrétní kroky by to přineslo? Kdyby Svobodní v roce 2021 nastoupili do vlády, prosazovali by v první řadě zavedení důchodového systému, který v Chile funguje přes 40 let a vykazuje daleko méně problémů než systém průběžný. Takový systém umožňuje, aby otázka důchodů nebyla v rukou ohebných politiků a každý mohl zcela transparentně vidět, kolik má na svém účtu, kdy půjde do důchodu a kolik bude pobírat.
Pokud by se nám tuto skutečnou reformu penzijního systému nepodařilo prosadit v rámci koalice, řešili bychom situaci hned, nikoliv až na jaře roku 2023. Trvali přitom bychom na dvou základních principech. V první řadě bychom museli jako vláda ukázat ochotu šetřit sami na sobě, a teprve v návaznosti na to, bychom provedli takové parametrické změny důchodů, které by zásadně zpomalily neudržitelný vývoj.
Pokud budeme používat průběžný důchodový systém, je nezbytné navázat valorizaci na automat, který bude postavený v nějaké míře na růstu mezd či růstu odvodů do státního rozpočtu, nikoliv na inflaci či HDP, která se s tímto může zásadně rozcházet a bude nutit politiky do důchodů neustále nějak nesystémově zasahovat. Důchody by rostly i v návaznosti na tyto parametry, avšak daleko přirozeněji. Státní rozpočet měl totiž v roce 2023 historicky nejvyšší příjmy a to jen potvrzuje, že jádro problému veřejných financí leží na straně výdajů obecně a rozhodně nejen v důchodech.
Chyb v rámci důchodového systému se však stalo mnoho. Nejprve byl chybně postaven automat zejména na inflaci. Později chybovali Maláčová s Babišem, když rozdávali rouškovné, aby si koupili hlasy seniorů. A naposledy chybovala současná vláda, když účelově důchody neřešila, premiér v roce 2022 opakovaně lhal o tom, že do důchodů se zasahovat nebude, a pak vláda provedla zásah zcela necitlivě a retroaktivně.
Jako poslední selhal Ústavní soud, který si spletl role. Místo hlídání „ústavnosti“ řešil daleko více otázku „napravování politických chyb“ a „udržitelnosti veřejných financí“, což mu nepříšluší. Ústavní soud se totiž nezřizoval od toho, aby plnil roli, kterou může plnit Senát či lidové veto, ale aby hlídal ústavnost postupu vlády a Parlamentu. Tím, že rozhodl tak jak rozhodl otevřel pandořinu skříňku, kterou si nedovolil otevřít v roce 2011, když v obdobné kauze ohledně stavebního spoření rozhodl zcela opačně.
