Bývalý prezidentský kandidát Karel Diviš se bude ucházet o mandát europoslance. Kandidovat bude jako nezávislý za Svobodné. Lídrem kandidátky bude předseda strany Libor Vondráček, Diviš by měl být na druhém místě. O podobě kandidátní listiny pro volby, které se budou konat za rok v červnu, rozhodnou členové a příznivci strany, řekl Vondráček.
Diviš kandidoval v lednových prezidentských volbách, získal 1,35 procenta voličských hlasů. V úterý oznámil, že prezidentských voleb se účastnil, protože chtěl, aby se v Česku něco změnilo a aby politici začali s lidmi mluvit na rovinu.
Kritizuje současnou vládu za špatnou komunikaci s občany a za ekonomické chyby, opozici naopak vyčítá chybějí sebereflexi a to, že nedokáže přiznat svou vinu na současném stavu země.
Poznamenal, že ho lidé po volbách vyzývali, aby v politice pokračoval. Rozhodl se proto kandidovat za Svobodné. V europarlamentu by se chtěl stát českým mediálním propojením s Evropou pro „obyčejné lidi“.
Vondráček Divišovo rozhodnutí uvítal. „Vážím si toho, že společně budeme ve volbách hájit české občany a české zájmy,“ řekl. Poznamenal, že Diviš se v kampani začal postupně profilovat jako jediný pravicový kandidát, a pro většinu Svobodných se proto stal ve volbách nejlepší variantou.
Na rozdíl od euroskeptických Svobodných si Diviš nemyslí, že by Česko mělo vystoupit z Evropské unie. Řekl, že svůj postoj řekl celorepublikovému výboru strany. Považuje za správné, že ve straně zaznívá více názorů.
Na kandidátní listině Svobodných se bude ucházet ve stranických primárkách o post „dvojky“. Lídrem bude Vondráček. Ten novinářům řekl, že strana jedná v souvislosti s volbami do Evropského parlamentu s dalšími nezávislými osobnostmi. S žádnou stranou se spojovat nechce. Diviš poznamenal, že jeho podmínkou bylo, že nebude na stejné kandidátní listině se zástupci SPD, Trikolory nebo strany PRO (Právo Respekt Spravedlnost). Byl ujištěn, že se tak nestane.
Svobodní kandidovali do říjnových sněmovních voleb ve společném uskupení se Soukromníky
a Trikolorou, které získalo 2,76 procenta hlasů, a nepřekročilo tak pětiprocentní hranici potřebnou pro vstup do Sněmovny.
Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka
Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.
Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.
Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.
Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.
Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.
Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.
Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.
A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.
Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.
