Je tzv. svobodná volba lékaře svobodná?

Na střetnutích s voliči a v dotazech přes sociální sítě často padá otázka týkající se svobodné volby lékaře. Někdy tak trochu posměšně, že o ní pochybují, jindy naopak, že jde o zásadní svobodu a že to tak zlé s naším zdravotnictvím není.

Jak je to tedy v naší legislativě upraveno?

Právo na ochranu zdraví je zaručeno v článku 31 zák. č. 2/1993 Sb., tedy v Listině základních práv a svobod, který dále stanoví, že občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.

V souladu s § 28 odst. 3 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., zákona o zdravotních službách, je pacientům garantováno právo svobodně si zvolit poskytovatele zdravotních služeb, které odpovídají jeho potřebám, a zdravotnické zařízení, pokud zákon nebo jiné předpisy nestanoví jinak.

Zákonem je tedy dána svobodná volba poskytovatele zdravotních služeb, ne však klasická svobodná volba lékaře. Poskytovatelem se totiž rozumí nejen fyzická osoba – lékař, ale i právnická osoba, která má oprávnění k poskytování zdravotních služeb dle zákona o zdravotních službách. Tedy v případě návštěvy většího zdravotnického zařízení (např. nemocnice) nemá pacient ze zákona právo volby konkrétního lékaře nebo jiného zdravotnického pracovníka, který ho bude ošetřovat.

Jaká jsou praktická úskalí?

Takže nárok na svobodnou volbu lékaře, popř. zdravotnického zařízení máme. Ovšem v praxi velmi často narazíme na tyto problémy:

– lékař / zdravotnické zařízení je přeplněné a další občany/pacienty nepřijímá,

– lékař / zdravotnické zařízení nemá smlouvu se zdravotní pojišťovnou občana/pacienta,

– lékař / zdravotnické zařízení má vyčerpán limit úhrad od pojišťovny občana/pacienta na dané období,

– lékař / zdravotnické zařízení má pro potřeby občana/pacienta nevhodnou provozní dobu,

– lékař / zdravotnické zařízení provede zdravotní služby jen na základě přímé platby od občana/pacienta.

Důsledkem toho všeho je, že většina občanů nepociťuje volbu lékaře jako svobodnou a nedílnou část osobních svobod. A to i přesto, že jako plátci zdravotního pojištění chod těchto služeb financují.

Jaké návrhy v této oblasti mají Svobodní?

Přeregulovanost a ministerské plánování ve střednědobém horizontu mají za následek nedostatkovost služeb. Tento jev je známý z doby reálného socialismu. A v takové situaci se po 27 letech „svobodného“ zdravotnictví nacházíme i nyní. Proto přicházejí Svobodní s těmito návrhy:

– Ponechání svobodné volby lékaře / zdravotnického zařízení v základních zákonech.

– Svobodné zřizování lékařských praxí (fyzické osoby) bez omezení a regulací. Nutné bude pouze osvědčení od lékařské komory a souhlas s provozováním praxe v daných prostorech od státní hygienické služby.

– Obdobně svobodně zřizovat zdravotnická zařízení (právnické osoby).

– Lékaři / zdravotnická zařízení nebudou mít povinnost uzavírat smlouvy se zdravotními pojišťovnami.

– Občané budou hradit základní povinné pojištění a individuální pojištění. Celková platba za obě pojištění nebude vyšší než dosud.

– Bude zrušen bodový sazebník jako regulace cen a množství služeb ve zdravotnictví a zrušena úhradová vyhláška. Lékaři / zdravotnická zařízení si nabídkou služeb a cen za ně konkurují. Síť zdravotnických zařízení je potom tvořena hlavně poptávkou občanů/pacientů.

– Zdravotnická zařízení si jsou rovna bez ohledu na jejich vlastnictví (státní, krajské, církevní, soukromé společnosti, soukromé praxe).

Tak jako v ostatních oblastech našeho žití, tak i ve zdravotnictví platí, že žádná státní regulace není schopna beze zbytku naplnit očekávání úředníků, pamatovat na všechny detaily a potřeby systému, proto jediná správná cesta je uvolnit regulace a nechat pacienty, kteří systém svými platbami pojištění financují, aby si sami řekli, co chtějí.