Absolutní popření právního státu způsobil pražský magistrát, když rozeslal tisíce pokut nesprávným adresátům a tisíce pokut tedy ani nedoručil skutečným viníkům. Může za to selhání technologie obálkovací linky, tvrdí mluvčí magistrátu.
Pomineme-li fakt, že magistrát v rozpočtu na každý další rok již počítá s výběrem na pokutách přes 100 mil. korun, a proto potřebuje linku, aby doručování a vybírání šlo rychle od ruky, stojíme před neobdobným fiaskem vymáhání (ne)práva.
Magistrát tvrdí, že v případě neuhrazení nedoručených pokut nebudou pokuty vymáhány. Kde je však záruka? Může se totiž klidně stát, že za tři roky přijde exekuční výměr, a zkuste potom dokazovat, že jste nic nedostali. Tuto událost však považujeme za třešničku na pomyslném dortu neschopnosti, nečinnosti a diletantví celé stávající rady Hlavního města Prahy.
Město se nerozvijí, v zeleném zápalu boje proti nové výstavbě bude nyní magistrát stavět vlastní sídliště za peníze všech Pražanů. Dostavba vnitřního okruhu se ještě ani neprojektuje, silnice jsou děravé, mosty jsou v žalostném stavu (jeden dokonce spadl) a když už se některý zavře pod záminkou opravy, tak nejspíše proto, že přilehlé pozemky v majetku Prahy se budou lépe prodávat.
Z výše uvedených důvodů vyzývá pražské předsednictvo radu Hlavního města Prahy k okamžité sebereflexi a rezignaci.
Pražské předsednictvo Svobodných předseda: Tomáš Štampach, místopředsedové: Petr Miškovský, Martin Halama, Radek Koutský, Mojmír Mikuláš
V pořadu TV Česko vystoupila zdravotnice Adriana Čipižáková, která dlouhodobě komentuje téma očkování a kriticky se vyjadřuje k připravované Národní očkovací strategii. V rozhovoru popisuje, proč podle ní není správné stavět očkování jako „základní pilíř“ prevence a proč v dokumentu vidí riziko nepřímého nátlaku na veřejnost.
Čipižáková strategii označuje za komplexní plán, který podle ní detailně popisuje, „kam se očkování má ubírat“, co má být povinné a nepovinné a jaké má mít vazby a důsledky. Současně tvrdí, že dokument může v praxi vytvářet tlak směrem k „nepovinně povinnému“ očkování, protože jako cíl zmiňuje velmi vysokou proočkovanost – podle jejích slov až populace. Strategie je podle ní prezentována jako prevence, ale fakticky se soustředí téměř výhradně na vakcinaci.
Jedním z klíčových argumentů, který prezentuje je, že část veřejnosti si podle ní zjednodušila význam očkování a začala jej chápat jako záruku bezpečí. V ordinacích se prý setkává s představou, že po vakcinaci „se už nemůže nic stát“, což podle ní vede k podceňování dalších návyků a opatření. Kritizuje také výroky, které podle ní zaznívají ve veřejném prostoru ve smyslu, že „jiná prevence infekčních onemocnění, než očkování není“.
V další části rozhovoru vysvětluje, proč podporuje výzvu „stop“ Národní očkovací strategii. Jako zásadní uvádí dvě roviny: jednak obavu z donucovacích mechanismů, jednak podle ní nedostatečné a málo férové zacházení s problematikou nežádoucích účinků. Tvrdí, že nežádoucí účinky se v praxi často bagatelizují a lidé se mohou setkat s odmítnutím souvislosti ze strany části lékařů, i když potíže přijdou krátce po očkování. Zároveň připomíná, že informace o nežádoucích účincích jsou uvedené v příbalových letácích a že systém by podle ní měl jasněji řešit, jak budou lidé s vážnými následky případně podpořeni.
Rozhovor se věnuje i očkování dětí a těhotných. Čipižáková říká, že rodiče by podle ní měli dostávat srozumitelné informace nejen o deklarovaných přínosech, ale i o možných rizicích a nežádoucích účincích – a zejména vysvětlení „proč se očkuje“ a proč v určitém věku. Kriticky popisuje zkušenosti některých rodičů, kteří jí podle jejích slov píší o komunikaci v ordinacích, včetně strašení. Opakovaně zdůrazňuje, že rozhodnutí má být dobrovolné a postavené na úplných informacích, a zmiňuje i alternativní přístupy k prevenci, jako je životní styl, spánek, strava a hygienické návyky.
Významná část vystoupení se vrací do období covidu. Čipižáková popisuje svou zkušenost ze zdravotnictví, rozpor mezi mediálním obrazem a tím, co dle jejího líčení viděla v praxi, a také situace spojené s tlakem na očkování a testování u zdravotníků. Navazuje tím na svůj podíl na aktivitě známé jako Deklarace sester, kterou prezentuje jako reakci na nátlak na povinné očkování profesí. Podle jejích slov se téma nyní vrací v jiné podobě právě skrze Národní očkovací strategii.
V závěru rozhovoru zve na besedy a přednášky, kde se má diskutovat Národní očkovací strategie i širší rámec tématu. Zmiňuje vlastní web a další informační stránky a popisuje snahu zvát na akce i lékaře, aby zazněly různé pohledy a lidé si mohli informace sami vyhodnotit. Zároveň vyzývá ke společenskému „kompromisu“: aby se lidé navzájem ne dehonestovali podle toho, jakou cestu prevence si zvolí.
