Pokud bych měl třicáté výročí Sametové revoluce popsat jedním pojmem, napadá mě pouze toto: ukradený svátek. Nejde ani tak o to, že by si tento svátek pro sebe usurpovaly určité osoby, stále ty samé, všeobecně známé, vesměs nechvalně, díváme-li se na politickou realitu z pravé strany spektra – to je koneckonců stav trvající už dlouhou dobu. Jde spíš o ukradení tématiky, a její přetvoření v něco jiného, co nakonec z celého étosu Sametové revoluce dělá lacinou karikaturu nebo jen politický nástroj, vhodný pro dosažení jakéhokoliv okamžitého cíle. Jaké jsou ty cíle? Jsou všeobecně známé! Valí se na nás ze všech stran! Tím primárním cílem je odstranění Andreje Babiše.

To můžeme v zásadě pokládat za cíl žádoucí a bohulibý. Ale zamysleme se nad tím hlouběji. Nejde jen o to, že Babiš, ač nesmírně mizerný politik, zlý člověk a nepřítel svobody, byl bohužel několikrát za sebou ve své politické pozici potvrzen ve svobodných, demokratických volbách, a že volat na náměstích po jeho demisi je v zásadě popření všech těchto voleb, a v konečném důsledku popření svobodných voleb jako nezpochybnitelného principu. Herec Hanák dnes v Berouně mluvil mimochodem o tom, že vyjádřit se na náměstích nebo třeba na Letné kriticky vůči voleným politikům odkazuje na poselství Sametové revoluce – během níž to byla také ulice, náměstí a nakonec i Letná, kdo rozhodl o zrušení vůdčí úlohy komunistické strany a nakonec vybojoval svobodné volby a výměnu politické garnitury. A berounské náměstí v tomto herci Hanákovi tleskalo. Jenomže to je nesmírně falešná argumentace. Před třiceti lety měli lidé na ulicích, na náměstích a na Letné plné právo bojovat proti politické garnituře, a dokonce tvrdím, že měli plné právo učinit ze Sametové revoluce revoluci velmi nesametovou! Proč? Protože, a to snad každý ví, tady tehdy žádná jiná možnost nebyla. Nebyly žádné svobodné volby. Demokratická legitimita všech těch Jakešů, Adamců, Biľaků nebo Husáků byla nulová. Jak jinak chcete takové lidi odstranit, než na ulicích, na náměstích a na Letné? Co to však má společného se současnou politickou situací, když navzdory “lidovému odporu” vůči premiéru Babišovi, podporovaném médii, kulturní frontou, intelektuály, je tento politik v každý volbách ve své pozici potvrzen? V režimu parlamentní demokracie, notabene když se každý rok konají nějaké volby, nelze legitimitu voleného politika zpochybňovat. I kdyby šlo o tak špatného člověka, jakým je Babiš.

A mimochodem, to, že toho či onoho politika pokládáme v daný okamžik za nepřijatelného, za ztělesnění všeho zla, se může z odstupem pár let ukázat jako něco naprosto nepodstatného. Nevím už, kdo mi to říkal, nebo jsem to možná někde četl – před lety se v jakési anketě o nejhoršího českého politika vůbec umístil na druhém místě, hned za Klementem Gottwaldem (který si takové prvenství bezpochyby zaslouží) tehdejší premiér Stanislav Gross. Možná si ho ještě někteří pamatujete. Hádám, že ti nejmladší studenti, kteří dnes chodí po ulicích, po náměstích a po Letné s plackou Milionů chvilek pro demokracii hrdě přišpendlenou na klopě, už ani nevědí, kdo to Stanislav Gross byl. Ano, tehdy, když vrcholila jeho kauza jakési směnky a jakéhosi podivně pořízeného bytu se zdál Gross být tím nejhorším politikem polistopadové éry. Jenomže po něm přišel jakýsi Jiří Paroubek, který byl tak příšerným premiérem, že jako asi jediný polistopadový premiér schytával na náměstích salvy vajíček. A přiznejme si: kdo si dnes pamatuje Jiřího Paroubka? Pokud by se tehdy, před deseti či patnácti lety, vzedmulo podobné hnutí, jaké dnes stojí proti Andreji Babišovi (a já jsem ten poslední, kdo by se Babiše zastával), a kdyby takové hnutí dokázalo Grosse či Paroubka odstranit, ale zároveň by tím podkopalo pevnost parlamentní demokracie a mechanismu svobodných voleb, stálo by to za to? Stojí zpochybnění našeho zásadního politického principu za odstranění takových duševních, morálních i politických trpaslíků, jako byli Gross či Paroubek? Jsem si jistý, že za několik let budeme stejně tápat v paměti, budeme-li přemýšlet o tom, jak špatný byl Babiš politik a premiér. A člověk. A možná, nechci strašit, že nás čeká ještě někdo horší – a třeba to bude někdo, kdo si skutečně zaslouží být svržen pomocí ulice, náměstí či Letné. Možná. Ale bojím se, že pokud dnes přiznáme demonstracím stejnou sílu a stejnou legitimitu, jakou měly před třiceti lety, je konec naší parlamentní demokracie: jakýkoliv malicherný důvod může být a bude důvodem pro svržení jakékoliv další vlády. Bude vytvořen nebezpečný precedent.

Soudím, že demonstrace s politickým požadavkem na demisi toho či onoho politika mají být skutečně až posledním krokem. Nemám samozřejmě nic proti demonstracím jako takovým; proti demonstracím, jejichž cílem je formulace politického názoru, který z toho či onoho důvodu nedostává v mainstreamové komunikaci a v médiích dostatečný prostor. A sám jsem byl takových demonstrací účasten, ať už to byly demonstrace na podporu vypsání referenda za naše vystoupení z EU nebo demonstrace na podporu matky, jejíž děti byly ukradeny norskou smutně proslulou službou Barnevernet. Byla to témata, která v danou chvíli přesahovala normální politickou komunikaci, a tyto demonstrace měly za cíl vyslat signál. Demonstrace Milionů chvilek jsou však něco jiného: jejich cíl je jakási zkratka pro ty, kteří dosud nebyli schopni porazit Babiše v řádných volbách, a proto se rozhodli obejít pravidla. Pokud budeme takového zásadního nástroje nadužívat, může se stát, že až jednou bude tato republika stát skutečně před vážným nebezpečím, hlas demonstrací přestane fungovat; jeho síla bude totiž vyčerpána. A to se nám může velmi vymstít. Babiš opravdu není to nejhorší, co může tuto zemi potkat.

Pokládám za velký prohřešek vůči odkazu Sametové revoluce, že je jeho význam cupován na kousky a použit na letáčky proti současnému premiérovi. Význam výročí událostí, které umožnily v této zemi svobodné volby a skutečnou parlamentní demokracii, by měl být něco nedotknutelného, co si máme připomínat – ale pouze připomínat, a nevztahovat to na žádný okamžitý, dílčí politický cíl. Odkaz Sametové revoluce patří všem, kteří na principech parlamentní demokracie staví své politické cíle a poctivě se snaží o svých postojích přesvědčovat občany, své budoucí voliče. Nelze ani na okamžik tvrdit, že na oslavu výročí 17. listopadu 1989 mají právo pouze vyvolení, pouze ti, kteří jdou konformně s mainstreamem, s tím, co se velmi nejasně nazývá “liberální demokracií”, ti, pro něž je hlavní politickou modlou Václav Havel, jeho vize nepolitické politiky, a ti, kteří pohrdají politicko-ekonomickým vývojem 90. let, protože si pro tuto zemi přáli něco jiného, něco méně tržního, méně svobodného, více (oni říkají “lépe”) regulovaného.

Na co narážím? Na Národní třídě byl velmi hrubě napaden, naštěstí pouze slovně, možná došlo na nějaké strkání či plivance, poslanec Václav Klaus ml. a jeho doprovod, a podobných útoků se následně dočkali členové a přátelé pravicově konzervativního hnutí DOST. Čím se provinili? Hrozným zločinem! Šli na Národní třídu k památníku zapálit svíčku! Lidé, kteří vesměs byli událostí 17. listopadu 1989 účastni, se tak dočkali nadávek od lidí, jimž vesměs nemohlo být ani pětadvacet let: od zfanatizovaných mládežníků, jakýchsi novodobých divokých (tj. neorganizovaných) svazáků, kteří o Sametové revoluci nevědí vůbec nic, až na pár hesel a frází, a nedokáží si uvědomit to zásadní: jeden z odkazů Sametové revoluce je politické právo na nesouhlas, na možnost politické diskuze, na možnost ovlivnit lidi kolem sebe racionální formulací svých politických myšlenek a názorů. Jaký signál poslanec Klaus a další dostali? Jste tu nežádoucí. Nepatříte sem. Odkaz Sametové revoluce není pro vás. A dejte si pozor – příště to může být horší!

Koneckonců do Václava Klause ml. se na berounském náměstí opřel z vyvýšeného pódia i herec Tomáš Hanák. A můžeme si o Klausovi ml. myslet cokoliv, ale zneužívat památky 17. listopadu pro politickou agitaci vůči jednomu právě založenému politickému hnutí, které se zdá být na vzestupu (i když já jsem vůči tomu značně skeptický) a které nestojí v jednom šiku se zavedenými středovými stranami, na té “správné” straně, je podle mého názoru urážkou všeho, co Sametová revoluce znamená.

Je to ukradený svátek. O tom jsem přesvědčen. Můžeme si jej ale ještě vzít zpátky?

A chceme jej vůbec? Měli bychom jej chtít?

17. listopad 1989, lépe řečeno události následujících dnů a týdnů byly přelomovou dobou. Byly to okamžiky, kdy starý režim končil a nový začínal. Byl to první nutný krok k tomu, aby se komunismus odebral na smetiště dějin (doufejme) a aby se mohlo začít budovat něco jiného: pluralitní, parlamentní demokracie. Ale demokracie jako taková, její politické mechanismy a instituce, to je pouhý nástroj, kterým občané řídí politiku ve své vlastní zemi. Jaké budou fundamentální parametry politiky státu, na jaké bázi se bude odehrávat, k jakým filozofickým, ideovým či morálním principům se bude odkazovat, to je věc zcela jiná, a mnohem důležitější. Není žádným tajemstvím, že disent, který se ve své pravé podstatě postavil do vůdčí role Sametové revoluce, byl spíše uskupením levičáků, socialistů i reformních komunistů. Chtěli odstranění komunistické vládnoucí garnitury a chtěli svobodné volby – to je šlechtí. Ani v nejmenším je však neomlouvá, že si vesměs nepřáli ten jediný zcela zásadní a principiální opak socialismu, tedy kapitalismus.

Proto jsem stále pevněji přesvědčen: ponechme havlistům, reformním komunistům, postdemokratům, pravdoláskařům a dalším socialistům jejich svátek 17. listopadu. Přivlastnili si jej, a my se o něj již více nepřetahujme. Zničili jej. Zastáváme-li hodnoty svobody jednotlivce, jeho práva na život, svobodu a majetek, stejně jako na jeho právo vlastní cesty ke štěstí, potom to, co bychom si měli připomínat a slavit, jsou první polistopadové měsíce a roky, spojené s politickým dílem Václava Klause. Třebaže se z dnešního pohledu dalo dělat a stihnout daleko více, privatizace mohla být důslednější, odstátňování mohlo být širší, a deregulace mohla být mohutnější, to, co založilo prosperitu tohoto státu, hodnoty, z nichž socialisté všech barev posledních dvacet let ukusují a projídají je, je z velké části dílem Václava Klause.

Mám ale za to, že my pravičáci si příliš nepotrpíme na organizované, hromadné vzývání nějakých model, kolektivní zpěvy a skandování hesel. A že vlastně žádnou rozjásanou, ostentativně na odiv vydávanou oslavu 90. let nepotřebujeme. Neodpovídá to naší povaze individualistů. A mimo jiné i proto, že svobodu 90. let, kterou mnozí aktivně zažili a jiní, protože byli ještě velmi mladí (jako např. já) ji pouze pasivně vnímali, nosíme dodnes v sobě a budeme ji nosit i nadále. Navzdory všem možným Babišům a koneckonců i Havlům.