Zálom: Na pivo s covidpasem? To není normální život

Zálom: Na pivo s covidpasem? To není normální život

Aplikace v mobilu, kterou se pomocí QR kódu prokážeme obsluze, že jsme očkovaní nebo otestovaní a pak teprv se můžeme posadit ke stolu či na bar a objednat si pivo – to je řešení, které nás prý má opět vrátit do normálního života.

Ne. Myslet si, že nás jakýsi covidpas v mobilním telefonu přiblíží normálnímu životu, je obrovská past. Ve skutečnosti je to prostředek, jak se od normálu permanentně odvrátit a zakonzervovat již napořád, že někdo má právo na pivo a druhý ne.

Zatímco nyní máme jakous takous naději, že hospody i obchody se jednou otevřou, a zase se jednou budou pořádat koncerty, a budeme žít jako dřív: jako svobodní lidé, s covidpasem se k normálnímu životu už nikdy nevrátíme. A tento nově nastoupený trend, čili že někdo smí na večeři a jiný nesmí, nebo třeba že někdo může sedět v autobusu vepředu a jiný nesmí, ten se bude dále upevňovat a postupovat dále. Proč třeba lidem bez covidpasu neznemožnit nákup v supermarketu? Proč jim neznemožnit opustit hranice obce? Proč jim neznemožnit využívat svůj vlastní byt v bytovém domě? Proč jim nesebrat volební právo? Proč? To byste asi koukali, jaká zvěrstva mají naši politici, členové ANO, ODS, Pirátů či dalších svobodě nepřátelských stran v hlavě a co na nás chystají!

Je naprosto morální uvažovat o falšování covidpasu. Je naprosto morální tuto segregaci odmítnout, bojkotovat a narušovat ji. Stejně jako v roce 1955 Rosa Parksová odmítla rasovou diskriminaci ve veřejné dopravě v Alabamě.

Jediná relevantní otázka v této věci je: jak technicky na to? Půjde jednoduše falšovat QR kód? Vzniknou na to generátory? Jaké bude riziko odhalení a jaké budou postihy a jak budou vymahatelné?

A jak přísně budou majitelé obchodů či hospod ochotni Covidpasy kontrolovat? Jaká bude jejich ochota podílet se na státní represi, v podstatě suplovat roli státního kontrolora. Prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý již představil projekt mobilní aplikace, která bude splňovat požadavky covidpasu a umožní podnikatelům ověřovat, zda smějí svého zákazníka obsloužit či ne. „Hospodářská komora chce vytvořit prostředek, který pomůže podnikatelům prezentovat se veřejnosti, že jsou opravdu připraveni a že splňují nařízení vlády,“ řekl Vladimír Dlouhý. Odporné vyjádření.

Podnikatelé, po nichž tato ničemná vláda dlouhé měsíce dupe, se nyní mají stát kolaboranty a spolupracovat na represi vůči občanům? Mají se stát spoluviníky – v očekávání, že potom jim stát konečně milostivě povolí podnikat? Role Hospodářské komory a dalších podobných institucí má být přece jiná: podporovat zdravé vztahy mezi podnikateli a zákazníky, stát za nimi proti snahám státu likvidovat tržní mechanismy. Prezident Hospodářské komory namísto toho přiznal státu právo do těchto mechanismů naprosto libovolně zasahovat, a co víc, dal najevo, že podnikatelé se poslušně podvolí, i kdyby měli jít proti vlastním zákazníkům.

Podnikatelé a živnostníci nemají v popisu práce otravovat lidi kontrolou jakýchsi covidpasů. Jejich zájmem je harmonický vztah, oboustranně prospěšný. Jestliže však bude zákazník předtím, než bude obsloužen, jakýmkoliv způsobem lustrován, je tento harmonický vztah od samého počátku narušen. Živnostník či podnikatel už v první řadě neslouží, ale kontroluje.

Koneckonců podobná kontrola narušující harmonický vztah mezi podnikatelem a zákazníkem se již děje, nařízením o maximálním počtu lidí v provozovně. Jestliže zákazníka vítá na dveřích pekárny výstražná cedule, že uvnitř smějí být pouze dva zákazníci, zatímco ostatní musejí čekat ve frontě venku, třeba v dešti, jaké vztahy to vytváří. Přitom majitele prodejen nic nenutí být tak striktní – žádná prováděcí vyhláška, jak pohyb zákazníků kontrolovat, nebyla vydána. Ani metodický pokyn, jak „neposlušné zákazníky“, kteří do prodejny vstoupí nad povolený limit, vyhnat ven. Nesmírně si vážím té hrstky podnikatelů, kteří se rozhodli toto nesmyslné nařízení neřešit. Je obrovský rozdíl, a v této době zvlášť, vítá-li vás u dveří pekárny cedule, která vás v podstatě vyhání pryč, nebo cedule, která říká, pojďte dál.

Nedělám si iluze, jak se živnostníci a podnikatelé, majitelé hospod či kaváren, kadeřnictví či jiných služeb ke covidpasu postaví. Zda budou velkorysí či ledabylí, nebo zda budou přísně kontrolovat QR kód každého přišedšího zákazníka. Nebudou rebelovat. I když jsme je mnozí z nás drželi dlouhé měsíce nad vodou tím, že jsme si chodili pro pivo do džbánku a jídlo do hrabičky. Ale chtěl bych alespoň doufat. Ve zdravý rozum a poslední zbytky sebeúcty. Možná budu příjemně překvapen…

A netvrďte mi prosím nikdo, že falšování covidpasu znamená šířit nakažlivou nemoc nebo zvyšovat riziko jejího šíření. To je naprostý nesmysl. Je pouze na nás, jakou míru opatrnosti zvolíme, jak ve smyslu minimalizace rizika, že já sám někoho nakazím, ale i že se nakazím od někoho druhého. Je jen chiméra myslet si, že díky státní represi odstraníme zcela všechna rizika. A že díky všemocnému státu budeme neustále zdraví a žít věčně.

Je to přesně naopak: kvůli všemocnému a do všeho zasahujícímu státu budeme nuceni žít velmi bídným a smutným životem. A jsem si jistý, že takový život je mnohem kratší, než jak by mohl být, pokud bychom žili ve svobodné společnosti, svobodném státě, v neregulovaném čistém kapitalismu, kde každý může žít plným, produktivním, bohatým a šťastným životem. A koronavirus nesmí být důvodem, proč bychom měli na touhu po svobodném, produktivním bohatém a šťastném životě rezignovat a uzamknout se navždy do státních okovů.

Zdroj: https://zalom.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=769850

Luboš Zálom, místopředseda strany

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31