Jak známo, britští občané mají zakázáno se účinně bránit násilí. Nesmějí vlastnit střelné zbraně, nesmějí nosit nože ba ani teleskopické obušky. Od zákazu zbraní v Británii rapidně vzrostla násilná kriminalita – zločinci si mohou dělat, co je napadne, a nemusejí se bát jakéhokoliv protiútoku. A protože policie je takovými případy zahlcena, nemusejí si zločinci dělat ani velké starosti, že by snad mohli být dopadeni. Rabující spodina je jen hromadným projevem toho, v jaké atmosféře se britští občané musejí pohybovat už několik let. Ovšem, Britové nejsou jen bezděčnými a nevinnými obětmi, které jejich vlastní vláda odzbrojila. Oni sami si zvolili žít v pozici bezbranných ovcí. Nařízení a vyhlášky jsou projevem jejich politické volby. Možná se nyní stane legalizace vlastnictví zbraní volebním tématem.
Na první pohled by se snad zdálo, že zákaz zbraní a neschopnost policie, potažmo vlády, proti rabujícím násilníkům účinně zakročit, je jen projevem naivní hlouposti politiků – věc je však složitější. Zákaz zbraní není jen stupidním opatřením, o němž si snad jen pár naivních politiků myslelo, že zabrání násilí ve společnosti a nyní se, když se věci ukazují ve skutečném světle, od tohoto nešťastného řešení zase odvrátí. Je to něco, co plně zapadá do širšího rámce – do levicové, kolektivistické a altruistické ideologie, podle níž člověk nemá být individualitou a nemá mít žádné nepřekročitelné právo na majetek. Lidé jsou si, tvrdí kolektivisté, rovni a lidský život má cenu sám o sobě. Obranu majetku prý nelze ponechat na jednotlivci, protože on přece nemá na majetek právo a život, byť život zločince, má vždy vyšší cenu. Nikdo se neptá, jakou cenu pak má život těch, kteří jsou okrádáni – je-li popřeno jejich právo na majetek, je tím popřen i jejich život. Nikdo si neklade otázku, jakou cenu má život zločince, který se rozhodl žít jako parazit a jednat s lidmi nikoliv principem obchodu, nýbrž si zvolil za princip svého jednání násilí.
Proto je vláda, stojící na kolektivistické ideologii, neschopna bránit životy a majetek občanů. Její akceschopnost je svázána představou, že výtržníci vlastně byli ke svému jednání dohnáni odmítavou a sobeckou společností. Byli vyčleněni, společnost je ve své zahleděnosti do sebe odsunula na okraj a vzala jim šance na normální život. Jejich nespokojenost je prý jen důsledkem toho, že se bohatá část veřejnosti nesnažila zachovat “sociální smír”. Rebelie, rabování, výtržnosti nebo dokonce loupeže jsou tak z tohoto pohledu pro osoby žijící v chudinských čtvrtích legitimní formou odporu – bojují prý za svá práva. I za právo mít doma nejnovější model Sony Playstationu.
Člověk, jenž by za těchto podmínek bránil svůj majetek, se tak ocitne v očích kolektivistů mnohem níže než ti, kteří se rozhodnou krást, loupit nebo ničit.
Instituce, jejímž úkolem je chránit majetek a životy občanů, se tak místo důrazného zákroku proti rabující hordě dohaduje, zda smí nebo nesmí použít gumové projektily, a jaký zákrok by nebyl neoprávněným násilím. Samozřejmě, policisté mají obavy zasahovat – jakýkoliv zákrok, jehož tvrdost by byla vynucena okolnostmi, by se mohl snadno, za pomoci médií, obrátit proti nim. Vláda, která by byla založena na respektu k individuálním právům, by jednala naprosto odlišně. Okamžitě by dala najevo, že si rabující barbaři nezaslouží žádný respekt ani ohledy a pokusila by se jejich řádění zastavit za použití účinné síly – a místo gumových projektilů by policie neváhala použít ostré náboje, bylo-li by to nezbytné. Protože rabující horda si zvolila za způsob jednání s ostatními lidmi násilí, má jí být odpovězeno silou.
Místo toho tak výtržníkům nehrozilo skoro žádné nebezpečí. Mohli okrádat, svlékat lidi do naha, bít je… Co by se asi stalo, kdyby se nějaký občan, jemuž zůstala ještě kapka hrdosti a vůle k sebeobraně, vzepjal a útočníka zabil? Jak rychle by státní aparát dokázal jednat v jeho případě, a kolik let by asi za svůj hrdinský čin vyfasoval? Kdo by ho ochránil, kdyby se mu tlupa barbarů rozhodla později pomstít?
Britové se však namísto důrazného odporu (ano, ostrůvkovité pokusy o zformování domobrany byly zaznamenány, média však samozřejmě nezapomněla zdůraznit, že jde o nacionalisty nebo lidi s blízkým vztahem k “pravicovému extremismu”) nechali okrádat, dovolili vypalovat svoje byty a domy, vyrabovat svoje obchody, a druhý den pak disciplinovaně zorganizovali dobrovolný úklid ulic.
Nedělejme si iluze, že se ve staré dobré Anglii udržuje nějaké povědomí o právu na majetek. Kolik Britů se asi alespoň v hloubi duše domnívá, že rabující barbaři vlastně za své jednání nemohou? Kdo z nich se k jejich pohnutkám staví chápavě a pokládá je za selhání sociální politiky? Nemohou smýšlet jinak – jsou pod dlouhodobým působením kolektivistické kultury, chybí jim myšlenkový základ, jenž by jim dovolil správně rozpoznat příčiny a volat po změně. Tento ideový marasmus sdílí celá dnešní Evropa. Projevuje se neschopností britské vlády řešit příčiny i projevy nepokojů, projevuje v neschopnosti německé a francouzské vlády reagovat účinně na hrozbu islamismu uvnitř německých a francouzských měst, projevuje se i v neschopnosti a neochotě české vlády řešit stále vážnější a nebezpečnější projevy romského barbarismu v nejrůznějších koutech České republiky.
Je zřejmé, že současné politické zastoupení není schopné násilnostem předcházet nebo je řešit. A to platí nejen pro britskou vládu, ale prakticky pro celou Evropu. Ba co víc, stát dnes přímo takovéto nepokoje vyvolává – nikoliv tím, že by chudým lidem dával málo, ale proto, že zasahuje do věcí, které mají být ponechány na pokoji. Každá státní regulace, každý zásah, každý sociální program někde ničí pracovní místa, podnikatelské příležitosti, podílí se na snižování užitku lidí – přesně tak, jak to popsal Frederic Bastiat v “Co je a co není vidět”. Stát ovládá školství – a protože jej nedokáže účinně řídit, stejně jako není schopný ovládat produkci jakéhokoliv statku, ze škol pak vycházejí poloviční analfabeti, kteří nic neumějí a nejsou schopni napsat složitější souvětí. Stát tak dává vzniknout lůze, která je totálně závislá na státních sociálních programech a už ani není schopna přemýšlet a jednat jinak. Navíc jsou přesvědčeni o své jedinečnosti a svých údajných schopnostech – protože přece vychodili školu! Jejich nahromaděná frustrace pak vybuchne, jako se to nyní stalo v Británii.
Neznamená to však, jak si mnozí myslí, že chudinské čtvrti evropských měst jsou plné obětí systému, které za svůj osud nemohou. Ano, zabřednout do jakéhosi strnulého stavu naprosté závislosti je v prostředí “sociálního státu” velmi snadné – ale vždy jde o výsledek vědomého lidského jednání, důsledek jeho vlastních úniků od reality a rezignace na vlastní individualitu. Evropa je zatím stále ještě dostatečně svobodná a každý jednotlivec zde má možnost změnit svou situaci a své postavení. Nikomu není násilím bráněno postavit se na vlastní nohy.
Představa, že stát má vyvíjet sociální politiku a tím zajišťovat tzv. “sociální smír”, je zvrácená a v principu se podobá placení výpalného lidem, které stát jaksi implicitně pokládá za potencionální zločince.
Ve skutečném kapitalismu, tedy v systému, v němž stát nezasahuje do ekonomiky, by problém chudinských ohnisek nepokojů neexistoval. Míra chudoby i nezaměstnanosti by byla mnohem nižší – pracovní místa i podnikatelské příležitosti by nebyly ničeny státními regulacemi, lidé by nebyli okrádáni o svůj majetek prostřednictvím daní. Stát postavený na respektu k právům jednotlivce by znal svou racionální funkci – bránil by životy a majetek občanů před vnitřními i vnějšími agresory – a to za pomoci síly, nikoliv prostřednictvím neetických sociálních programů (neetických proto, že jsou hrazené prostřednictvím daňového násilí – stát tvrdí, že musí řešit “sociální problémy” pomocí daňové loupeže, aby se občané nestávali oběťmi loupeží tzv. sociálně vyloučených a nepřizpůsobivých lidí, což je vskutku velmi pokrytecké odůvodnění).
Dnešní stát, bez ohledu na to, zda je u vesla levice nebo tzv. “pravice”, znamená pro majetek i svobodu svých občanů tu největší hrozbou.
Jak se současný eurosocialismus dostává pomalu ale jistě do slepé uličky, budeme svědky takových nepokojů asi stále častěji. Měli bychom si uvědomit, že sklon k barbarismu se nevynořil jen tak ze vzduchoprázdna, ale je přímým důsledkem anticivilizační filozofie, jež zachvátila evropskou kulturu. Socialistická intervenční politika pak na filozofický a etický chaos přímo navazuje. Nacházíme se v podobně chaotické situaci, jakou zažívalo Německo v době Výmarské republiky. Rabující spodina v ulicích britských měst potřebovala jen vybít svůj vztek, chtěla jen ničit a bořit, a ukrást si plazmovou televizi nebo Playstation. Příští podobná událost už může být přímo podepřena ambiciózními a mocichtivými vůdci, kteří se budou snažit vyšplhat po zádech lůzy do vrcholných politických pozic.
Britský premiér David Cameron už prohlásil, že se bude snažit postavit Británii zpět na nohy a že úřady budou prověřovat “funkčnost sociálních programů, pomoc rodinám, drogově závislým”, atd. Je jasné, k čemu to povede. Armáda úředníků a sociálních pracovníků dostane nové úkoly, jak pomoci tzv. “sociálně vyloučeným” lidem, a daňoví poplatníci to budou všechno hradit ze své kapsy. Žádné sociální programy však nemohou situaci zachránit. Socialistický “stát blahobytu” je již odsouzen k zániku, přes křečovitou a zoufalou snahu svých zastánců, rekrutujících se jak z tábora levicového, tak z tábora rádoby-pravice usazené v parlamentních lavicích. Jsme na rozcestí – buď si vybereme více kapitalismu, trhu a svobody, nebo zvolíme skutečnou socialistickou totalitu. Jestliže budou lidé věřit, že jednotlivec nemá právo na majetek a že potřeby chudého člověka musejí být hrazeny z kapes těch schopnějších, čeká nás spíše cesta tvrdšího socialismu, se všemi jeho důsledky, k nimž každý socialistický systém nevyhnutelně spěje. Jestliže je rozzlobená spodina přesvědčena, že rebeluje proti “zlé, chamtivé, kapitalistické společnosti”, nikdy se její hněv neobrátí proti byrokratům a papalášům, kteří svou politikou přímo chudobu způsobují. Naopak, vybijí si vztek na podnikatelích, majitelích obchodů, na slušných pracovitých lidech.
Je nutné si uvědomit, že skutečný kapitalismus přináší šanci všem – ne jen těm bohatým nebo neobyčejně schopným a nadaným, zatímco sociální stát šanci bere. Jestliže kolektivisty řízený stát svým působením armádu spodiny ještě zvětší, a další chudina (i když, chudoba je velmi relativní záležitost) se vynoří v okamžiku nevyhnutelného obrovského kolapsu sociálního státu, během něhož se budou přesouvat nesmírné částky peněz z kapes “obyčejných lidí” směrem k hrstce připravených, a nemalá část peněz se de facto vypaří, můžeme očekávat, že si rozzlobený dav násilím vymůže návrat ke kapitalismu – o němž má průměrný člověk jen to nejhorší mínění? Nikoliv. Intelektuální elity provolávají, že zdrojem chudoby je kapitalismus – a lidé tomu věří. Rozzlobená a zoufalá spodina si vymůže skutečný diktátorský socialismus.
Zdá se, že dosavadní lidské dějiny lze výstižně popsat jako neustále trvající boj civilizace a rozumu proti barbarismu a iracionalitě. Každá vyspělá civilizace musí čelit neustálým tlakům a snahám o její rozvrácení. A občas podlehne. Jestliže se ale tak stane, není úspěch barbarismu určen jeho vlastní silou a schopností – neboť barbarismus je pouze tak silný, jak klesá vůbec a morální jistota civilizace bránit svoje hodnoty. A nejen je bránit, ale vůbec je správně rozpoznat. Řádění rozběsněné lůzy v ulicích anglických měst bychom měli brát jako důrazné varování – možná jde o jedno z posledních.
Luboš Zálom je příznivcem Svobodných.
