Každoročně v únoru probíhá akce zvaná Suchý únor, která má pomoci lidem dokázat si, že mají kontrolu nad pitím alkoholu.
Dalo by se říci, že tato akce by mohla být bohulibá a záslužná. Jestliže někdo pije přes příliš a nedokáže si pití na určitou dobu dlouhodobě odepřít, patrně si zadělává na velký problém. Suchý únor může být pro člověka, který se k ní přidá, užitečným impulsem, jak se nad sebou zamyslet a své pití řešit dříve, než bude pozdě. Je to zkouška osobního rozměru, s osobními důsledky, bez ohledu na to, zda v ní člověk uspěje nebo zda měsíční dobrovolný zákaz pití poruší.
Skvělá akce by to být mohla – kdyby se jí však, jak už tomu obyčejně bývá, nechytli mravokárci a co hůř, také politici. Nebo, a to je nejhorší kombinace, mravokárci a politici v jedné osobě – jako například ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, který na sociálních sítích vyzval k zapojení se do Suchého února a nezapomněl zdůraznit, kolik peněz musí stát každoročně vynaložit na řešení následků nemírného pití. Jestliže je v původním záměru Suchý únor akce osobního významu, pan ministr a jemu podobní jí přisuzuje rozměr společenský, jakousi společenskou odpovědnosti, přesahující záměry a cíle obyčejného jednotlivce.
Neexistuje nic jako společenská odpovědnost, jíž neustále šermují ti, kteří se snaží řídit společnost, někdy zákazy a příkazy, jindy pozitivní či negativní motivací, ať už jde o cigarety v hospodách, pivo mezi vodáky nebo cyklisty, nebo o tučná jídla či cukr. Státní, centrálně řízené zdravotnictví samozřejmě řeší léčbu nemocí způsobených kouřením nebo nezdravým jídlem, a systém to stojí obrovské peníze – to vše je však důsledkem nikoliv toho, že lidé příliš kouří nebo pijí (Co je to vlastně v tomto kontextu „příliš“? A kolik by bylo akorát?), ale plyne to ze samotné podstaty kolektivistického centrálního plánování. Stejně jako jsme schopni ukázat na jakémkoliv jiném odvětví, že centrální plánování vede k neefektivitě, ke zničení cen, nedostatečné nabídce nebo poklesu kvality, příliš pomalému technologickému rozvoji (nebo k pestrému mixu toho všeho), platí to nepochybně i pro ty oblasti, která si dnes násilně usurpuje stát: školství, energetika, doprava, i zdravotnictví. A všechny tyto efekty jsou přímo úměrné míře státních zásahů.
Lidé toto velmi dobře chápou. Všeobecná nespokojenost s tím, jak funguje zdravotnictví, školství nebo správa a výstavba silnic a dálnic, ostře kontrastuje s poklidnou zákaznickou spokojeností tam, kde má možnost fungovat trh. Přesto zde vládne představa, že tyto oblasti jsou jaksi odlišné, že jejich charakteristické aspekty, mnohdy nepříjemné až tragické, jako v případě zdravotnictví, je ze standardních zákonitostí jaksi vyčleňují. Zákonitosti lidského jednání však platí všude stejně. A právě proto, že zdravotnictví často řeší záležitosti nepříjemné až tragické, bychom se v něm neměli spoléhat na stát.
V žádné oblasti, kde funguje dobrovolná interakce mezi jednotlivci, se nemluví o jakési neefektivitě či plýtvání – vše je započítáno do cen, do skutečných tržních cen. V případě oblastí, kde se počítá s jakousi „vyšší mocí“, jsou pak oceněna všechna rizika na základě pravděpodobnosti i na základě životních preferencí a jednání zákazníka. Nikde se k takovému systému nepřistupuje jako k jakémusi společnému koláči, z něhož se musí nakrmit všichni zákazníci spravedlivým dílem, a u něhož je třeba hlídat, aby si náhodou někdo kvůli své slabé vůli, svým zlozvykům nebo rozmarům neukousl více. Pouze v oblastech, o něž se pokouší starat stát, se neustále sleduje efektivita využití jednotlivých dílků koláče a jsme neustále svědky lamentování nad nehospodárností a nabádáni k rozumnější spotřebě. A co hůře, není vidět ani známka toho, že by takový přístup fungoval. Oblast, o níž se pokouší starat stát, je permanentně v problémech; ještě nikdy nepředstoupil ministr školství, zdravotnictví či dopravy před občany se slovy: „Vše funguje bezvadně a nemáme jediný problém.“ Efektivita v oblastech, kde funguje vztah nabídky a poptávky se samozřejmě sleduje také – ale místo řečí, prázdných frází a politických proklamací se vše promítne do ceny (a do ohodnocení rizik, jde-li o tržní pojišťovnictví – a sem by správně mělo spadat i zdravotnictví) a systém funguje.
Pokud pan ministr Vojtěch nabádá z jakýchsi společnských důvodů k zapojení se do Suchého února, navrhl bych mu za účelem lepší efektivity zdravotnictví jinou akci. Co takhle jeden měsíc bez státního plánování? Obrazně řečeno – samozřejmě – protože i kdyby najednou ze dne na den ve zdravotnictví mohl zafungovat trh a správné ohodnocení rizik, trvalo by z důvodu současného plánovaného chaosu nesmírně dlouho, než by se celý systém uzdravil. Pan ministr by si měl uvědomit alespoň jednu základní věc: nepleťte si funkci ministra zdravotnictví s diktátorem zdraví. Pan ministr očividně tyto diktátorsky spasitelské sklony má.
Co by však pomohlo zcela jistě a velmi rychle, by bylo odstátnění a nebo alespoň zásadní deregulace zdravotního pojištění, tak, aby skutečně odráželo pojistné riziko, včetně nemírného pití a kouření, ale třeba i oblibě adrenalinových sportů atd. V tuto chvíli je zdravotní pojištění rovnostářská daň.
Pokud by zmizelo centrální plánování zdravotnictví (ve skutečnosti vlastně centrální státní plánování zdraví), patrně bychom byli svědky stejných efektů, jako při odstátnění či deregulaci odvětví jiných. Nižší ceny za výkon a jejich dostatečná dostupnost, menší bariéry pro vstup do odvětví, větší konkurence v oblasti farmaceutiky, realističtější odškálování různých pojistných programů, ale i rychlejší technologický rozvoj…
Všechna naléhavost, s níž političtí mravokárci upozorňují na to, jak konzumace alkoholu, tučných jídel, cukru nebo kouření cigaret zatěžuje naše zdravotnictví, bledne, uvědomíme-li si, jak je celý systém zatěžován neustálou snahou jej centrálně plánovat a řídit. Je to jen odvádění pozornosti od skutečného problému a svalování viny na občany. Samozřejmě, že by nás mělo zajímat, jak žít pokud možno zdravým životem. Centrálně řízené zdravotnictví je však pro náš zdravý život podobně dlouhodobou hrozbou, jako soustavné nemírné pití nebo každodenní kouření. Jestliže jednou z cest ke zdraví je omezení pití, kouření a tučných či sladkých jídel, potom, záleží-li nám na našem zdraví, musí přísnou redukční dietou projít i stát.
Luboš Zálom
Zastupitel Berouna, předseda Středočeského krajského sdružení Svobodných
Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.
