Vzhledem k tomu, že otázka zavedení školného na českých vysokých školách začala být počínaje dnešním dnem opět horlivě diskutována, předkládám k další diskusi tento svůj text, jehož původním účelem byla esej do nejmenovaného předmětu na vysoké škole, jež navšťevuji. V článku předkládám svou obhajobu ideje školného a nastiňuji možné problémy s tím spojené, stejně tak jako jejich případná řešení. Slušné pozitivní i negativní komentáře a racionální diskusi pod článkem uvítám.
Otázka školného se v České republice přetřásá již několikátým rokem a za tu dobu stihla společnost rozdělit na dva rozdílné tábory. Otázka školného tedy, jak se ukazuje, je otázkou, jež se vymyká běžné politické rovině a výrazně se prolíná i do širších celospolečenských diskusí. Placení školného při studiu vysoké školy je běžným standardem ve většině civilizovaných zemí v západní Evropě. Je pravdou, že ekonomická situace a HDP u nás není na takové úrovni, jako je v některých skandinávských zemích, Německu, Británii apod., avšak to by nás v žádném případě nemělo odradit od diskuse nad problematikou školného. V této své úvaze tedy rozvinu názor na to, proč se domnívám, že školné nejenom že by mělo být zavedeno, nýbrž i že zavedení školného je kruciálním bodem případné reformy českého vysokého školství, bez kterého se vysoké školy v České republice zkrátka neobejdou. Poté, co vyložím výhody, jež by tento systém přinesl, samozřejmě s přihlédnutím ke stanoviskům odpůrců, vylíčím i svůj postoj k tomu, jak konkrétně by mělo být školné zavedeno do vysokoškolského systému jako takového.
V prvním argumentu ve prospěch zavedení školného se zároveň podívám na zoubek i jednomu z nejrozšířenějších argumentů protistrany a zároveň také jednomu z nejrozšířenějších mýtů, jež se celé problematiky školného dotýká. Otázka peněz je vždy svým způsobem zásadní, jelikož u lidí vyvolává emoce a působí na nejnižší lidské pudy jako je lakota a závist. V současné době je v naší republice navíc situace taková, že si velká část jejich občanů myslí, že vše je skutečně zadarmo a stát je něco jako jakýsi bezedný měšec na finance. Proto nejčastějším argumentem protistrany je právě to, že zavedení školného bude znamenat, že si vysokoškolské studium většina studentů nebude moci dovolit, na školy tak bude chodit výrazně méně lidí a utrpí tím tak obraz českého vysokého školství ale především vzdělanost v naší republice obecně. Pravdou je však přesný opak toho, co tvrdí odpůrci školného. Dnes chodí studenti na vysoké školy houfně studovat, aniž by platili školné. Ne nezanedbatelné procento studentů však již dnes navštěvuje soukromé vysoké školy, kterých je u nás hodně. Zavedením školného dosáhneme toho, že si vysokou školu bude moci dovolit studovat skutečně každý, kdo má o vysokoškolské studium zájem. V dnešní době určitá část studentů dává přednost soukromým školám, kde musí platit školné velice nevýhodným způsobem. Další část potenciálních studentů na VŠ nejde jednoduše proto, že pochází ze sociálně slabších rodin, a tak jdou tito lidé po středoškolském studiu raději rovnou pracovat, aby zabezpečili sebe a částečně i svou rodinu.
Teď se podívejme, jak toto změní případné zavedení školného. Zavedení školného by s sebou neslo jednu velice důležitou věc – speciální, nízkoúročné půjčky pro studenty, kteří školné budou platit. Půjčky budou garantovány státem a student půjčky začne splácet až po ukončení svého studia, tudíž bude mít po celou dobu svého studia školné jakoby zaplaceno. Součástí těchto půjček je to, že splácet se začnou nejenom až po ukončení vysoké školy, ale zároveň až poté, co si student najde práce – a poté co si ji najde, bude z platu strhávána v rámci splácení půjčky pouze určitá procentuální část platu – v závislosti na tom, kolik bude daný student vydělávat. Veškeré řeči o tom, že si sociálně slabší lidé nebudou moci studium dovolit, se tak ve světle mé argumentace ukazují jako naprosto neopodstatněné a zavádějící.
Všechny tři mé argumenty jsou spolu neodmyslitelně provázané. Zavedení školného totiž bude znamenat celou řadu výhod, které spolu souvisejí, ale kterých je tolik, že je samozřejmě v této krátké eseji všechny neobsáhnu. Podívejme se tedy nyní na druhý argument, respektive na druhou výhodu zavedení školného. V současné době je české (nejen) vysoké školství značně podfinancované, což je problém, který se přetřásá rok co rok a to především v období schvalování rozpočtu. Řeší se, jak do školství dostat více peněz, na úkor čeho a hlavně kde ony peníze vzít, když zkrátka nejsou. To je, jak jsem již uvedl, něco, co si spousta lidí zkrátka vůbec neuvědomuje a myslí si, že se finance pro školský sektor dají navýšit mávnutím kouzelného proutku. Tak tomu však samozřejmě ani zdaleka není. Zavedením školného zavedeme do systému školství velice význačnou sumu peněz, které povedou ke zkvalitnění českého vysokého školství. To je jeden z argumentů, který je také zcela nepopiratelný. Více peněz prostě znamená vyšší kvalitu. Je to jako všude. Je rozdíl mezi tím, když si koupíte v Tescu Tesco-colu za tři koruny a tím, když si koupíte originální Coca-colu. Rozdíl je především ve složení, které má produkt z Tesca značně pofidérní a nekvalitní. U vysokého školství bude efekt stejný. Více peněz prostě bude znamenat vyšší kvalitu – lepší vybavení učeben, nové přístroje, nové materiály, pomůcky pro vyučující a spousta dalšího v závislosti na jednotlivých fakultách.
Poslední argument, který ve své eseji představím, považuji osobně za nejdůležitější. Je svým způsobem poněkud jiného typu než předcházející dva, jelikož tento argument je založen daleko více na morální, než na jakékoliv jiné bázi. Podívejme se na dnešní situace ohledně studentů, jež navštěvují české vysoké školy. V posledních deseti letech se stalo nepsaným pravidlem, že téměř naprosto každý maturant se po zisku maturity hlásí na vysokou školu. Už to není něco prestižního, je to prostě „běžné“. Spousta lidí si totiž chce prodloužit svůj studentský život, přičemž valná část z nich vysokou školu nikdy nedokončí, pouze si za státní peníze prodlužují tento svůj studentský život. Český vysokoškolský systém na tyto lidi vynakládá poměrně značné finanční prostředky, které se mu ale nikdy nevrátí. A to je problém. Vysokou školu zkrátka nelze brát jako něco, co je automatické. Na vysokou školu by se měli hlásit ti lidé, které doopravdy zajímá obor, na který se hlásí a kteří jsou ochotni se mu začít odborně věnovat. Dnešní situace je však diametrálně odlišná a spousta lidí studuje jen proto, aby prostě studovala a nemusela do práce. Protistrana argumentuje tím, že i v západní Evropě chodí na vysoké školy velké množství lidí a že přeci chceme vzdělanostní společnost a proto je dobře, když se po maturitě každý hlásí na VŠ. Nepochybně je pravda to, že zde chceme vzdělanostní společnost, pravdou však již není, že současné podmínky tomuto napomáhají. Docílíme toho naopak zavedením školného. Dosáhneme tím toho, že vysokou školu půjdou studovat (nebo přinejmenším ve větší míře než nyní) pouze ti, kteří o ni mají skutečně zájem. Tím, že něco zpoplatníme, automaticky vyřadíme sortu flákačů, kteří vysokoškolské studium berou pouze jako prodloužení svého nepracovního života. Kdo však má vskutku zájem stát se biologem, zubařem, právníkem či filosofem, kdo má vskutku zájem studovat a zajistit si tak své vzdělání a vyhlídky na lepší život do budoucna, jistě (zvlášť při výhodně nastaveném systému půjček) nebude litovat vynaložených finančních prostředků na své studium.
Ještě než se podrobněji podívám na v úvodu zmíněný systém půjček a proplácení školného, přiložím ještě jeden scénář potenciálních událostí, jež mohou při současném nastavení systému nastat. Jak známo, příští roky se na vysoké školy budou hlásit populačně slabší ročníky. Vyhlídky jsou takové, že po dlouhých letech bude situace taková, že budou vysoké školy bojovat o studenty, budou „bojovat“ o to, aby studenti šli studovat právě k nim. Vzhledem k bezplatnému školství tak může potenciálně vzniknout situace, kdy se z těchto populačně slabších ročníků dostane na vysokou školu doopravdy naprosto, naprosto každý, bez ohledu na jeho studijní kvality. Něco takového ale rozhodně nemůže zkvalitnit vzdělanost v České republice obecně. Právě naopak, tím, že vysokou školu bude automaticky studovat každý po složení maturitní zkoušky, vystavujeme se značnému nebezpečí degradace vzdělanosti v České republice.
Jak jsem již zmínil v úvodu, nejdiskutovanějším bodem týkající se školného je otázka, jak budou nastaveny půjčky pro studenty. Je zřejmé, že většina studentů si na školné bude muset půjčit a pouze část studentů dostane na školné peníze od svých rodičů. Je tedy naprosto nutným a základním předpokladem pro úspěšné fungování systému školného, aby systém půjček pro studenty byl maximálně výhodný. V žádném případě nelze systém nastavit tak, aby se za pomocí úroků na studentech vydělávalo. Ideální tedy bude situace taková, kdy v případě speciálních půjček na školné nebude úrok vůbec žádný, či pouze minimální. Kdo by měl peníze půjčovat? Buď přímo stát, nebo vybraný bankovní dům (či domy), se kterým se stát na poskytování půjček domluví. Samozřejmostí musí být i to, že se půjčka začne splácet až po ukončení studia. Není možné chtít po studentech, aby půjčku spláceli již za svých studií. Není však ani možné, aby školné začali splácet v momentu toho dne, kdy studium dokončí. Systém tedy musí být nastavený následovně: Student začne půjčku splácet až po dokončení studia a zároveň až poté, co si najde práci. Z této práce by se mu pak pravidelně měsíčně měla strhávat určitá suma, kterou by se půjčka postupně splácela. Zde však nutně musí být zaveden způsob progresivní, tj. takový, že student, který si hned najde zaměstnání, které mu bude vynášet například 50 000 kč měsíčně čistého, bude měsíčně splácet více procent, než student s 10 000 kč měsíčně hrubého. To je výhodné pro oba případy – student s vysokým příjmem bude mít půjčku rychle splacenou, student s nízkým příjmem bude ze svého menšího výdělku dávat pouze malé částky na pokrytí splátek. Tolik tedy k nejobecnějším charakteristikám, které by měly náležet systému půjček pro školné.
Nebyla by to však otázku nadmíru složitá, kdyby i nadále nezůstávalo mnoho otazníků. Některé podstatné bych si dovolil vypíchnout. Jak by se například řešila situace, kdy student své studium nedokončí? Kdy a za jakých podmínek by on musel začít splácet svou půjčku? A co by vlastně znamenalo „dokončení“ studia – zisk bakalářského titulu? Spousta studentů však pokračuje i ve studiu magisterském, či poté ještě doktorském. Je tedy otázkou, jak upravit systém tak, aby každý mohl studovat tak hluboko, jak sám uzná za vhodné.
Problémů, které zůstávají, je však samozřejmě celá řada. V tomto článku jsem se pokusil obhájit důvody, proč by bylo vhodné školné zavést a zároveň jsem se pokusil o definici toho, jak by mohl fungovat systém výhodných půjček pro studenty. Otázek, ať již mnou zodpovězených, zmíněných, či pouze nastíněných pro případnou debatu tak zůstává celá řada a bude na odbornících, aby systém vyladili do nejposlednějšího detailu a tím zaručili českému vysokému školství prosperitu do budoucna.
Jan Werner je členem Strany svobodných občanů
