Tento týden vláda schválila na svém zasedání návrh novely zákona o ochraně ovzduší, jehož předkladatelem bylo Ministerstvo životního prostředí. Návrh zákona obsahující takřka stovku novelizačních bodů mimo jiné zavádí v ustanovení § 17, odst. 2 i dosud bezprecedentní omezení domovní svobody za účelem kontroly kotlů v domácnostech v případě podezření na porušení kterékoliv z povinností uložené provozovateli kotle (spalovacího stacionárního zdroje) zákonem o ochraně ovzduší. Primárním cílem kontrol má být podle důvodové zprávy zabránění spalování „nevyhovujících“ paliv a následnému zvyšování emisí ze spalovacích zdrojů v domácnostech.

Domovní svoboda je svobodou ústavně chráněnou. Ministr životního prostředí Brabec z politické divize Agrofertu má sice pravdu v tom, že domovní svoboda není podle našeho ústavního pořádku svobodou neomezitelnou, přesto však navrženou novelu zákona shledávám za nesprávnou, ne-li dokonce za neústavní.

Listina základních práv a svobod umožňuje (v čl. 12, odst. 3) zasáhnout zákonem do nedotknutelnosti obydlí mj. pro ochranu života a zdraví osob – to však v žádném případě neznamená, že by každý zásah do domovní svobody, např.  za účelem ochrany zdraví osob byl ústavně souladný. Při omezení domovní svobody (jakož i řady jiných práv) z důvodu konfliktu s jinými ústavně garantovanými právy, se (ne)ústavnost zásahu zjišťuje prostřednictvím třístupňového testu proporcionality používaného Ústavním soudem ČR.[1]  Jedním z požadavků v rámci tzv. kritéria potřebnosti je i to, aby zákonodárcem vytyčeného cíle (např. ochrany ovzduší, zdraví osob) bylo dosaženo z pohledu zásahu do ústavně garantovaných práv co nejméně intenzivním a invazivním způsobem. Vytyčeného cíle, tedy ochrany zdraví obyvatel a životního prostředí před lidmi spalujícími ve svých kotlích kdeco, lze přitom dle mého přesvědčení dosáhnout i podstatně méně invazivním způsobem, než zásahem do domovní svobody.

Již nyní mohou úřady dokázat dotyčnému, že spaluje nevyhovující paliva, resp. věci, které vůbec nejsou určené ke spalování v domácích kotlích. Jak koneckonců připouští i samotná důvodová zpráva, tak prokázat porušení zákona o ochraně ovzduší lze i bez zásahu do domovní svobody, např. prostřednictvím použití optických metod, které jsou založeny na zjišťování „vlastností plynů ve vztahu k absorpci světla“[2].  Jako velmi prokazatelná může sloužit i infračervená spektroskopie, která je založena na shromažďování infračerveného emisního signálu z kouře a následné absorpci infračerveného záření při průchodu vzorkem. Speciálním softwarem poté dochází k „vyhodnocení spekter, ze kterých se následně hodnoty znečišťujících látek vypočítávají.“[3]

Navrhovatel však zdůrazňuje, že tyto výše zmíněné metody „vyžadují značné finanční nároky“ a je proto potřeba, aby měly pověřené osoby přímý přístup ke zdroji prostřednictvím zákonem uložené povinnosti vpustit „kontrolora“ do objektu. Pokud sám navrhovatel uznává, že existují metody, jak ochránit životní prostředí a zdraví lidí, které se nedotýkají ústavně garantovaných práv provozovatelů kotlů nebo se jich dotýkají v menší intenzitě,  je veřejná moc povinna  přednostně využít jich. Že jsou výše zmíněné metody (optické, infračervená spektroskopie) finančně velmi nákladné, není problém provozovatelů kotlů, ale veřejné moci. Obce mohou například uzavřít veřejnoprávní smlouvy a náklady na tato měření tak do určité míry „sdílet“. Kromě výše zmíněných metod lze navíc použít třeba i podstatně levnější (a o něco méně spolehlivější) detekční trubičky, založené na difuzi oxidu uhelnatého.  Místo toho však chce dát vláda obecním úřadům do rukou mocnou zbraň, která jim umožní šmírovat po sklepích bezúhonných občanů a zjišťovat, kdo čím topí.

Pokud návrh zákona projde, nelze vyloučit ani „inflaci“ bezdůvodných udání na jednotlivé sousedy. Budou-li zjištěné okolnosti „nasvědčovat, že provozovatel spalovacího stacionárního zdroje umístěného v rodinném domě, v bytě nebo ve stavbě pro rodinnou rekreaci … porušil některou z povinností podle tohoto zákona, avšak toto porušení nelze prokázat bez provedení kontroly spalovacího stacionárního zdroje, jeho příslušenství nebo používaných paliv, obecní úřad obce s rozšířenou působností provozovatele na tuto skutečnost písemně upozorní a poučí jej o povinnostech provozovatele spalovacího stacionárního zdroje stanovených tímto zákonem.“ Výše citovaná formulace návrhu zákona  „nelze-li prokázat bez provedení kontroly spalovacího zdroje umístěného v rodinném domě…“ není dostatečnou zárukou proti zneužití veřejné moci, protože jak již bylo uvedeno výše, porušování zákona (minimálně v souvislosti se spalováním nekvalitních paliv a věcí, které nejsou ke spalování vůbec určeny), lze dotyčnému dokázat vždy i jinak, než zásahem do domovní svobody, což minimálně v teoretické rovině přiznal i navrhovatel v důvodové zprávě.

Dále pak v této souvislosti návrh zákona uvádí, že „pokud v průběhu jednoho roku ode dne doručení poučení … vznikne důvodné podezření, že tento provozovatel opět porušil některou z povinností podle toho zákona, je kontrolující oprávněn vstoupit do jeho obydlí za účelem kontroly dodržování povinností podle tohoto zákona. Vlastník nebo uživatel těchto prostor je povinen umožnit kontrolujícímu přístup ke spalovacímu stacionárnímu zdroji, jeho příslušenství a používaným palivům.“  Za protiústavní dle mého názoru zřejmě nebude prohlášeno v tomto a předchozím odstavci citované ustanovení návrhu zákona (bude-li schválen) v rámci abstraktní kontroly ústavnosti, ale s největší pravděpodobností až jeho konkrétní aplikace obecními úřady, které si budou usnadňovat práci a dokazování slíděním po sklepích rodinných domů. Dodejme, že kdo kontrolora k sobě domů nevpustí, hrozí mu pokuta až 50 000 Kč.[4]

Pokud už vláda chce, aby určité, obecním úřadem pověřené osoby mohly vstoupit do obydlí, prohlížet kotel a hledat po domě, kdo s čím topí, nechť jim je to umožněno se souhlasem soudu. Soudní povolení by alespoň z části sloužilo jako ochrana před zbytečnými, neodůvodněnými či šikanózními vstupy do obydlí za účelem této kontroly, která (pokud ji už máme mít) musí být prostředkem „ultima ratio“. Chce-li se do sklepa podívat orgán činný v trestním řízení, je potřeba návrh státního zástupce a souhlas soudu. Bude-li se chtít do sklepa podívat kontrolor z obecního úřadu, nepotřeboval by podle vládou schváleném návrhu zákona o ochraně ovzduší souhlas nikoho. To nelze v demokratickém právním státě připustit.  

Je nepochybně správné chránit životní prostředí i zdraví občanů před „spalovači kdečeho“. Prostředky takové ochrany však musí být vždy proporcionální, což u vládou schváleného návrhu zákona o ochraně ovzduší nejsou. Proti neúměrným a řádně neodůvodněným zásahům do ústavně garantovaných svobod je třeba bojovat. Ten, kdo tak nečiní, se nemůže divit tomu, pokud se zítra probudí v totalitním státě.[5]

Tomáš Grygar,
místopředseda Svobodných v Olomouckém kraji
a místní asistent poslance EP Petra Macha