Zastánci totalitního státu a velkého bratra nás opakovaně ujišťují, že odposlechy jsou nezbytné ke zvýšení bezpečnosti, předcházení terorismu, zamezení obchodu s návykovými látkami a ke snížení kriminality vůbec. Hlavní jejich argument lze shrnout do tvrzení, že „Kdo nedělá nic špatného, odposlechů se bát nemusí.“ Málokteré tvrzení však odhalí absolutní neznalost, nepochopení a totalitní preference jeho původce, jako právě toto.
Odposlechy, ať již prostorové, telefonického provozu, emailové komunikace, sledování osob anebo všeobecné nahrávání obrazové, se stalo již každodenní součástí našeho života. Pokud jedete autem, kamery zaznamenávají Váš pohyb, stejně tak pokud jdete po ulici. Pokud máte u sebe telefon, je automaticky zaznamenáván Váš pohyb, i to s kým a o čem komunikujete. Používáte-li počítač je zaznamenáváno, na čem pracujete, jaké informace vyhledáváte a vůbec veškerá činnost. Ve svém domově můžete mít nainstalován odposlech i kamery. Mimo svůj domov pak můžete být nahráváni na kameru i odposloucháváni bez povolení soudu. Zjednodušeně řečeno, neexistuje v naší zemi místo, kde byste již dnes nebyli pod trvalým dohledem.
K některým z výše uvedených sledování, nutno říci, že byť k naprosté menšině z nich, je ještě zapotřebí povolení soudu. Sama tato skutečnost může neznalé osoby uklidnit, že přeci soud jako nejvyšší autorita důkladně posoudí, zda a proč je nutné takovýto zásah do práv občana povolit či nikoli. Realita je však zcela jiná, povolení soudu je naprostá formalita. Soud nezkoumá vůbec nic. O těchto povoleních totiž zpravidla rozhodují soudci, kteří o dané kause vůbec nic neví a zaměřením se jedná o soudce, kteří rozhodují například věci ohledně výživného na děti. Pravidelně pak jsou v návrzích na povolení odposlechu a video záznamu uváděna naprosto smyšlená a nepravdivá tvrzení, což však nikdo neřeší. Soud tak v dnešní době není žádnou garancí, že povolení odposlechu bude pouze ve zdůvodněných případech. Jak by také mohlo. Prakticky návrh vypadá například tak, že po dvou odstavcích, kde je obecně popsána činnost prodejců drog, následuje výčet 150 telefonních čísel, které údajně tyto osoby používají, přičemž mezi těmito čísly je i to Vaše.
Je veřejným tajemstvím, že převážná většina odposlechů není nikdy použita v rámci trestního řízení a daná osoba se o odposlechu telefonu, obýváku nebo kameře v ložnici, vůbec nikdy nedozví. Je dále veřejným tajemstvím, že se s těmito záznamy čile obchoduje. Každý záznam může být upraven, přehozen v čase a pokud nahrávání probíhá delší dobu, je dostatek materiálu na to, aby byl vytvořen prakticky jakýkoli příběh, v němž hraje hlavní roli určená osoba. Z praxe již známe případy, kdy je v rámci hlavního líčení před soudem přehráván záznam dané osoby ze záchodu, ale také případy, kdy ryze soukromé rozhovory osob jsou přehrávány v médiích za účelem dehonestace těchto osob. Kdo se tedy nemusí bát? Nezapomínejme, že současně s odposlouchávanou osobou jsou zaznamenány také veškeré osoby, s nimiž přišla daná osoba do styku.
Trestní zákoník účinný od 1.1.2010 upravuje něco okolo 270 trestných činů, přičemž jen za poslední dobu byl 17 krát novelizován, současně je v odborných kruzích znám jako nejvágnější a nejelastičtější trestněprávní úprava, jakou jsme kdy měli. Kolik trestných činů umí čtenář vyjmenovat alespoň názvem? U kolika zná přesné znění kvalifikace skutkové podstaty? Je si každý jistý, že opravdu neprovádí něco, co by se při vší snaze dalo pod nějaký paragraf podřadit? Samozřejmě, že ne. Je to ještě daleko horší, než se znalostí desatera, které naproti trestnímu zákoníku již platí tisíce let.
Především komerční možnosti využití záznamu odposlechů jsou však mnohem širší. Informace, zdá má daná osoba milenku, jak se chová k dětem, k rodičům, partnerovi, jaké má politické názory, jaké má sexuální preference, jaký má majetek a co s tímto majetkem plánuje, kam chodí děti do školy, zda má z něčeho obavy nebo zda naopak po něčem touží, ale samozřejmě ještě řada jiných, to vše jsou informace, o něž může mít někdo zájem. Tváří tvář osobě, která o Vás ví vše, se tak ocitnete jako nahý v trní, třeba při obchodním jednání nebo před hlasováním o důležitém zákonu. Stále spoléháte, že tyto informace nebudou zneužity?
Dalším aspektem odposlechů, který má rovněž hluboký význam, je zásah do osobních vztahů a jejich narušení. Váš domov už není místem, kde v klidu se svými blízkými můžete rozebírat různá témata, třeba politická, nebo velmi intimní a citlivá, někdo Vás možná slyší a vidí. Stejně tak Vaše ložnice není místem, kde jste se svým partnerem sám, a co řeknete nebo uděláte může být kdykoliv použito proti Vám. Nastala naprostá ztráta soukromí a osobního života.
Výše uvedené skutečnosti jsou o to závažnější, že ztráta svobod, spojená se všudypřítomnými odposlechy a sledováním, nepřinesla větší bezpečí ani menší míru kriminality, jak zastánci odposlechů slibovali. Zcela naopak, preventivní účinek prakticky nemá žádný, a kapacity orgánů činných v trestním řízení jsou zneužívány ke sbírání a analyzování dat na nepohodlné osoby, zatímco kriminalita je stále stejná ne-li vyšší. Omezené kapacity policie jsou za prostředky daňových poplatníků zneužívány k ryze soukromým cílům, na skutečnou kriminalitu pak prostředky ani kapacity nezbývají, což se pravidelně projevuje v požadavcích policie na další zvýšení finančních prostředků ze státního rozpočtu. Pokud by se policie věnovala pouze řešení kriminality, k čemuž má sloužit, bezpochyby by to bylo pro občany přínosnější.
Svobodní jsou znepokojeni stavem, kam naše společnost a právní systém dospěli, zejména s ohledem na výraznou ztrátu svobody v posledních letech. Každá ztráta svobody a omezení práv občanů musí být vyváženo přínosem, alespoň takové váhy, která ztrátu svobody ospravedlní. Nelze připustit, abychom ztráceli svobody a výsledný stav kriminality byl horší než předtím. Ztratit svobody a získat pouze povinnost platit více veřejných prostředků na neefektivní činnost policie je opravdu smutný výsledek. Zásah do základních práv a svobod musí být výjimečný, a pouze pokud není možné dosáhnout výsledku jinak, zároveň by odposlechy měly být určeny pouze a výlučně k potírání kriminality v rámci trestního řízení. Státní moc by tak již konečně měla začít sloužit občanům této země, a nikoli naopak.
Barbora Barcalová,
členka Svobodných
