Minulý týden jsem se s dalšími účastnila debaty organizované pobočkou Strany zelených o zklidňování dopravy na Praze 1 po otevření tunelu Blanka. V podstatě se jednalo o plánování uzavření Křížovnické a Karmelitské ulice. Mezi debatéry nechyběli představitelé AutoMatu, Matěj Stropnický, Kateřina Klasnová a senátor Václav Hampl. V publiku byli pak v opozici především členové Osbidu a Svobodných.
Dle Matěje Stropnického je pražský magistrát předloženému plánu na omezování dopravy příznivě nakloněn a otázkou zůstává jen to, kdy přesně k němu dojde.
O co tedy přesně jde? Dle úvodní prezentace je doprava centrem Prahy 1 na pokraji únosnosti a skoro 50% projíždějících tvoří tranzit, který by měla Blanka pomoci odklonit. Ideálně se pak mají tyto ulice po jejím otevření uzavřít. Dle současných výzkumů prý nehrozí, že by se doprava přelila do jiných částí, právě díky novému tunelu. Velké tepny Prahy 1 mají tak zůstat otevřené jen pro rezidenty a místní podnikatele.
Na námitku, že tragičnost tohoto nápadu nám ukázalo už jednou uzavření Smetanova nábřeží, bylo odpovězeno, že to byla nepovedená uzavírka právě proto, že se neuzavřel i průjezd přes Malostranské náměstí na druhém břehu Vltavy, tudíž doprava kolabovala a řidiči nebyli na tuto situaci připraveni.
Na můj dotaz, jak se plánuje realizace vjezdu jen pro rezidenty, bylo vysvětleno, že do ulic budou smět řidiči jen s místní parkovací kartou a že obyvatelé se soukromými parkovacími místy tuto kartu zdarma dostanou.
Dle mého názoru se nám na pražském zastupitelstvu tvoří za dveřmi jen další z dopravních průšvihů. Blanka je schopná možná odklonit tranzity, rozhodně to ale nebude spásný tunel pro ty, co potřebují jet do centra města autem.
Vjezd jen pro rezidenty v centru města je dalším "výtečným" nápadem. Budou stát na ulici trvale hlídky, jako je tomu na pěší zóně Václavského náměstí? Budou auta na místě otáčet nebo vjezd rovnou pokutovat? A co rodinní příslušníci rezidentů? Zákazníci nebo zaměstnanci podniků? Nebude to jen další výhodný byznys s parkovacími kartami?
A proč chceme vůbec uzavírat centrum a ideálně lidem automobilovou dopravu co nejvíce komplikovat, když dosud nemáme dostavěný ani vnější okruh?
S marnou nadějí čekám, jestli nebude snaha někdy vyřešit dopravní situaci i jinak, než jen tradičním zákazem vjezdu. Ta snaha dostat auta z pražských ulic mě už docela přestává bavit.
Tereza Sladkovská, místopředsedkyně Svobodných v Praze
Vystoupení Libora Vondráčka v Událostech, komentářích 15. dubna znovu ukázalo, že předseda Svobodných dokáže i v ostře vedené televizní debatě držet jasnou linii a argumentovat věcně, bez zbytečných emocí. Hlavním tématem byla úprava financování veřejnoprávních médií, legislativní nouze a vztah návrhu k právům podnikatelů i k soudní ochraně. Vondráček působil konzistentně: odmítal přehnané zásahy státu do ekonomiky, upozorňoval na rozdíly mezi českým a polským přístupem a zároveň připomínal, že proti zneužívání veřejné moci má vždy existovat právní obrana.
Konzistence místo pokrytectví
Už v úvodu debaty bylo patrné, že Vondráček nechce řešit jen samotný zákon, ale především způsob, jakým se o něm vede politická diskuse. Připomněl, že jako „velmi pravicový politik“ by měl problém hlasovat pro opatření, které by dříve kritizoval u předchozí vlády. Tím se jednoznačně vymezil proti účelovému přebírání názorů podle toho, kdo je zrovna u moci. Jeho postoj působil jako důraz na principy, nikoliv na okamžitý politický zisk.
Stejně tak odmítl jednoduché obvinění, že návrh dává vládě možnost „vyhnout se soudům“. Vondráček připustil, že právní režim se mění, ale zdůraznil, že tím nezaniká možnost soudní ochrany. Jen se mění forma, jakou se občan nebo podnikatel může bránit. V debatě tak nepůsobil jako někdo, kdo chce právo obejít, ale naopak jako politik, který trvá na tom, aby právní stát fungoval podle jasně definovaných pravidel.
Obrana podnikatelů a trhu
Silná část jeho vystoupení se týkala dopadů cenových zásahů na podnikatele. Vondráček upozornil, že nelze „hodit přes palubu“ jednu skupinu podnikatelů jen proto, aby stát získal nástroj pro regulaci cen paliv. Připomněl, že čerpadláři už dnes mluví o kompenzacích a že je legitimní, aby se vláda snažila čelit drahým energiím, ale ne na úkor konkrétních podnikatelských subjektů. Tato rovina jeho argumentace byla srozumitelná i divákovi, který nemusí sledovat všechny detaily legislativního procesu.
Velmi dobře vyzněl i jeho důraz na konzistenci v přístupu ke stropování cen. Připomněl, že stejná politická reprezentace, která dnes kritizuje legislativní nouzi, sama v minulosti ve stavu nouze schvalovala zásadní zásahy do důchodového systému nebo cen energií. Tím Vondráček nepůsobí jako politik, který by se snažil jen vyhrát momentální spor, ale jako někdo, kdo upozorňuje na dlouhodobý problém dvojích standardů.
Polsko jako lepší model
Jedním z nejsilnějších momentů debaty bylo srovnání s Polskem. Vondráček ocenil, že Polsko se rozhodlo snížit daň z přidané hodnoty na pohonné hmoty, což podle něj znamená pro trh a podnikání lepší řešení než administrativní stropy. Současně ale upozornil, že Evropská unie do tohoto prostoru výrazně zasahuje a členské státy mají jen omezenou svobodu volby. Tím znovu postavil do popředí téma suverenity a ochrany domácí ekonomiky.
Na rozdíl od obvyklé televizní debaty se neuchýlil k prostému odmítnutí celé regulace bez alternativy. Naopak připomněl, že v Evropské unii má smysl usilovat o co nejmenší škody, ale není správné tvářit se, že česká vláda musí bez odporu implementovat vše, co přichází z Bruselu. I když šlo o ostrou polemiku, Vondráček působil jako politik, který chápe evropské souvislosti a současně hájí český zájem.
Významné bylo i to, že Vondráček nepůsobil jako odmítač jakéhokoli kompromisu. Přiznal, že menší dopad je lepší než větší dopad, ale současně trval na tom, že samotná logika systému je chybná. Jeho kritika ETS2 tak vyzněla jako obrana ekonomické svobody a předvídatelnosti, nikoli jako prosté protestní gesto. V tom spočívá i jeho politická síla: dokáže kritizovat konkrétní opatření, aniž by sklouzl k prázdnému křiku.
Veřejnoprávní média a právo veta
Závěrečná část pořadu se věnovala i veřejnoprávním médiím, která jsou pro Svobodné dlouhodobě citlivým tématem. Vondráček odmítl představu, že by obrana ústavních pravidel nebo odpor vůči některým návrhům znamenaly slabý vztah k právu. Naopak se opakovaně dovolával respektu k zákonům a k demokratickému mandátu, který občané dávají ve volbách. V tomto směru působil jako politik, který nechce jen „vyhrát spor“, ale hájí širší princip svobody a suverenity.
Stejně důrazně se vymezil proti tomu, aby se Česká republika obracela s vnitropolitickými spory na Brusel. Podle něj je to projev slabosti a nedospělosti, protože suverénní země si své problémy má řešit sama. I tato část vystoupení pomohla vytvořit obraz Vondráčka jako politika, který má na evropské integraci jasný názor a dokáže ho obhájit bez váhání.
