Když 27. prosince 2023 zemřel Jacques Delors, vyrojil se nespočet oslavných nekrologů a projevů. Jim se však vymyká příspěvek Jeana-Philippa Feldmana, který o něm mluví jako o hrobaři subsidiarity. Jelikož Jacques Delors byl architektem evropského federalismu a praktickým uskutečňovatelem evropeistických idejí, lidé toužící po svobodě tento negativní pohled na něj jistě ocení, zvláště když evropeistické ptydepe se subsidiaritou zaklíná velmi často. Jako i všechna jiná slova i slovo subsidiarita zvrátilo evropeistické ptydepe orwellovsky v jejich opak. Takže subsidiarita v evropeistické dikci je vlastně ne-subsidiaritou. Jak pak tak?
Subsidium latinsky má význam pomoc, podpora. Subsidia byly pomocné sbory římských legií. Když se v Evropě proti zvykovému právu začalo prosazovat psané právo jednotlivých států, bylo ještě neúplné, a tak se subsidiárně užívalo římského práva tam, kde v aktuálním pozitivním právu chyběla příslušná norma. Adjektivum subsidiární tudíž znamená pomocný někomu, podporující někoho v nějaké činnosti. Týká se tedy jednání, nikoli stavu. Tu je důležité povšimnout si, že vlastně všechna levičácká ptydepe přeznačují slova, která se původně týkala jednání, na slova týkající se stavu. Tak třeba spravedlnost v sousloví sociální spravedlnost se netýká jednání, totiž např. zda někdo zbohatl řádně nebo neřádně, neoprávněně, nemorálně, ale zda někdo je nebo není bohatší než jiný. To dovoluje pracovat s ekvivokacemi (užívání téhož slova v různých významech), ustavičně mluvit o voze a o koze, a tak mít možnost dokazovat všechno – a nic, jak na to budeme pohlížet.
Takový postup od jednání k stavu prodělalo v evropeistickém ptydepe i slovo subsidiarita. Znamená v něm výkon moci na nejnižší možné úrovni. To odlehčuje ústřdním orgánům, pomáhá jim, podporuje je. Prostě acquis communitaire se utváří centrálně, avšak jeho výkon je decentralizován. Týká se to stavu byrokracie a administrace, nikoli konkrétního jednání: nejnižší možný stupeň prostě vykoná to, co centrum v rámci acquis cummunitaire nařídí, aby centrum mělo čas na vážnější práci. Původní význam slova subsidiarita se tak zcela vytrácí a vzniká nový obsah nebezpečně se podobající demokratickému centralismu formulovanému Vladimirem Iljičem Leninem a stavšímu se oficiální doktrínou komunismu. Je docela groteskní, že jeden ze základních principů Evropské unie je více méně stejný jako princip organizace komunistických stran. Přirovnání EU k RVHP tudíž není tak nesmyslné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Zároveň však je nutno zřejmou blízkost evropeistického ducha s duchem nacistických a komunistických režimů brát nesmírně vážně. Je třeba si to stále a znovu uvědomovat pro případné uspořádání referenda o setrvání Česka v EU.
Federalistické pojetí subsidiarity je tedy jasné: je podpůrným vyjádřením pro vnitřní suverenitu státu v bodinovském smyslu. Je nefederalistické pojetí subsidiarity s bodinovským pojetím suverenity v rozporu? Ano, protože nevychází z politické organizace a nesouvisí tak s decentralizací politické moci. Subsidiarita se tím navrací ke svému původnímu významu, k pomocným činnostem či k podpoře činností vůbec. Je zřejmé, že stát se k takové aktivitě nehodí, §pokud si ovšem nepředstavujeme, že musí strkat prsty do všeho, co se kde šustne. Subsidiarita potom může být nástrojem svobody, protože se týká oblastí, v nichž panuje dobrovolnost a nikoli státní přinucení. To je nesuverenistické, nefederalistické pojetí principu subsidiarity, které je obranou proti státní oligarchizaci.
Taková subsidiarita je nepolitickou, což někdo může považovat za protipolitické, třebaže tomu tak není; je to zkrátka jenom ne-politické. V jistém smyslu lze navázat na tradici tzv. nepolitické politiky, které se v Česku objevuje od poloviny 19. století a její stopy jsou patrné i dnes. Ukazuje se, že tak lze koncipovat ideu subsidiárního státu, který do některých záležitostí a činností ingeruje, zasahuje a do jiných neingeruje, nezasahuje, není tedy vnitřně suverénní, protože takový je jen a právě jen lidský jednotlivec jakožto osoba. Nejde tudíž v případě subsidiárního státu o to, že by činnosti vykonávaly nejnižší možné instance státní, resp. pověřené správy, nýbrž že jednáním a činnostem se budou věnovat převážně instituce mimo správu a mimo politiku. Jsou to jednak přirozená společenství (rodina, sousedství), která ovšem v důsledku státních zásahů zažívají úpadek, jednak umělá sdružení (firmy, spolky). A tak, jestliže chceme dosáhnout této svobodné subsidiarity volných lidských činností, musíme usilovat o výrazné, ale opravdu výrazné snížení moci státu, což znamená pokud možno úplné odstranění regulací, dotací a subvencí, jakož i dalšího nadbytečného zasahování státu do lidských činností. Musíme se snažit o to, aby stát vydal veřejnou sféru, kterou si uzurpoval, a aby přestal zasahovat do sféry soukromé.
Protože důležitá jsou hesla, jasně označující ideje jakožto intence činností, můžeme k negativním heslům nezávislost, decentralizace, deregulace, depolitizace a denivelizace přidat i pozitivní heslo subsidiarita.
Zdeněk Uhlíř