Před výročím listopadové sametové revoluce je jaksi košér zmínit svobodu. A zavzpomínat na boj s komunizmem, případně pohrozit jeho návratem. To první provedu (i když jen implicitně), to druhé nikoliv, neboť by to byla jen jakási příprava na bitvy té minulé války, obdobná přípravě Kocába s Havlem na souboj s Ruskem [ref.]. Nyní a v budoucnu již však jde a půjde o jiné duely.
Nepálská vláda zasedá demonstrativně na Everestu, aby přes média tlačila na obyvatele bohatých států, nechť otevřou své peněženky a zabrání prý „zřejmému“ zničení himalájských ledovců. Maledivská vláda naopak zasedá s delfíny pod vodou, aby podtrhla své obavy z tání antarktických ledovců a – světe div se – aby vytáhla peníze od bohatých státu na nesmyslná opatření proti CO2. Prostě zastánci doktríny boje s člověkem způsobeným globálním oteplováním, ale i jen prostí černí pasažéři v tomto dotovaném klimavlaku, se před kodaňskou konferencí šikují, ti první zejména k útoku, ti druzí alespoň k obraně již dobytých pozic. [Od 7. do 18. prosince by měla Konference OSN v Kodani rozhodnout o nové celosvětové dohodě o ochraně klimatu.]
Byl jsem na pár dní v Německu a opět jsem se přesvědčil, že jsme za tímto státem „sto let za opicema“ v propagování tohoto ochlazovacího boje. Často se sice i v ČR setkáme v dokumentárních televizních pořadech o Zemi, zvířatech a přírodě vůbec s jednostrannými tvrzeními typu: “Země se otepluje, může za to člověk, pokud něco neuděláme, bude zle“, a tak podobně. Ale je to směšné „nic“ proti tomu, jakou agitku musí divák či čtenář vydržet v Německu, pokud mu ještě mozek nebyl dočista vymyt. Pořad, který jsem po náhodném spuštění kanálu“3sat“ shlédl “Der Klimawandel und die Folgen“ – čili „Změna klimatu a následky“ (5.11.2009, možno shlédnout na http://www.3sat.de/mediathek/mediathek.php?obj=15177), byl toho typickým příkladem.
Na vrcholu Zugspitze (nejvyšší hora v Německu, na níž je vědecká observatoř) stojí moderátor a čtyři vědci, kteří unisono tvrdí, že nedokáží pochopit, jak ještě někdo může vůbec zpochybňovat fakt člověkem způsobeného globalního oteplování. Jejich slova jsou prokládána sugestivními záběry na zaplavené domy v Asii (které byly zaplavené velmi často v historii, jen u toho nebyly kamery), na ledovce v Alpách (prý tají; ponechává se na divákově předmasírované obrazotvornosti si domyslet, že tomu tak nikdy v prehistorii a historii nebylo) a dokonce i záběry na africké ozbrojence a hladovějící uprchlíky z dějišť etnických konfliktů, přičemž je naznačováno, že vlastně i za tyto tragédie může do jisté míry globální oteplování. Agitátoři z dob komunismu by se mohli velmi učit. A to vše téměř v předvečer výročí pádu berlínské zdi.
Oponentura neexistuje. Moderátor většinou nahrává vědcům na environmentální smeče. Když už se někdy pokusí vznést polemický tón, pak je to (zdánlivě paradoxně) z ještě extrémnější pozice, z tzv. pozice geoinženýrství. Existují totiž příznivci aktivních zásahů do atmosféry, např. rozprašováním obrovského množství mikročástic ve stratosféře, které by odráželo sluneční záření zpět do vesmíru. To samozřejmě zmínění čtyři vědci odmítnou, jsou přesvědčeni, že snižování množství vypouštěného CO2 by mělo stačit, geoinženýrství není potřeba. A tím pádem tito čtyři vědci vypadají jako umírnění zastánci rozumných východisek. Přitom tomu tak samozřejmě není, jejich (ač mainstreamová) stanoviska jsou značně extremistická, i když z jejich pohledu pochopitelná, neboť jim přinášejí peníze na jejich výzkumné programy. Těžko např. klimatolog či hydrogeolog bude tvrdit, že není třeba žádné akce, protože se nic hrozného neděje. Bude naopak tvrdit, že se něco nepříjemného děje a že je třeba to dále zkoumat, tedy na ten výzkum vyfasovat velké státní peníze. Tato hra na polemiku ve zmíněném pořadu je součástí propagandistické mašinérie. Ta vzápětí pokračuje a graduje vyjádřeními, že ještě není pozdě, ale je třeba okamžité koordinované akce, která bude sice hodně drahá (ergo: čím více peněz, tím více “drobků“ spadne i do výzkumu), ale jednoznačně se vyplatí.
Další útok na svoji nervovou soustavu nastal další den po nastoupení do vlaku. Ze sedadla zvedám časopis mobil, který Deutsche Bahn vydává pro své pasažéry. Okamžitě mne zaujme článek „Je nezbytné konečně jednat“ (mobil 11 / 09, str.75-76), který je vlastně interview s ředitelkou nastávající veledůležité Kodaňské konference paní Connie Hedegaard (od roku 2007 dánská ministrině pro klima a energii, předtím od 2004 do 2007 byla ministryní životního prostředí). Některé pasáže zde musím přeložené uvést celé, neboť hovoří samy za sebe o myšlenkových pochodech těch, kteří ovlivňují naše osudy a odlehčují našim peněženkám. Paní ředitelka neomaleně žongluje s miliardami, jakoby byly její. Tu sebereme, tam regulujeme, onde zlepšíme tok peněz.Tady už se o oprávněnosti doktríny ani náznakem nediskutuje, tady se bere jako hotová věc a jedná se jen o to, kde na ní vzít peníze. Neodpustil jsem si a na některých místech připojil své poznámky.
Otázka (Kay Dohnke): Ochrana klimatu vyžaduje 100 miliard eur ročně (pozn. PaSt: to je zhruba roční HDP Dánska). Odkud by měly tyto peníze přijít?
Odpověď (Connie Hedegaard): Je důležité, že existuje několik zdrojů peněz. V době hospodářské krize není snadné získat prostředky ze státního rozpočtu. Ale to je jen část – nejvíce peněz bude pocházet z trhu s CO2. (pozn. PaSt: Tzv. trh není nic jiného, než další „ekologická“ daň, kterou vlády přenesou na firmy produkující CO2 a ty pak vzápětí na své zákazníky. Trh by měl sloužit k nákupu chtěného zboží, nikoliv k nucení kupovat si zajíce v pytli. Nazývejme věci pravými jmény, paní ministrině. Daň ať je daní a trh ať je vskutku trhem.). Budeme mít mezinárodní cenu CO2 emisí, a poté se mohou prodávat emisní práva. Prostřednictvím výnosů z tohoto obchodu nebo dražby emisních povolenek přichází do systému obrovské množství peněz. My v Dánsku také navrhujeme zavést daň na pohonné hmoty v lodní dopravě do daňových systémů týkajících se CO2. Lodní průmysl jako globální dopravní systém zatím nebyl zapojen. Pokud se to podaří, bylo by to velkým stimulem k tomu, abychom zde byli energeticky efektivnější, a můžeme tak vytvořit miliardy dolarů ročně. (pozn. PaSt: Ještě jsem neviděl, aby někdo někde někdy vygeneroval prostřednictvím ekologického zdanění nějaké peníze. Vždy je jen přerozdělil a ještě navíc, jakoby mimochodem, sebere někomu zase kousek motivace k vytváření hodnot.).
Otázka: Nemusíme tedy jen stále znovu požadovat peníze?
Odpověď: Velkou výhodou takovéhoto systému k získání prostředků je, že nemusíte každý rok ministry financí jednotlivých zemí žádat o peníze. Finanční prostředky budou plynout trvale, což je vůči rozvojovým zemím mnohem věrohodnější. Příliš často se již setkali s tím, že na finančních konferencích byly činěny sliby, které později nikdo nedodržoval. Proto bylo jasné, že jsme museli vyvinout inteligentnejší systém financování. (pozn. PaSt: Kdesi jsem četl následující „regulační“ motto: Když se to hýbe, zdaňte to. Když se to pořád ještě hýbe, regulujte to. Když se to přestane hýbat, dejte tomu dotaci. Dosti inteligentní, což?).
Otázka: Kdo bude distribuovat peníze, a kdo by měl určovat, na co je vynaložit?
Odpověď: Jistě se kromě OSN budou angažovat i sami dárci, a také Světová banka by zde mohla hrát roli. Zcela podstatné je nicméně, že rozvojové země nezískají pocit, že dárcovské země budou rozhodovat o využití těchto financí.Samozřejmě, nikdo nebude chtít dávat peníze, pokud není žádná záruka, že tím skutečně něco ovlivní. V jazyce Konference to znamená: musí to být měřitelné, ověřitelné a doložitelné. (pozn. PaSt: No skvěle. Jen kdyby se stejné měřítko [tj. měřitelnost, ověřitelnost a doložitelnost] uplatňovalo i na globální oteplování samotné. Vždyť o co jiného zde jde?).
Otázka: Co to znamená v praxi?
Odpověď: Například, pokud země investuje do strategie pro více udržitelný rozvoj, zřejmě to dělá pro své vlastní zájmy. Proto potřebujeme vědět, co přesně bude uděláno a jak by vypadaly plány bez podpory. Také chceme vědět, co se s vyplacenými penězy ovlivní navíc. Je nesmírně důležité, že jak daný projekt, tak i jejho financování jsou přezkoumatelné. (pozn. PaSt: Bude se – v případě úspěch doktrinářů v Kodani – jednat o značný balík peněz. Při jeho transferu [kým?] na chudé země to bude provázeno lobbysmem, jánabráchysmem, korupcí, neefektivitou a zase korupcí.).
Otázka: Jaké jsou možnosti ke snížení budoucích emisí skleníkových plynů?
Odpověď: Faktem je, že již máme hlavní technologie, které potřebujeme ke snížení celosvětových emisí CO2 do poloviny století. Jedním z nejúčinnějších přístupů je zvýšení energetické účinnosti. Můžete dokonce dosáhnout velmi mnoho s drobnými opatřeními. A můžeme oblast obnovitelných zdrojů energie – větrné, vodní, solární, biomasy – učinit podstatně silnější. Existuje obrovský potenciál. (pozn. PaSt: Já mám také obrovský potenciál. Když mi zadotujete dvě tři piva, tak slíbím, že večer nezapnu počítač a – jsouc v hospodě – ušetřím tak cca 1kWh elektrické energie. Šlo by to dotovat každý den? A nejradši bych peníze dostal tak na 5 let dopředu).
Otázka: Takže nemusíme čekat na velký průlom …
Odpověď: Ne, nemusíme vymýšlet něco nového – jsme připraveni okamžitě vyrazit. A potřebujeme výrazné zlepšení předávání existujících znalostí a stávajících technologií rozvojovým zemím. (pozn. PaSt: pokud by se měly do třetího světa předávat rozvojové ekonomické znalosti paní ministryně a ředitelky, pak to spolehlivě zastaví rozvoj všech rozvojových zemí. Ale to asi není záměrem. Záměrem je zřejmě masochistická výměna ekonomických pozic všech rozvinutých a některých rozvojových zemí.) Od roku 2030 či 2040 pak budeme potřebovat nové technologie. Myslím si, že by mělo být součástí Kodaňské dohody, abychom úžeji spolupracovali na vývoji nových technologií na mezinárodní úrovni, něco na způsob inteligentních rozvodných sítí, nebo při integrace obnovitelných zdrojů energie do našich elektrických systémů. Máme mnoho znalostí, ale musíme být schopni je mnohem lépe sdílet a aplikovat. (pozn. PaSt: A taky mezi nimi diskriminovat, paní ministryně. Tzn. rozlišovat, které znalosti aplikovat, které si ještě musí na uvedení do provozu počkat, a které je nutno alespoň na nějaký čas uložit do archivu.)
…..Tolik k rozhovoru s paní ministryní a ředitelkou.
Zajímavá otázka je, zdali někdy bublina teorie člověkem způsobeného globálního oteplování splaskne. A případně kdy na sebe začnou svalovat vědci, politici a média vzájemně vinu za zbytečně vynaložené finance a úsilí. Obávám se, že se to nemusí nikdy přihodit. Ne proto, že by tato teorie byla pravdivá. Ale proto, že ve chvíli, kdy se proponentům doktríny podaří prosadit svůj environmentální “Velký skok“ a pomocí jakkoliv drahých opatření snížit emise CO2, pak už nikdy v budoucnu nemohou prohrát. Neboť pokud poté začne teplota klesat (ať již z jakéhokoliv důvodu), budou to vydávat za svůj úspěch. A pokud bude teplota stoupat (ať již z jakéhokoliv důvodu), budou moci volat, že opatření byla nedostatečná a že je třeba do měšce doktríny boje s globálním oteplováním ještě více přisypat. A to jim může bohužel hodně, hodně dlouho vydržet.
Odpůrci doktríny mohou nyní jediné: uhrát v Kodani remízu, k čemuž nám dopomáhej krize. Amen.
Pavel STRUNZ je členem Svobodných
(publikováno na http://strunz.blog.idnes.cz)
