STREJČEK, ml.: O co jde odborovému kartelu

STREJČEK, ml.: O co jde odborovému kartelu

Tak máme za sebou další levicové divadlo. Po několika letech krátkozrakého nafukování veřejných rozpočtů nad reálné možnosti ekonomiky přišel první náznak utahování opasků. A hned je “oheň na střeše”. Včerejší demonstrace odborových svazů státních zaměstnanců strhla v přímém přenosu masku dobráka lotrům z Domu odborových svazů a v plné nahotě ukázala, kam vede sociální stát blahobytu a pocit nekonečného státem garantovaného bohatství a růstu.

Celý odborářský humbuk se točí kolem vládního plánu snížit o 10% výdaje na státní správu. Stát je (bohužel) zaměstnavatel a tak se také musí chovat. A jako pro každého jiného zaměstnavatele i pro stát platí, že když nemá peníze, nemůže zvyšovat výdaje na chod podniku a naopak musí část nákladů ušetřit. S touto základní matematikou, že pět je menší než sedm, ale vehementně nesouhlasí odborářší bossové. Právě tato odborářská aristokracie svou scestnou a mnohdy i otevřeně lživou rétorikou rozšířila mezi státními zaměstnanci představu, že po vládních škrtech končí svět a premiér Nečas je nechá umřít hlady v lese někde na škromachově Zlínsku.

Stát může financovat stávající úroveň mezd v mnohdy velmi neefektivních odvětvích státní správy dvěma cestami – zvýšením daní nebo propouštěním. V době, kdy česká ekonomika stále není v optimální formě by bylo navýšení objemu prostředků, o které by byli soukromé osoby a firmy okradeny zvýšenou daňovou žátěží, brzdou rozjíždějícího se hospodářství a cestou k další krizi. Jediným opravdu efektivním nástrojem, jak splnit požadavky odborových svazů je tedy propouštění. To by přineslo své ovoce nejen úsporami, ale i zkvalitněním práce státní správy, která by se stala mnohem pružnější a výkonější. O tom ale samozřejmě “ochránci” zaměstnanců nechtějí ani slyšet a opakují pouze své, v současné situaci nereálné, požadavky.

Lidé, kteří včera nesli v pražských ulicích transparenty a vykřikovali, že státní zaměstnanci mají také svá práva, měli překvapivě pravdu. Svaté právo zaměstnance ve svobodné ekonomice je možnost nepřijmout výši mzdy, která mu je na trhu práce nabízena zaměstnavatelem. Nikdo přece nemá v rodném listě napsáno, že se bude celý život živit jako úředník nebo zdravotní sestra. Myslí-li si například hasič, že je jeho práce nedostatečně ohodnocená a je schopný získat vyšší mzdu jinde, nikdo ho v práci nedrží. Cítí-li se policista nedoceněný, ať tedy jde a začne například podnikat jako poskytovatel soukromé ochrany. Proč úřednice z finančního úřadu neposkytuje třeba daňové poradenství místo vykřikování o sociální nespravedlnosti? (Zde stojí za zmínku, že průměrná mzda ve státní sféře byla od roku 2000 vždy vyšší, než ve sféře soukromé.)

Velmi zábavné byly projevy odborových předáků. Čekal jsem hodně, ale takovouto silnou koncentraci nesmírně hodnotných idejí opravdu ne. Vysoupení předsedy ČMKOS Zavadila si dokonce, podle mého názoru, řeklo o divadelní dramatizaci Odborovým svazem divadelníků. Určitě nebylo náhodou, že pár týdnů před komunálními volbami promlouval k čtyřicetitisícovému davu i “něco-jako-předseda” ČSSD Sobotka. To jasně ukazuje, jak odborový kartel využívá každého jedoho zaměstnance jako rukojmí pro sledování vlastních, zejména politických zájmů.

Svým tlakem na zvyšování mezd odbory nepřináší nic jiného než pokřivení trhu práce a přidělení vzácných zdrojů do neefektivních odvětví. Cestou k lepší pozici zaměstnanců přece není zvyšování přerozdělovaného bohatství v jejich prospěch, ale liberalizace pracovních zákonů, prostor pro individuální vyjednávání o podmínkách “prodeje svých služeb” zaměstnavateli a zjednodušení soukromého podnikání.

Žijeme na počátku jednadvacátého století. Étos, se kterým byly odbory před sto padesáti lety v období průmyslové revoluce zakládány – zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců nebo zrušení dětské práce, je už v Evropě dávno překonán. Troufám si tvrdit, že odbory v současné české ekonomice mají málo co společného s pozitivním přínosem. Hospodářství by se velmi ulevilo, kdyby samovolně zanikly a došlo k liberalizaci odvětví, která jsou nyní svázána striktními odborovými předpisy a regulacemi.

Ivo Strejček ml. je studentem Národohospodářské fakulty VŠE

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

V Událostech, komentářích se Lukáš Dolanský pokusil zatlačit Libora Vondráčka do obhajoby toho, proč Česká republika nefiguruje mezi devíti zeměmi, které oznámily vznik takzvané antibalistické koalice. Proti němu na dálku stál senátor Pavel Fischer, který v otázkách obrany razí tón naléhavosti a alarmu. Vondráček ale ukázal, že chladná hlava a rozpočtová kázeň jsou v bezpečnostní politice někdy cennější než rychlé přihlášení se k další nové struktuře.

Vondráčkova odpověď na úvodní otázku byla věcná a bez vytáček. Česká republika podle něj nepotřebuje další paralelní struktury vedle NATO, zvlášť ve chvíli, kdy sama plní takzvané capability targets a v příštím roce poprvé po více než dvaceti letech, naposledy za vlády sociální demokracie, přesáhne dvouprocentní hranici HDP na obranu, tedy téměř 200 miliard korun. Přidávat k tomu závazky vůči nejasně definované iniciativě, u které nikdo nezná harmonogram ani rozpočet, je podle něj zbytečné riziko rozhazování peněz tam, kam nikdo pořádně nedohlédne.

Ještě zajímavější byl moment, kdy Vondráček nabídl politické čtení celé iniciativy. Upozornil, že za snahou Emmanuela Macrona budovat nové obranné struktury mimo klasický rámec NATO může stát především domácí francouzská politika, kde se mu nedaří prosadit evropskou armádu na půdorysu EU a kde mu doma hrozí, že příštím prezidentem bude Jordan Bardella nebo Marine Le Pen. Fischer sice odmítl toto čtení, ale nedokázal nabídnout přesvědčivější vysvětlení, proč mezi zeměmi antibalistické koalice chybí právě ti, kdo jsou Rusku geograficky nejblíž, tedy Polsko, Finsko, pobaltské státy, Rumunsko nebo Bulharsko.

Vondráček přitom nezůstal jen u kritiky, nabídl i konkrétní argument, proč je zdrženlivost oprávněná. Připomněl, že už dnes je odpovědnost za ochranu vzdušného prostoru České republiky v rukou velitelství NATO v Ramsteinu, a že Česko už má vážné a nákladné závazky, například nákup letounů F-35, které samy o sobě stojí desítky miliard korun ročně. Když se ho Fischer snažil zatlačit poukazem na premiérův projekt Europatriot, Vondráček poctivě přiznal, že nezná přesně premiérovy úvahy, ale trefně upozornil na nekonzistentnost debaty: stejná výtka, že chybí harmonogram a rozpočet, platí stejnou měrou i na samotnou antibalistickou koalici, kterou senátor hájil.

Vondráček přinesl i konkrétní dobrou zprávu: k armádě letos nastoupilo 2300 nových vojáků. Místo honby za symbolickými procenty a novými strukturami navrhl soustředit se na výzbroj, výstroj, boty a batohy pro nováčky, a na budování obranných schopností podle jasné, dlouhodobé koncepce.

Na otázku, zda Česko utrpělo na summitu v Ankaře „diplomatický výprask“, reagoval klidně. Přiznal, že Česko mluvilo poslední a vydávalo nejméně na obranu, ale dodal, že je to vizitka minulé vlády, ne té současné, která u moci je půl roku a chystá historicky první překročení 2 % HDP po více než dvou desetiletích.

Celý duel tak ukázal dva přístupy k obraně, jeden založený na dramatických gestech bez konkrétního plánu, druhý na rozpočtové kázni a ochotě přiznat, kde je potřeba zlepšení, aniž by se sahalo po planých slibech.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31