V současné době snad nenajdeme veřejný sdělovací prostředek, který by se nepřiživoval na korupčních skandálech na ministerstvu obrany. Řežou do toho fest. Nicméně nechci se jednotlivými korupčními kauzami zabývat, to bezpochyby obstarají jiní a lépe. Nechtěl jsem se zabývat ani korupcí v obecné rovině. Vyprovokoval mě však k tomu článek šéfredaktora týdeníku Euro, pana Pavla Párala, uveřejněný dne 4. září v Mladé frontě DNES, ve kterém došel k závěru, že korupci vyřeší jen strach z tvrdého trestu.
Musím říci, že články tohoto pána čtu pravidelně a s jeho názory celkem souhlasím. Tentokrát je to však jiné. Dovolím si tvrdit, že jeho závěr je zcela chybný. Vychází totiž z předpokladu, že korupce je dílem morálního selhání jednotlivců. Bohužel tomu tak není. Přímo tragédií je, že z tohoto chybného předpokladu vycházejí i všechna navrhovaná opatření k omezení korupce ministra vnitra pana Johna. Jsou totiž zaměřena tak, aby pouze zkomplikovala jednání účastníkům korupce, neobsahují žádná preventivní opatření a už vůbec neodstraňují to, co korupci logicky vyvolává. Není žádnou novinkou, že korupce je přímým důsledkem přerozdělování finančních prostředků vládou. Přímým důsledkem systému, ve kterém vláda na jedné straně poctivě vydělané finanční prostředky všem občanům bere, a na druhé straně je pak sama spotřebovává a znovu rozděluje mezi menší vybrané skupiny občanů, a to buď přímo, nebo prostřednictvím právnických osob. Za vlastní spotřebu vlády je přitom nutné považovat i tzv. „státní investice“. Objem finančních prostředků rozdělovaný vládou je přitom vždy menší, než požadují ke svému rozvoji jednotlivé regiony, obce a někteří občané. Vláda ze statistik sice ví, že je nutné postavit silnice, nemocnice, školy, úřady, opravit chodníky či památku atd., atd. Ovšem co neví a vědět nemůže je místo kde stavět a opravovat. Neví a znát nemůže, zda stavět a opravovat v Horní Dolní nebo Dolní Horní, neví kde je to naléhavější. Tato situace pak zcela logicky vyvolává boj mezi regiony, obcemi a mezi občany o umístění vládou plánované akce. Není již třeba připomínat, že tento boj se odehrává za zavřenými dveřmi a nemá pravidla.
Stejný boj bez pravidel a za zavřenými dveřmi se odehrává i při výběru dodavatele veřejné zakázky. Dodavatelé bojují o investora, který spolehlivě platí, a kterého cena dodávky moc nezajímá. Nedělá totiž kalkulace a musí především splnit plánované výdaje stanovené státním rozpočtem, jinak mu vzniknou potíže při sestavování státního rozpočtu na příští rok. Stejný boj pak probíhá i při rozdělování dotací jednotlivým subjektům.
Není žádnou novinkou, že takovéto korupční prostředí vytvořily vlády, a to v celé státní sféře, na všech úrovních, prostě všude tam, kde vláda a její úředníci rozhodují v jakém místě se bude „investice“ realizovat, kdo bude dodavatelem, komu poskytnou dotaci či grant, komu povolí výjimku z čehokoliv atd., atd. Povinnost vyhlásit výběrové řízení na dodavatele veřejné zakázky již od 1 mil. Kč, zveřejňování hlasování vlády ve výběrových řízeních, testy spolehlivosti úředníků, posílení protikorupční policie, rozšíření odposlechů, jak navrhuje pan John, v žádném případě neodstraňují podstatu vzniku korupce, nemění vytvořený systém vyvolávající korupci. Nikdo mě proto nedokáže přesvědčit, že všechny, v tomto směru prezentované návrhy a vyjádření politiků k dané věci jsou jenom, jak se říká naoko, pro občany, aby zmírnily pro vládu a politiky nepříznivé veřejné mínění. Pouze se snaží, přesvědčit občany, že vláda a politici nejsou ke korupci lhostejní, že se problémem zabývají a korupci určitě vyřeší. Chtějí pouze ucpat ústa kritikům poukazováním na přijímaná opatření, a to z obavy, aby v očích veřejnosti vláda neztratila svoji posvátnost a legitimitu.. Jsou si ovšem bezpochyby vědomi, že zvolený způsob řešení, tedy zpřísnění stávajících zákonů a vytváření dalších zákonů a kontrolních institucí je zásadním omylem a dalším krokem směřujícím k policejnímu státu.
Takto bezvýsledně řeší vláda korupci již minimálně deset let. Je to celkem logické. Neexistuje a existovat nemůže jediný zákon, který by všem občanům zabránil učinit něco, co se učinit rozhodli a neexistuje a existovat nemůže jediný zákon, který by zabránil všem občanům učinit něco, co je pro ně výhodné a výnosné. Všichni občané celý život nečiní nic jiného, než to, co je pro ně v okamžiku rozhodování výhodné a výnosné. Je to jejich přirozenost, je to podstata člověka. Je to stejná přirozenost, jako je přirozenost vlaštovek odlétat každý podzim do teplých krajin. Pokud bychom jim v tom chtěli zabránit, museli bychom je všechny zavřít, a to občany i vlaštovky. Riziko odhalení korupce je přitom minimální a nikdy nebude jiné. Vše se odbývá za „zavřenými dveřmi“ a všichni účastníci jsou spokojeni. Základem kontrolního systému nemohou být občasná a náhodná odhalení panem Kroupou. Z tohoto pohledu mi připadají všechna ta vyjádření politiků a médií k danému tématu velmi úsměvná a připomínají mi diskuse, které jsem slýchával před více jak 20ti lety, že socialismus je pro občany ten nejlepší společenský řád, který člověk vymyslel, ale někteří lidé ho zneužívají k vlastnímu prospěchu. V hospodách u piva se k tomu ještě dodávalo; „pane vrchní vyměňte nám hosty“.
Všichni občané, ve všech možných pozicích bojují o peníze. Zaměstnanec bojuje o to, aby jeho práci někdo chtěl a co nejvíce mu za ni zaplatil. Podnikatel bojuje o to, aby někdo chtěl jeho výrobky či služby a co nejvíce mu za ně zaplatil. Každý k tomu využívá vše co je pro něj možné a čeho je schopen. Pokud přitom snažení nedochází k násilí a nevzniká někomu majetková újma, tak je to zcela normální a přirozené a nemělo by to být předmětem odsouzení. Z toho je zřejmé, že ten, kdo provizi dává, se ničeho nemorálního ani protiprávního nedopouští a nelze ho tedy odsuzovat. Jiné je to však u toho, kdo provizi či úplatek bere. Ten si zajišťuje nezasloužené příjmy, což je morální poklesek a současně se dopouští nezákonného jednání tím, že nevystupuje v zájmu svého zaměstnavatele, což je bezpochyby v rozporu s jeho pracovní smlouvou, a nakupuje za vyšší cenu, než by byla cena bez provize. V každém případě porušuje majetková práva svého zaměstnavatele. Paradoxní je, že toto bezrizikové jednání mu umožnil sám zaměstnavatel. Viníkem je tedy vláda, resp. vlády, které v některých oblastech společenského života , jako např. v této oblasti, zcela záměrně udržují stejný typ vedení společnosti, jakým byla vedena společnost socialistická.
Pokud by tedy vláda chtěla situaci řešit, musela by ponechat občanům jejich poctivě vydělané peníze. V tom případě by pak občané mohli uplatnit své přirozené právo, které jim před mnoha lety vláda vzala stanovením vysokých daní, a vyjádřit své preference přímým vložením svých peněz do akcí, které by podle jejich přesvědčení a preferencí nejefektivněji uspokojily jejich přání. Neočekávám, že by nyní vláda něco podobného učinila, tedy omezila či zrušila daně. Snížení, či lépe zrušení daně je vždy nerozporným omezením moci vlády a krokem ke svobodě, a to v zájmu nynější vlády bezpochyby není.
Miloslav Machač je členem Strany svobodných občanů