Před dvěma týdny média zveřejnila informaci o nálezu nadlimitního výskytu dioxinů ve vejcích a vepřovém mase v Německu. Následně vycházely napovrch informace o tom, že v důsledku těchto nálezů byly v Německu uzavřeny stovky chovů. V posledních dnech se přidaly informace o tom, do kterých zemí bylo zboží z Německa vyváženo. Slovenští zemědělci a po jejich vzoru i jejich kolegové v České republice ucítili příležitost prodat své dražší vepřové, když budou dál šířit paniku z „toxického masa“.

Zprávy, které agrární komora čile komentuje, často informují o nejhorších naměřených hodnotách. Vztahují to na všechny Německé chovy, v nichž třeba jen hrozilo, že mohly přijít do styku s kontaminovaným krmivem. Tato panika se dále šíří ve vlnách a v zemích, které kdy z některého z těchto chovů odebíraly maso, hovoří o úniku toxického masa na jejich trh. Na to, že obavy zemědělců o naše zdraví nejsou upřímné, by nás mělo upozornit vícero signálů.

Toxicita malého množství dioxinů se přeceňuje. To, že vypukne rakovina štítné žlázy či jiná choroba u člověka, který byl dioxiny doslova otráven v obrovském množství při výrobě herbicidů, je něco jiného, než vystavení sotva detekovatelnému množství. Limity dioxinů, herbicidů a pesticidů obecně jsou často nastaveny na samotné hranici detekovatelnosti, bez ohledu na to, jaký má takové množství vliv na lidské zdraví. Lidské tělo dokáže určité množství chemických hnojiv účinně odbourávat. Až množství překračující prahovou hodnotu se v lidském těle ukládá a dále škodí. Práh nelze snadno určit, předpokládá se však ve stonásobcích současného limitního množství.

Některé rostliny si vytváří látky na stejné bázi, jako jsou tato chemická hnojiva, přirozeně. Přirozeně tak obsahují i desetinásobky množství, která jsou povolena v průmyslovém použití. Lidská těla byla množství dioxinů naměřených nyní v Německu dříve běžně vystavována. Ještě v roce 1970 měli lidé v tuku uložených 8mg/kg. Dnes jsou to jen desetiny mikrogramu.

Když spotřebitelům hrozí riziko, dalo by se očekávat, že se proti dovozu vepřového ozvou spotřebitelské organizace, veterinární správa či hygienické stanice. Nikdo však z německého vepřového není tak vzrušený, jako konkurence. Věřím upřímnému zájmu pana Veleby o mé zdraví asi tak podobně, jako bych věřil McDonald’s, kdyby požadoval uzavření KFC kvůli ptačí chřipce. Nikdo nás nenutí kupovat „dioxinové“ maso. Pokud z něj budeme mít velký strach, jistě vznikne na trhu prostor pro naše zemědělce k přímému prodeji masa, u něhož dokážou původ. Fakt, že namísto toho usilují o zákaz dovozu, jen ukazuje na to, že se bojí toho, že bychom jako spotřebitelé strach mít nemuseli.

Zchlaďme hlavy, na výzvy k regulacím dovozu nereagujme a ukažme zemědělcům, že se sami dokážeme rozhodnout, jaké maso chceme kupovat. A odvážnější z vás nechť si zajdou někam na panenku z bavorského pašíka, aby nezapomněli jak chutná.

Autor je místopředsedou Svobodných