Populistické politické subjekty, socialisté a sociální inženýři často používají výrazy ″sociální jistoty″ a ″obyčejní lidé″. Význam, který tyto výrazy v souvislostech nabývají, je manipulativní a lživý.
Slovní spojení ″sociální jistoty″ v podání jeho propagatorů a zasazené do celkového kontextu navozuje atmosféru nejistoty, obav z neznámého, závisti. Vyvolává dojem, že na rozdíl od existující všudypřítomné a přirozené nejistoty někde existuje zdroj nepřeberného bohatství, jehož využívání je nějakým nekalým způsobem kýmsi bráněno. Jedinou alternativou k existujícímu stavu nabízejí socialističtí populisté, že udělají pořádek; ten spočívá zejména v přenesení čím dál větších pravomocí na stát, samozřejmě jimi řízený, neustále se zvvyšující míru regulací a přerozdělování; objem prostředků, o němž jednotlivec, který jej vytvořil, může svobodně rozhodovat se stále snižuje. Protihodnotou jsou služby poskytované státem – buď špatné, anebo takové, které konkrétní jedinec nepotřebuje a nevyužívá; přesto nemá na výběr – už nedobrovolně přispěl.
Spojení ″sociální jistoty″ není neutrální a obecně použitelné; jistoty či nejistoty může mít pouze konkrétní jedinec. V reálném prostředí jsou dostupné zdroje omezené; jejich konečný součet znamená, že jistoty jedněch znamenají nejistoty ostatních. Stanou-li se vynucené jistoty například zaměstnanců nereálné a neúměrné možnostem a zájmu zaměstnavatelů, výsledkem bude jistota krachu zaměstnavatele nebo jeho odchodu do příznivějšího prostředí. V případě globálního rozšíření sociálněinženýrského modelu řízení společnosti, mají konzumenti jistot vyhráno – dosáhli jistoty nejdokonalejší – svého otroctví. Pak už budou spasitelům vydáni na milost a nemilost, protože ptát se jich už nikdo na nic nebude.
Slovní spojení ″obyčejní lidé″ je nepřijatelný už kvůli své aroganci a nevyslovenému elitářství. Nějací, zřejmě ″neobyčejní lidé″, se cítí povolaní ke kategorizování lidí na rovné a rovnější. Nabízejí, že se o ony ″obyčejné″ postarají, když to oni sami neumějí. Nabízenou pomoc vynucují. Není to nic nového, tímto způsobem byli organizovaným zločinem ″ochraňováni″ majitelé obchodů, podniků; ochráníme vás – zaplaťte a nevyhoříte, případně vám nikdo nezlomí ruku nebo neznásilní dceru.
Oni ″obyčejní″ nejsou nijak blíže specifikováni, zřejmě záměrně. Pokud by k zařazení do této kategorie došlo na základě konkrétních kritérií, například ekonomických, demografických, podle vzdělání, pohlaví, společenského postavení, zřejmě by se dotčené skupiny proti takové kategorizaci ohradily. Takže lépe nechat pojem tak jak je, nedefinovaný, beztvarý, použitelný podle situace a potřeby. Nabízí se pak závěr, že nejvýstižněji jsou pojmem ″obyčejní″ charakterizovatelní ti, kteří toto své zařazení přijali a smířili se s ním. Kteří sami sebe podceňují a uvěřili přesvědčování a vábení ″neobyčejných″, že se o jejich věci postarají lépe než oni sami. Každý člověk je jedinečný a neopakovatelný. Drtivá většina populace si dokáže své věci spravovat na úrovni rodiny a společenského prostředí samostatně. Z ne zcela jasných důvodů se však nechá vmanipulovat do pocitu či přesvědčení, že na vyšších organizačních úrovních to neplatí. Uvěří tomu, že potřebuje jakousi těžko definovatelnou ochranu. Jedná se přitom v obou případech o jejich peníze a o kvalitu jejich životů. Je zřejmé, že ne všichni mohou být odborníky ve všech oblastech; ne všichni mohou být ekonomickými experty, politiky; všichni se musí do jisté míry spoléhat na informace přijímané zvenčí – od jiných. To však nevylučuje, aby každý jednotlivec o věcech, které jsou mu předkládány nemohl přemýšlet, hledat souvislosti, odhadovat motivy jednajících a možné důsledky; naopak, je to dokonce nutné a žádoucí, pokud nechce, aby se mu jeho osud zcela vymkl kontrole ve prospěch oněch ″neobyčejných″.
Opravdu se chceme stát oněmi ″obyčejnými″, kteří své záležitosti v naivní víře svěřují do nepovolaných ale hrabivých rukou, vzdávajíce se svobody vlastního rozhodování a odpovědnosti za svůj osud? Opravdu si přejeme vymáhat na druhých své ″jistoty″ až do úplného zotročení? Opravdu chceme, až sociálněinženýrský model řízení společnosti selže, tak jako zákonitě selhal ve všech případech, kdy byl aplikován, platit dluhy, nahromaděné ″neobyčejnými″ spasiteli? Nezáleží na tom, kde se spasitelé usídlí, jestli v městském zastupitelstvu, ve vládě, parlamentu nebo v evropské komisi. Protože oni ty dluhy platit nebudou, to přenechají těm ″obyčejným″. Po ″neobyčejných″ nebude náhle ani vidu ani slechu.
Marek Salaquarda je členem Strany svobodných občanů
