Ve čtvrtek 13.10.2011 schválili poslanci slovenského parlamentu navýšení účasti Slovenska v Evropském finančním a stabilizačním nástroji, zkráceně EFSF nebo též eurovalu. Stalo se tak především kvůli 114 hlasům poslanců spojené „národní fronty“, tedy vládní SDKÚ-SD a opozičního Ficova SMERu. Celé to podivné divadlo bylo protkáno slzavými vystoupeními opuštěné blondýny (dnes už bývalé premiérky Radičové) a exhibicí Roberta Fica, který svoji roli spasitele viditelně a beze zbytku využil k vyvolání předčasných voleb.
Slovenská politická garnitura – mimo Sulíkovy SaS a několika odpovědných jedinců – svým hlasováním tamější občany odsoudila k tomu, aby převzali záruku za dluhy, které oni sami nezpůsobili. Výše Slovenského příspěvku do eurovalu se zvýšila na 7,7 miliardy EUR, což je téměř 12% jejich HDP v roce 2010. V případě, že dojde k využití záruk, o čemž lze v současné situaci jen těžko pochybovat, zaplatí každý Slovák neuvěřitelných 1 400,- EUR. Velmi názorně a zajímavým způsobem celou problematiku pojal bratislavský Institut ekonomických a sociálních studií INESS.
Grafy: INESS Bratislava
Z jeho analýz vyplývá, že na splnění záruk by Slováci museli vynaložit až 35% veřejných příjmů, a každý občan s průměrnou mzdou by na euroval přispěl částkou rovnající se 1,87 násobku jeho měsíčního hrubého příjmu! Z občanů zemí, které se EFSF zúčastní, přispějí v poměru ke své hrubé mzdě nejvíce Estonci a právě Slováci.
Členem eurozóny se Slovensko stalo 1. ledna 2009 a Eurem platí 3 roky. Každý rok od vstupu do eurozóny je tak v podobě záruky pro EFSF stál více než 2,5 miliardy EUR.
Celá věc je navíc zajímavá ještě z pohledu odpovědnosti politiků svým voličům. Během předvolební kampaně na přelomu jara a léta roku 2010 – tehdy ještě usměvavá – Iveta Radičová na volebních letácích voličům slibovala, že „SDKÚ-SD říká NE půjčce Řecku!“. Je až neuvěřitelné, jak rychle politici z této strany porušili sliby, jež dali voličům, a díky nimž sestavili vládu.
Je docela dobře možné, že toto „zapomínání“ (jemuž zákonitě následuje politikovo „odcházení“) způsobuje – jak jsem jej pro sebe pojmenoval – bruselský syndrom. V průběhu času jsem vypozoroval, že valná část politického establishmentu ze stran podílejících se na vládě (samozřejmě existují i světlé výjimky), tomuto syndromu podléhají. Věc se projevuje jako schizofrenní stav, kdy během několika cest do Bruselu politik zcela abstrahuje od slibů, které dal svým voličům. Hypnotizován mocí bez odpovědnosti nabízí potencionálním chlebodárcům svoji absolutní oddanost. Očekává, že zrada vlastních voličů bude vykoupena lukrativní pozicí v byrokratickém aparátu evropských institucí. Ale ouha! Ukazuje se, že kandidáti na místa se hromadí jako horníci v Cimrmanově uhelném dole, a na všechny se určitě nedostane. Takovou hořkou zkušenost zakusil i Mirek Topolánek, který se domníval, že podlehnutím bruselskému syndromu získá post ředitele Mezinárodní energetické agentury. Nakonec musel ze svých hvězdných nároků slevit a spokojit se s mnohem méně přitažlivým místem předsedy Teplárenského sdružení ČR. Paradoxně a tragikomicky tak působí Topolánkův demagogický projevna posledním kongresu ODS, kde na konci uvedl svoji rozšířenou verzi božího desatera. Topolánkovo „jedenácté přikázání“ zní – nezpapaláš! Co to má – proboha – znamenat? Z úst člověka, který si právě papalášské praktiky přisvojil překvapivě rychle se asi jedná o nepovedený žert.
Z důvodů podobných Topolánkovým pravděpodobně zradila své voliče i Iveta Radičová a její SDKÚ-SD. Možná si dosud plně neuvědomila, že bruselských úřadů je omezený počet, kdežto počet čekatelů na funkci roste exponenciálně, a proto se její šance na získání místa v bruselské administrativě nezadržitelně zmenšují. Odhaduji, že nakonec skončí ve státní trafice, kterou jí za odměnu přidělí Robert Fico. Bude se tu věnovat něčemu zcela neužitečnému. Třeba nakonec zpracuje sociologickou studii na téma „Politik a faktory ovlivňující plnění slibů voličům“.
Pro nás Svobodné z mých řádků plyne důležité ponaučení. Snažme se o to, abychom si s voliči vybudovali důvěryhodný vztah založený na plnění slibů, které jim dáme. Vyvarujme se odklonu od idejí a hodnot, z nichž vycházíme. Jen to nám zaručí jejich trvale rostoucí přízeň postavenou na pevných základech.
Richard Richtermoc, člen Svobodných
