RICHTERMOC: Kolik Slováci zaplatí za ANO eurovalu

RICHTERMOC: Kolik Slováci zaplatí za ANO eurovalu

Ve čtvrtek 13.10.2011 schválili poslanci slovenského parlamentu navýšení účasti Slovenska v Evropském finančním a stabilizačním nástroji, zkráceně EFSF nebo též eurovalu. Stalo se tak především kvůli 114 hlasům poslanců spojené „národní fronty“, tedy vládní SDKÚ-SD a opozičního Ficova SMERu. Celé to podivné divadlo bylo protkáno slzavými vystoupeními opuštěné blondýny (dnes už bývalé premiérky Radičové) a exhibicí Roberta Fica, který svoji roli spasitele viditelně a beze zbytku využil k vyvolání předčasných voleb.

Slovenská politická garnitura – mimo Sulíkovy SaS a několika odpovědných jedinců – svým hlasováním tamější občany odsoudila k tomu, aby převzali záruku za dluhy, které oni sami nezpůsobili. Výše Slovenského příspěvku do eurovalu se zvýšila na 7,7 miliardy EUR, což je téměř 12% jejich HDP v roce 2010. V případě, že dojde k využití záruk, o čemž lze v současné situaci jen těžko pochybovat, zaplatí každý Slovák neuvěřitelných 1 400,- EUR. Velmi názorně a zajímavým způsobem celou problematiku pojal bratislavský Institut ekonomických a sociálních studií INESS.

 

Grafy: INESS Bratislava

Z jeho analýz vyplývá, že na splnění záruk by Slováci museli vynaložit až 35% veřejných příjmů, a každý občan s průměrnou mzdou by na euroval přispěl částkou rovnající se 1,87 násobku jeho měsíčního hrubého příjmu! Z občanů zemí, které se EFSF zúčastní, přispějí v poměru ke své hrubé mzdě nejvíce Estonci a právě Slováci.

Členem eurozóny se Slovensko stalo 1. ledna 2009 a Eurem platí 3 roky. Každý rok od vstupu do eurozóny je tak v podobě záruky pro EFSF stál více než 2,5 miliardy EUR.

Celá věc je navíc zajímavá ještě z pohledu odpovědnosti politiků svým voličům. Během předvolební kampaně na přelomu jara a léta roku 2010 – tehdy ještě usměvavá – Iveta Radičová na volebních letácích voličům slibovala, že „SDKÚ-SD říká NE půjčce Řecku!“. Je až neuvěřitelné, jak rychle politici z této strany porušili sliby, jež dali voličům, a díky nimž sestavili vládu.

Je docela dobře možné, že toto „zapomínání“ (jemuž zákonitě následuje politikovo „odcházení“) způsobuje – jak jsem jej pro sebe pojmenoval – bruselský syndrom. V průběhu času jsem vypozoroval, že valná část politického establishmentu ze stran podílejících se na vládě (samozřejmě existují i světlé výjimky), tomuto syndromu podléhají. Věc se projevuje jako schizofrenní stav, kdy během několika cest do Bruselu politik zcela abstrahuje od slibů, které dal svým voličům. Hypnotizován mocí bez odpovědnosti nabízí potencionálním chlebodárcům svoji absolutní oddanost. Očekává, že zrada vlastních voličů bude vykoupena lukrativní pozicí v byrokratickém aparátu evropských institucí. Ale ouha! Ukazuje se, že kandidáti na místa se hromadí jako horníci v Cimrmanově uhelném dole, a na všechny se určitě nedostane. Takovou hořkou zkušenost zakusil i Mirek Topolánek, který se domníval, že podlehnutím bruselskému syndromu získá post ředitele Mezinárodní energetické agentury. Nakonec musel ze svých hvězdných nároků slevit a spokojit se s mnohem méně přitažlivým místem předsedy Teplárenského sdružení ČR. Paradoxně a tragikomicky tak působí Topolánkův demagogický projevna posledním kongresu ODS, kde na konci uvedl svoji rozšířenou verzi božího desatera. Topolánkovo „jedenácté přikázání“ zní – nezpapaláš! Co to má – proboha – znamenat? Z úst člověka, který si právě papalášské praktiky přisvojil překvapivě rychle se asi jedná o nepovedený žert.

Z důvodů podobných Topolánkovým pravděpodobně zradila své voliče i Iveta Radičová a její SDKÚ-SD. Možná si dosud plně neuvědomila, že bruselských úřadů je omezený počet, kdežto počet čekatelů na funkci roste exponenciálně, a proto se její šance na získání místa v bruselské administrativě nezadržitelně zmenšují. Odhaduji, že nakonec skončí ve státní trafice, kterou jí za odměnu přidělí Robert Fico. Bude se tu věnovat něčemu zcela neužitečnému. Třeba nakonec zpracuje sociologickou studii na téma „Politik a faktory ovlivňující plnění slibů voličům“.

Pro nás Svobodné z mých řádků plyne důležité ponaučení. Snažme se o to, abychom si s voliči vybudovali důvěryhodný vztah založený na plnění slibů, které jim dáme. Vyvarujme se odklonu od idejí a hodnot, z nichž vycházíme. Jen to nám zaručí jejich trvale rostoucí přízeň postavenou na pevných základech.

Richard Richtermoc, člen Svobodných

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Ve středečním vydání pořadu Události, komentáře na ČT24 se střetly názory na probíhající jednání Poslanecké sněmovny k vyslovení důvěry nové vládě Andreje Babiše. V debatě moderované Terezou Řezníčkovou vystoupil Libor Vondráček jako místopředseda ústavně-právního výboru a předseda Svobodných společně s místopředsedou Sněmovny Patrikem Nacherem za ANO na straně koalice a s Janem Skopečkem z ODS a Markem Výborným z KDU-ČSL na straně opozice. Vondráček v průběhu diskuse čelil ostré kritice programového prohlášení vlády a musel vysvětlovat postoj své strany k několika kontroverzním tématům.

Už v úvodu se přihlásil k části kritik opozice, když připustil, že problémy s bydlením jsou reálné a dlouhodobě neřešené. Okamžitě však obrátil optiku: namísto obvyklého politického alibismu ostře přiřkl výrazný díl viny právě Pirátům, kteří teď v opozici patří mezi nejhlasitější kritiky. Vondráček mluvil o „sebemrskačství“ a absurditě situace, kdy ti, kdo podle něj pomohli současný stav způsobit, dnes předstírají, že mají recept na nápravu. Zdůraznil, že jeho klub chce postupovat jinak – konkrétně připomněl stavební zákon jako jednu z prvních norem, které chce nová vládní většina otevřít a změnit. Vondráček tak využil téma bydlení k tomu, aby se profiloval jako politik, který sice dokáže uznat diagnózu problému, ale současně odmítá, aby jí monopolně vládla bývalá vládní garnitura.

Druhou klíčovou linií večera byl spor se zástupci bývalé pětikoalice kolem programového prohlášení nové vlády. Zatímco Jan Skopeček z ODS a předseda KDU-ČSL Marek Výborný mluvili o „souboru neslučitelných slibů“ a vnitřně rozporném textu bez jasné vize, Vondráček program naopak hájil jako materiál, který je dostatečně konkrétní, srozumitelný a měřitelný. Připomněl, že byl předložen v rekordním předstihu, aby se s ním poslanci mohli detailně seznámit, a argumentoval i tím, že co do rozsahu se výrazně neliší od programového prohlášení předchozí vlády. Klíčový byl ale jiný moment: poukázal na to, že skutečným měřítkem není délka textu, nýbrž schopnost vlády program dodržet – a právě tady zaútočil na Fialův kabinet, který podle něj porušil svůj slib nezvyšovat daně, a dokonce dodatečně měnil základní parametry ekonomické a evropské politiky, aniž by si znovu vyžádal důvěru Sněmovny.

Vondráček tak obrátil kritiku Skopečka a Výborného proti nim samotným. Když bývalý ministr a místopředseda Sněmovny varoval před „rozpočtovým armageddonem“ a nefinancovatelnými sliby nové vlády, Vondráček připomněl, že právě koalice Spolu si dříve vylepovala billboardy se slibem zkrocení rozpočtu, a přitom během svého vládnutí navýšila státní dluh o více než bilion korun. V jeho podání tak zástupci bývalé vládní pětikoalice ztráceli morální autoritu poučovat současnou většinu o odpovědném hospodaření. „Ukázaná platí, uvidíte za čtyři roky,“ uzavřel Vondráček jeden ze svých vstupů, čímž posunul debatu z roviny abstraktních výtek k jednoduchému politickému testu, který má proběhnout před voliči v příštích volbách.

Výrazně rezonovala také pasáž věnovaná sporné muniční iniciativě pro Ukrajinu, která v posledních dnech vyvolala napětí uvnitř nově vzniklé vládní většiny. Moderátorka připomněla ostré výroky poslance Jaroslava Foldyny, jenž spojoval svůj postoj k důvěře vládě právě s tím, jak se kabinet k iniciativě postaví. Vondráček zareagoval suverénně: popsal jednání, které Babiš vedl na klubu SPD, a zdůraznil, že pro jeho poslance je zásadní především to, že ze státního rozpočtu nepůjdou na tento projekt peníze českých daňových poplatníků. Téma pojal nejen jako rozpočtový problém, ale také jako otázku transparentnosti a kontroly výdajů, když zmínil pochybnosti o maržích a celkovém nastavení iniciativy. Zároveň vyslal jasný signál dovnitř koalice: podle něj není důvod pochybovat, že i Foldyna nakonec pro vládu ruku zvedne. Ve finální třetině pořadu se debata stočila k širším otázkám politické kultury, vztahu vlády a opozice a k často skloňované „izolaci“ hnutí ANO a SPD. Zatímco marek Výborný zdůrazňoval potřebu jasného prozápadního ukotvení a varoval před námluvami s „antisystémovými“ subjekty, Vondráček se znovu postavil do role obhájce voličského mandátu. Ostrými slovy odmítl nálepkování části politického spektra jako nedemokratického a připomněl, že skutečný demokrat se má především smířit s výsledky voleb. Pokud některé strany mluví o „demokratických“ a implicitně „nedemokratických“ subjektech, otevírají podle něj dveře k pohrdání nejen svými politickými soupeři, ale i samotnými voliči, kteří je do Sněmovny poslali. Vondráček zároveň deklaroval, že v zahraniční politice je SPD a uskupení kolem něj připraveno ke shodě všude tam, kde bude na prvním místě zájem České republiky

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31