Randula: Den, kdy v naší společnosti skončil polistopadový vývoj

Randula: Den, kdy v naší společnosti skončil polistopadový vývoj

Včera uběhl přesně rok od okamžiku, kdy bylo obušky Hamáčkových těžkooděnců do dlažby Staroměstského náměstí zatlučeno vše, o čem jsem po roce 1989 věřil, že se snažíme v České republice vybudovat. Tedy svoboda, právní stát i demokracie.

Rozhodl jsem se v souvislosti s tím publikovat článek, který jsem před rokem napsal víceméně sám pro sebe pro sebe „do šuplíku“, abych na tento den hanby nezapomněl.

Celou událost jsem tehdy sledoval na místě z vnějšku policejního kordonu v Pařížské ulici a posléze přímo z prostoru náměstí. Popis je tedy shrnutím toho, co jsem zažil a viděl osobně, toho co bezprostředně vyprávěli ti, kterým se podařilo během vřavy ze Staroměstského náměstí postupně uniknout a toho, co jsem následně vypozoroval podrobným studiem videí, kterých se těsně po události objevila na serveru youtube celá řada.

Absurditu dnešní doby dokládá fakt, že v průběhu roku byla většina youtube účtů na něž se odkazuji zrušena či zablokována, takže zmíněné odkazy dnes již zpravidla nikam nevedou. Přesto je v textu pro zachování autenticity ponechávám.

Jak fotbaloví ultras napadli ochranku Agrofertu aneb Hamáčkovo policejní cvičení na Staroměstském náměstí

V médiích v posledním týdnu opakovaně proběhla zpráva o tom, že se v Praze na Staroměstkém náměstí chystá demonstrace nejtvrdšího jádra fotbalových ultras, kteří jsou naštvaní na vládu za to „že se nehraje liga“.

Pod povrchem těchto poplašných informací se v některých médiích tu a tam poněkud ztrácela skutečnost, že samotnou demonstraci do Prahy svolalo občanské sdružení HON, jež s fotbalem nemá vůbec nic společného a zastřešuje občany, kteří chtějí vyjádřit znepokojení nad tím jak vláda v době coronavirové s lidmi (ne)komunikuje a uchyluje se k opatřením, jež se krůček po krůčku přibližují praktikám totalitních režimů.

Nakonec se 18. 10. v centru hlavního města sešlo asi 2000 nespokojených občanů, z nichž přibližně 1/5 tvořili „ultras“ a 4/5 „normální“ občané. Pravdou ovšem je, že v průběhu samotné demonstrace se všichni účastníci chovali v podstatě velmi slušně a zdrženlivě. A dokonce ani bezprostředně poté co policie nařídila akci předčasně rozpustit, k žádným zjevným a závažným incidentům nedocházelo. Pakliže tedy za závažný incident nebudeme považovat skandování, tlučení do bubnů a zapálení asi pěti tzv. „ruční flér“ (v podstatě výkonnějších signálních prskavek, které jsou tak ohromně „nebezpečné“ že je uživatel během hoření může držet v ruce) a vyhození do vzduchu jedné role toaletního papíru během zvuku státní hymny, jejíž tóny měly být úplnou tečkou celé akce. (ZDE)

Zhruba v čase 4:52 odkazovaného videa je vidět, že se účastníci akce, sice za všelikého hlučného povykování, ale jinak vcelku bez excesů snaží rozejít a Staroměstské náměstí opustit a to převážně cestou kolem Orloje směrem k Václavskému náměstí, což je zejména pro mimopražské důležitý orientační bod, se stanicemi metra, jež umožňují pokračovat na vlakové či autobusové nádraží. Pohyb se však postupně samovolně zastavuje, jak čelo davu narazí na kordony policejních těžkooděnců blokující přístup do Mellantrichovy ulice a k Malému náměstí.

V čase 6:42 (ZDE) lidská masa již téměř stojí. V tom okamžiku se za jejími zády ozve exploze, na níž nakupení lidé reagují úlekem. Lze však těžko identifikovat, zda šlo o petardu hozenou některým z ultras, nebo o tzv. zásahovou výbušku, použitou policisty. Dav před uzavřeným východem z náměstí několikrát krátce opět skanduje, ale během několika vteřin je vždy znovu klid, žádná zjevná agresivita vidět není, lidé spíš diskutují v hloučcích. V čase 9:32 se ozve další exploze, jejíž původ opět nelze identifikovat, lidé však zůstávají v klidu.

Zřejmě někdy v tomto okamžiku dochází k incidentu, který je sice zaznamenán na několika dostupných videích, žádné z nich však nejspíš nezachytilo jeho bezprostřední začátek. Pořádková hlídka PČR tvořená dvěma policisty a jednou policistkou, která původně hlídala prostor před torzem Staroměstské radnice, nezvládla úplně profesionálně situaci (podle několika navzájem nezávislých svědectví z řad oněch 4/5 účastníků demonstrace incident dokonce přímo vyprovokovala ona policistka) a dostala se do potyčky se skupinou ultras. (ZDE a ZDE)

Pravda, slušný člověk ví, že se s policajty prát nemá, ale na druhou stranu příslušníci policie, pakliže jsou opravdu profesionálové, by měli mít alespoň nějakou základní představu o psychologii davu. Hlídka před rozvášněnou přesilou ustoupila směrem k Mikulášskému chrámu a k zátarasu u vstupu na nám. Franze Kafky a do Kaprovy ulice, který tvořila asi čtyři družstva těžkooděnců z pořádkových jednotek plzeňského kraje. Ultras, kteří tak jako tak neměli žádnou možnost náměstí opustit, vcelku logicky zaměřili svou aktivitu právě sem a teprve v tomto okamžiku (čas 10:29) začala situace opravdu houstnout. (ZDE)

Směrem k plzeňákům vyletěly ruční fléry i další předměty (10:55) a příslušníci se díky skandování dozvěděli, že všichni policajti jsou bastardi, anebo také, že všechny barvy jsou krásné (záleží, jak si kdo vykládá význam anglické zkratky ACAB). Těžkooděnci nasadili zásahové výbušky. Zde už není pochyb, o tom, že pyrotechniku použili policisté – exploze se ozývají uvnitř davu a svým charakterem odpovídají zásahovým výbuškám P1 a P6 používaným českou policií (11:03 a zejména 11:45 – ZDE).

Mezitím, zhruba v tomto okamžiku ze směru od náměstí k policejnímu zátarasu na rohu Pařížské a Jáchymovy ulice, který byl tvořen obrněným vozidlem OKV-P s nasazenou blokovací mříží, mikrobusy s tlampačem a asi čtyřmi či pěti družstvy těžkooděnců, dorazila skupina přibližně deseti lidí ve středním věku, jež patřila k oněm 4/5 účastníků demonstrace, která chtěla prostor „bojiště“ co nejrychleji opustit. Policisté jim v tom zcela nepochopitelně zabránili, napřed osobně – fyzicky a poté ještě najetím policejních mikrobusů do do té doby volných a průchozích prostorů, s odůvodněním, že Pařížská je uzavřená a že mají k odchodu z náměstí použít ulici Dlouhou. Ta měla být údajně ještě volná, jiné informace však hovoří o tom, že v tomto okamžiku byly všechny východy ze Staroměstského náměstí již uzavřeny kordony těžkooděnců. Ať už tak či tak, ve skutečnosti to pro tuto skupinku zcela normálních a naprosto neagresivních občanů znamenalo, že se mají vrátit zpět a projít prostorem v okolí chrámu sv. Mikuláše, kde se v tom okamžiku rozhořel ten nejtvrdší boj mezi fotbalovými ultras a plzeňskými těžkooděnci. S létajícími sudy, popelnicemi, květináči a cihlami na jedné straně a s použitím slzného plynu, zásahových výbušek, granátometů a paintballových zbraní s pepřovou municí na straně druhé!!! (12:58)

Mám-li se vyjádřit k tomuto okamžiku, kdy policisté s odkazem na „bezpečnost“ nutili klidné a neagresivní občany procházet prostorem těch nejtěžších střetů, nemohu se ubránit dojmu, že právě toto byl hlavní cíl celé policejní monstrakce, kvůli které nechal ministr vnitra Hamáček svézt do Prahy těžkooděnce z celé republiky. Tedy vyvolat pouliční boje (můžeme samozřejmě vášnivě diskutovat o tom, nakolik se na vyhrocení situace podíleli čistě ultras a nakolik samotní policisté) a zastrašit běžné obyvatele natolik, aby se pokud možno již nikdy neodvážili jít za cokoliv demonstrovat.

V tomto bodě by mohla tato ne úplně veselá minireportáž asi skončit, ale protože celá událost přinesla ještě několik zaznamenáníhodných momentů, pokusím se je přiblížit. Poté co klidným občanům nebyl umožněn průchod Pařížskou ulicí, povolali Policisté na místo posily tvořené příslušníky jihlavské, pardubické a severomoravské zásahovky, které doposud klidně vyčkávaly v záložních pozicích u Národního Divadla, na Jiráskově náměstí či jinde. Tyto jednotky nastoupily poklusem a doprovázeny výkřiky obecenstva „Za Babiše vpřed“ vytvořily novou (až do této chvíle překvapivě neexistující) uzávěru v ústí Pařížské do Staroměstského náměstí.

Bylo by zajímavé zeptat se činitelů zodpovědných za taktiku zásahu, proč uzávěra v tomto bodě nebyla vytvořena již dříve? Že by Policie očekávala, že chuligáni vtrhnou do Pařížské a začnou rabovat tamníluxusní obchody a chtěli jim v tom nechat volnou ruku? Pro jistotu připomínám, že Pařížská byla původně uzavřena až na křižovatce s ulicí Jáchymovou, což nechávalo přibližně 100 m této nejluxusnější a nejdražší pražské ulice prakticky nechráněných (příchod jednotek z této ulice je na videu vidět až v čase 21:30).

Další pozoruhodný okamžik nastal v čase 17:31, kdy příznivci sportu s nápaditostí Jana Žižky použili proti zásahovým jednotkám postupujícím z nám. Fr. Kafky biologickou zbraň v podobě ToiToi budek. Obávám se, že proti některým typům zbraní ani jinak téměř dokonalá celotělová výstroj těžkooděnce neochrání. (ZDE)

V následujících 10 minutách bojů se příchozím posilám podaří centrální prostor náměstí prakticky vyklidit a drobné potyčky probíhají již jen místně na jeho okrajích. Ovšem ani to ještě není konec představení. Hamáčkovci se totiž rozhodli předvést lidu ještě další své trumfy v rukávu – stříkačku, která zřejmě až do této doby představovala exponát vystavený někde v policejním muzeu a přehlídkovou jízdní jednotku (29:37). (ZDE)

V tomto případě měl být cílem taškařice zřejmě nácvik komplikovaného manévru – postupu pěšího družstva krytého samohybným vodním dělostřelectvem, za současného provádění obchvatných výpadů jezdectva. Je smutnou skutečností, že chování demonstrantů k nasazení této koordinované síly již nedávalo příliš důvodů a tak si musela tato kombinovaná jednotka hledat své oběti kde se dalo.

Po chvíli nejasného bloudění před pomníkem Jana Husa si našli tito „overkill“ bojovníci prostor pro seberealizaci v koutu náměstí u Orloje. Sice na videu není vidět, že by se tam kdokoliv z přítomných dopouštěl čehokoli vysloveně nekalého (kromě toho že stojí a prostě existuje), ale když už se ta voda jednou naložila, je třeba ji vystříkat, aby náhodou nezarezly ventily. I jízdní policisté určitě chtěli předvést přítomným dámám, že na rozdíl od obyčejných pěšáků mají tááááááákhle dlouhé pendreky.

Epický okamžik nastal v čase 33:03 kdy fanoušek zjevně velmi agresivně poklekl na kolena před postupující stříkačkou a výhružně mával státní vlajkou, za což se mu dostalo zasloužené nakládačky, symbolicky přímo pod smrtkou na Orloji. (ZDE) Jakou úctu mají příslušníci ozbrojených sborů k symbolům státu, jejž mají chránit, potom můžeme vidět v čase 33:48, kdy těžkooděnec náš státní symbol znechuceně botou odkopne pryč.

Na druhou stranu je třeba pozitivně zhodnotit i určitou lidskost příslušníka s číslem 1202 Bravo 200, kterou projevil v čase 35:09. Dá se z toho optimisticky soudit, že alespoň někteří policisté, ačkoliv působí tak trochu jako nemyslící roboti, mají možná nakonec i trochu toho svědomí. V následujících okamžicích je již voda vystříkána a policejní žokejové předvádějí prvky krasojízdy v ústí Mellantrichovy ulice. Vlastně by to už to v tomto okamžiku byla asi trochu nuda, kdyby však v minutě 53:01 nepřistoupil ke kordonu těžkooděnců v ústí Pařížské malý obtloustlý mužík v černé bundě… Ano, to je on přátelé. Bretschneider naší doby, policejní provokatér. (ZDE)

Závěrem si ještě prosím připomeňme: Již staří Římané věděli, že pro zachování klidu ve společnosti je třeba zajistit lidu chléb a hry. Vláda části lidu odňala chléb, části lidu hry a části dokonce oboje. V neděli 18. 10. 2020 se na Staroměstském náměstí ozvali ti, kteří se momentálně cítí být nejvíce frustrovaní, nejvíce aktivní a také nejméně trpěliví.

Obávám se, že postupy naší vlády, která se zcela nepokrytě snaží maximum nákladů za svá selhání shodit na bedra občanů, povedou jen k tomu, že u mnoha dalších lidí bude frustrace už jen narůstat a trpělivost klesat. A společně s tím poroste také jejich aktivita, protože ten kdo nabyde přesvědčení, že přišel o vše a nemá již co ztratit, nebude hledět na rizika. V takovém okamžiku už ovšem Hamáčkovi zřejmě nebude stačit navozit do Prahy zásahové jednotky z celé republiky.

Jiří Randula – člen Svobodných

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: Parlamentní listy

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Jíří Svoboda Randula

Jíří Svoboda Randula

Novinky

Nejnovější video

Úvod: válka, Česko a tisíce uvázlých turistů

Debata, kterou v Událostech, komentářích vedla moderátorka Tereza Řezníčková, se odehrávala na pozadí čtvrtého dne války na Blízkém východě po společných útocích Spojených států a Izraele na Írán a následné íránské raketové a dronové odvetě. V regionu se podle systému Drozd nacházelo kolem 6400 registrovaných českých občanů, uzavíral se a znovu otevíral vzdušný prostor, rušily se linky a vláda spouštěla armádní i pronajaté repatriační lety z Egypta, Jordánska a Ománu

Ve studiu proti sobě usedla poslankyně STAN Barbora Urbanová a na dálku se připojil poslanec za Svobodné a místopředseda výboru pro evropské záležitosti Libor Vondráček. Jejich spor se rychle posunul od konkrétní pomoci turistům k širší otázce, jak Česko zvládá krizovou komunikaci a jak má v neklidném roce 2026 vypadat zahraniční politika malého státu.

Vondráček: stát dělá, co může, kapacity jsou omezené

Na úvodní otázku, jak Česká republika zvládá reakci na rychle se vyhrocující situaci, odpověděl Libor Vondráček obhajobou vlády a státního aparátu. Popsal, že na jednání jejich poslaneckého klubu vystoupil ministr obrany, který poslance informoval o intenzivní koordinaci mezi resorty obrany a zahraničí. Podle Vondráčka dělají „všichni, co mohou“, zásadním limitem jsou ale uzavřené vzdušné prostory v řadě států a omezená možnost plavby lodí, takže návrat domů je logisticky složitý a často riskantní i pro samotné turisty.

Vondráček připomněl, že Spojené arabské emiráty a další státy Perského zálivu se staly oblíbenou destinací posledních let, takže počet Čechů v oblasti není malý. I on sám prý dostává žádosti od zoufalých rodin, aby pomohl s kontakty či informacemi, ale naráží na stejná omezení jako vláda: uzavřené nebe, přetížené linky a omezené kapacity armádních letounů typu Casa a airbusů, které ministerstvo obrany nasadilo k repatriaci.

Z jeho slov se vinul hlavní apel: kdo může, ať do oblasti nyní necestuje, aby si „nepřidělával starosti“. V době, kdy do Prahy dorazil první armádní speciál z Jordánska a další lety z Ománu a Egypta se chystaly na noc a ráno, se tak snažil veřejnost spíše uklidnit než vyvolávat dojem, že stát situaci nezvládá.

Spor o komunikaci: systém vs. „telefon na premiéra“

Barbora Urbanová postavila proti Vondráčkovu popisu limitů státní moci tvrdou kritiku vládní komunikace. Připomněla, že o víkendu a v pondělí ráno podle ní prakticky neexistovala srozumitelná strategická komunikace státu, lidé v hotelích v Dubaji či na přestupních destinacích v regionu sledovali Českou televizi a rozhlas, ale ministra zahraničí v klíčových hodinách neviděli.

Urbanová argumentovala, že právě takové chvíle ukazují, jak chybí centrální útvar strategické komunikace, který koalice po nástupu k moci zrušila bez adekvátní náhrady. Podle ní by systém typu Drozd mohl být rozšířen i o notifikace a praktické návody, nejen o suché sdělení „zůstaňte na místě a zachovejte klid“. Připomněla i konkrétní dotazy lidí na léky nebo délku pobytu v odříznuté destinaci – témata, která by podle ní měl stát aktivně řešit, místo aby je nechal na improvizaci jednotlivců.

Do debaty vnesla i symbolický motiv „covidových časů“, kdy premiér oznamoval v televizi ceny taxíků k hranicím. Také nyní jí vadilo, že Andrej Babiš se chlubí telefonáty s jednotlivými občany, čímž podle ní vzniká dojem, že bez kontaktu na předsedu vlády se člověk nedostane domů. Urbanová žádala systémová řešení, ne osobní mikromanagement.

Vondráček na tuto kritiku reagoval s tím, že by z celé situace nerad dělal politikum. Připomněl, že v minulých letech stát investoval „miliony a desítky milionů“ do strategické komunikace a že pokud by byla tak skvělá, jak se prezentovalo, lidé by už dávno věděli, jak se v podobných krizích chovat. Zmínil i příručku „72 hodin“, která má občany naučit připravit se na mimořádné události, a naznačil, že její pozdní vznik a slabý dopad nejsou vinou současné vlády.

Současně ale zůstal ve stejné linii: i kdyby u moci byla jiná garnitura, zásadně lépe by podle něj situaci nezvládla, protože fyzické kapacity repatriačních letů a omezení v regionu by zůstaly stejné.

Zahraniční politika: mezinárodní právo, Írán a Spojené státy

Debata se pak stočila k otázce, zda má Sněmovna přijmout usnesení, které by výslovně podpořilo české spojence, zejména Spojené státy a Izrael, a jasně se postavilo k útokům na Írán. Občanská demokratická strana se o takové usnesení pokusila, ale poslanci ho ani nezařadili na program schůze.

Vondráček odmítl, že by vláda potřebovala od ODS rady, jak dělat zahraniční politiku, a tvrdil, že výsledky posledních týdnů a měsíců – zejména zlepšení vztahů se Spojenými státy – jsou viditelné samy o sobě. Podle něj mezinárodní hráči nepotřebují sledovat, jak se česká Sněmovna hádá o rezolucích, zvlášť v době, kdy už nyní kvůli době jednání leží ve Sněmovně řada odložených zákonů.

Na otázku, zda Česká republika stojí za Spojenými státy a Izraelem, odpověděl s odkazem na programové prohlášení vlády: v první řadě prý stojíme za mezinárodním právem a suverenitou států, což podle něj platí jak pro Ukrajinu, tak pro aktuální konflikt s Íránem. Pokud Spojené státy mezinárodní právo neporušily, nemusejí se podle něj ničeho bát, ale Česká republika nemá potřebu to zvlášť deklarovat novým usnesením.

Zároveň varoval před „preventivními útoky“ a připomněl zkušenost z roku 2003, kdy americký ministr zahraničí Colin Powell ve Valném shromáždění OSN obhajoval invazi do Iráku údajnými zbraněmi hromadného ničení. Obával se, aby se podobný narativ nestal znovu záminkou pro vojenské operace, které by jinak těžko hledaly oporu v právu, a aby se na tento příklad neodvolávaly i jiné mocnosti, které by chtěly ospravedlnit své zásahy.

Na doplňující dotazy, zda existuje uvnitř vládního uskupení a spřízněných stran – ANO, Motoristé, SPD – jasná společná linie k íránskému konfliktu, připustil, že programové prohlášení otázku Íránu výslovně neřeší a vyprofilovaná pozice zatím neexistuje. Podle něj ale může být Česká republika spolehlivým spojencem Spojených států v rámci NATO, a přesto upozorňovat na možná porušování mezinárodního práva – a že zaznívání takových hlasů v české debatě považuje za užitečné.  

Urbanová: svět nečeká, až se koalice shodne

Barbora Urbanová využila Vondráčkova přiznání, že vláda nemá k Íránu pevně formulovanou politiku, k širší kritice. Podle ní to není „přítomná otázka“ jen v programovém prohlášení, ale realita, která ovlivňuje ceny plynu a ropy, rozpočty domácností, bezpečnost Evropy i tlak na obranné rozpočty.

Připomněla, že i válka na Ukrajině, kterou Rusko dál vede a při níž umírají civilisté, nebyla v programových dokumentech předem popsána, ale Česko se muselo rychle zorientovat a zaujmout jasný postoj. Kritizovala současnou vládu, že navrhuje snížení rozpočtu na obranu právě ve chvíli, kdy se situace na Blízkém východě vyhrocuje a ruská agrese neskončila.

Zároveň zdůraznila, že nechce po 108 vládních poslancích jednotu v každém detailu, ale očekává jasnou, srozumitelnou „českou pozici“ v nebezpečném světě roku 2026. Odmítla jakýkoli náznak sympatií k íránskému režimu, který označila za zrůdný a odpovědný za vraždění vlastních občanů, ale současně upozornila, že veřejnost ani poslanci nemají dost informací, aby mohli definitivně posoudit odůvodněnost americko-izraelského útoku.

Urbanová vidí problém i v tom, že kabinet nedává prostor plnohodnotné parlamentní debatě o tak zásadních otázkách. Připomněla, že koalice neumožnila zařazení bodu k Blízkému východu na program, zatímco Sněmovna podle ní „hodiny“ řeší symbolické dny a dílčí novely, jako byl například bod o týrání zvířat. Její výtka mířila k tomu, že místo seriózní debaty o válce a dopadech na české občany se poslanci věnují vedlejším tématům.

Naslouchání a realita cen: co Sněmovna může a nemůže

Moderátorka v závěru připomněla výzvu prezidenta, aby si poslanci víc naslouchali. Vondráček trval na tom, že debata ve Sněmovně probíhá – jen ne v podobě samostatného bodu, ale v rámci projednávání programu, což označil za „folklor“, kdy se u bodu o programu mluví o všech možných tématech.

Znovu citoval programové prohlášení: Česká republika bude důsledně hájit mezinárodní právo a suverenitu států, podporovat diplomatické kroky k ukončení války na Ukrajině a eliminovat rizika války v Evropě. Připustil, že válka na Blízkém východě není válkou „v Evropě“, ale princip respektu k mezinárodnímu právu se podle něj vztahuje i na ni.

Současně zchladil očekávání, že vnitrostátní debaty mohou ovlivnit každodenní realitu: ceny benzínu a ropy podle něj porostou bez ohledu na to, zda se o konfliktu bude v českém parlamentu mluvit hodinu, nebo deset hodin. Česko může vyzývat k deeskalaci a usilovat o zprovoznění klíčových tras, jako je Hormuzský průliv, ale rozhodující tahy se dějí jinde.

Záběr z letiště: krizová operace v přímém přenosu

Televizní reportáž po skončení politického duelu přesunula pozornost z abstraktní diplomacie k velmi konkrétnímu obrazu: na čtvrtý terminál pražského letiště právě dorazil první armádní letoun z Jordánska s asi 40 Čechy na palubě. Redaktorka Kateřina Golasovská popsala, že další, větší airbus z Ománu s až stovkou cestujících se čeká v noci a nad ránem má dorazit letoun Casa z Egypta, po dočerpání paliva a výměně posádek se pak stroje vrátí zpět pro další lidi.

Ministr zahraničí Petr Macinka mluvil o „rozsáhlejší operaci než poslat jedno letadlo na jedno místo“, která musí reagovat na počasí, typ letadel i přelety nad jednotlivými státy, a potvrdil, že Česko repatriuje své občany zároveň ze tří zemí. V regionu přitom podle aktuálních dat systému Drozd zůstává přes šest tisíc českých občanů, kteří se postupně snaží dostat domů i s pomocí komerčních letů, například společnosti Smartwings.

Reportáž tak v několika minutách ukázala dvě tváře stejné krize: složité politické hledání postoje mezi loajalitou ke spojencům a respektem k mezinárodnímu právu a vedle toho praktickou snahu dostat v co nejkratší době domů tisíce turistů, kteří se ocitli v regionu, kde opět padají rakety a uzavírají se letiště.

Libor Vondráček v této mozaice vystoupil jako politik, který se snaží zdůraznit omezené kapacity českého státu, varovat před opakováním chyb z irácké války, a přitom se nenechat vtáhnout do obviňování vlády z totálního selhání. Urbanová oproti tomu tlačila na systémovou přípravu, jasnou „českou“ pozici a silnější roli parlamentu i strategické komunikace. Napětí mezi těmito dvěma pohledy definovalo tón celého pořadu.

Oblíbené štítky

Jíří Svoboda Randula

Jíří Svoboda Randula

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31