Randula: Den, kdy v naší společnosti skončil polistopadový vývoj

Randula: Den, kdy v naší společnosti skončil polistopadový vývoj

Včera uběhl přesně rok od okamžiku, kdy bylo obušky Hamáčkových těžkooděnců do dlažby Staroměstského náměstí zatlučeno vše, o čem jsem po roce 1989 věřil, že se snažíme v České republice vybudovat. Tedy svoboda, právní stát i demokracie.

Rozhodl jsem se v souvislosti s tím publikovat článek, který jsem před rokem napsal víceméně sám pro sebe pro sebe „do šuplíku“, abych na tento den hanby nezapomněl.

Celou událost jsem tehdy sledoval na místě z vnějšku policejního kordonu v Pařížské ulici a posléze přímo z prostoru náměstí. Popis je tedy shrnutím toho, co jsem zažil a viděl osobně, toho co bezprostředně vyprávěli ti, kterým se podařilo během vřavy ze Staroměstského náměstí postupně uniknout a toho, co jsem následně vypozoroval podrobným studiem videí, kterých se těsně po události objevila na serveru youtube celá řada.

Absurditu dnešní doby dokládá fakt, že v průběhu roku byla většina youtube účtů na něž se odkazuji zrušena či zablokována, takže zmíněné odkazy dnes již zpravidla nikam nevedou. Přesto je v textu pro zachování autenticity ponechávám.

Jak fotbaloví ultras napadli ochranku Agrofertu aneb Hamáčkovo policejní cvičení na Staroměstském náměstí

V médiích v posledním týdnu opakovaně proběhla zpráva o tom, že se v Praze na Staroměstkém náměstí chystá demonstrace nejtvrdšího jádra fotbalových ultras, kteří jsou naštvaní na vládu za to „že se nehraje liga“.

Pod povrchem těchto poplašných informací se v některých médiích tu a tam poněkud ztrácela skutečnost, že samotnou demonstraci do Prahy svolalo občanské sdružení HON, jež s fotbalem nemá vůbec nic společného a zastřešuje občany, kteří chtějí vyjádřit znepokojení nad tím jak vláda v době coronavirové s lidmi (ne)komunikuje a uchyluje se k opatřením, jež se krůček po krůčku přibližují praktikám totalitních režimů.

Nakonec se 18. 10. v centru hlavního města sešlo asi 2000 nespokojených občanů, z nichž přibližně 1/5 tvořili „ultras“ a 4/5 „normální“ občané. Pravdou ovšem je, že v průběhu samotné demonstrace se všichni účastníci chovali v podstatě velmi slušně a zdrženlivě. A dokonce ani bezprostředně poté co policie nařídila akci předčasně rozpustit, k žádným zjevným a závažným incidentům nedocházelo. Pakliže tedy za závažný incident nebudeme považovat skandování, tlučení do bubnů a zapálení asi pěti tzv. „ruční flér“ (v podstatě výkonnějších signálních prskavek, které jsou tak ohromně „nebezpečné“ že je uživatel během hoření může držet v ruce) a vyhození do vzduchu jedné role toaletního papíru během zvuku státní hymny, jejíž tóny měly být úplnou tečkou celé akce. (ZDE)

Zhruba v čase 4:52 odkazovaného videa je vidět, že se účastníci akce, sice za všelikého hlučného povykování, ale jinak vcelku bez excesů snaží rozejít a Staroměstské náměstí opustit a to převážně cestou kolem Orloje směrem k Václavskému náměstí, což je zejména pro mimopražské důležitý orientační bod, se stanicemi metra, jež umožňují pokračovat na vlakové či autobusové nádraží. Pohyb se však postupně samovolně zastavuje, jak čelo davu narazí na kordony policejních těžkooděnců blokující přístup do Mellantrichovy ulice a k Malému náměstí.

V čase 6:42 (ZDE) lidská masa již téměř stojí. V tom okamžiku se za jejími zády ozve exploze, na níž nakupení lidé reagují úlekem. Lze však těžko identifikovat, zda šlo o petardu hozenou některým z ultras, nebo o tzv. zásahovou výbušku, použitou policisty. Dav před uzavřeným východem z náměstí několikrát krátce opět skanduje, ale během několika vteřin je vždy znovu klid, žádná zjevná agresivita vidět není, lidé spíš diskutují v hloučcích. V čase 9:32 se ozve další exploze, jejíž původ opět nelze identifikovat, lidé však zůstávají v klidu.

Zřejmě někdy v tomto okamžiku dochází k incidentu, který je sice zaznamenán na několika dostupných videích, žádné z nich však nejspíš nezachytilo jeho bezprostřední začátek. Pořádková hlídka PČR tvořená dvěma policisty a jednou policistkou, která původně hlídala prostor před torzem Staroměstské radnice, nezvládla úplně profesionálně situaci (podle několika navzájem nezávislých svědectví z řad oněch 4/5 účastníků demonstrace incident dokonce přímo vyprovokovala ona policistka) a dostala se do potyčky se skupinou ultras. (ZDE a ZDE)

Pravda, slušný člověk ví, že se s policajty prát nemá, ale na druhou stranu příslušníci policie, pakliže jsou opravdu profesionálové, by měli mít alespoň nějakou základní představu o psychologii davu. Hlídka před rozvášněnou přesilou ustoupila směrem k Mikulášskému chrámu a k zátarasu u vstupu na nám. Franze Kafky a do Kaprovy ulice, který tvořila asi čtyři družstva těžkooděnců z pořádkových jednotek plzeňského kraje. Ultras, kteří tak jako tak neměli žádnou možnost náměstí opustit, vcelku logicky zaměřili svou aktivitu právě sem a teprve v tomto okamžiku (čas 10:29) začala situace opravdu houstnout. (ZDE)

Směrem k plzeňákům vyletěly ruční fléry i další předměty (10:55) a příslušníci se díky skandování dozvěděli, že všichni policajti jsou bastardi, anebo také, že všechny barvy jsou krásné (záleží, jak si kdo vykládá význam anglické zkratky ACAB). Těžkooděnci nasadili zásahové výbušky. Zde už není pochyb, o tom, že pyrotechniku použili policisté – exploze se ozývají uvnitř davu a svým charakterem odpovídají zásahovým výbuškám P1 a P6 používaným českou policií (11:03 a zejména 11:45 – ZDE).

Mezitím, zhruba v tomto okamžiku ze směru od náměstí k policejnímu zátarasu na rohu Pařížské a Jáchymovy ulice, který byl tvořen obrněným vozidlem OKV-P s nasazenou blokovací mříží, mikrobusy s tlampačem a asi čtyřmi či pěti družstvy těžkooděnců, dorazila skupina přibližně deseti lidí ve středním věku, jež patřila k oněm 4/5 účastníků demonstrace, která chtěla prostor „bojiště“ co nejrychleji opustit. Policisté jim v tom zcela nepochopitelně zabránili, napřed osobně – fyzicky a poté ještě najetím policejních mikrobusů do do té doby volných a průchozích prostorů, s odůvodněním, že Pařížská je uzavřená a že mají k odchodu z náměstí použít ulici Dlouhou. Ta měla být údajně ještě volná, jiné informace však hovoří o tom, že v tomto okamžiku byly všechny východy ze Staroměstského náměstí již uzavřeny kordony těžkooděnců. Ať už tak či tak, ve skutečnosti to pro tuto skupinku zcela normálních a naprosto neagresivních občanů znamenalo, že se mají vrátit zpět a projít prostorem v okolí chrámu sv. Mikuláše, kde se v tom okamžiku rozhořel ten nejtvrdší boj mezi fotbalovými ultras a plzeňskými těžkooděnci. S létajícími sudy, popelnicemi, květináči a cihlami na jedné straně a s použitím slzného plynu, zásahových výbušek, granátometů a paintballových zbraní s pepřovou municí na straně druhé!!! (12:58)

Mám-li se vyjádřit k tomuto okamžiku, kdy policisté s odkazem na „bezpečnost“ nutili klidné a neagresivní občany procházet prostorem těch nejtěžších střetů, nemohu se ubránit dojmu, že právě toto byl hlavní cíl celé policejní monstrakce, kvůli které nechal ministr vnitra Hamáček svézt do Prahy těžkooděnce z celé republiky. Tedy vyvolat pouliční boje (můžeme samozřejmě vášnivě diskutovat o tom, nakolik se na vyhrocení situace podíleli čistě ultras a nakolik samotní policisté) a zastrašit běžné obyvatele natolik, aby se pokud možno již nikdy neodvážili jít za cokoliv demonstrovat.

V tomto bodě by mohla tato ne úplně veselá minireportáž asi skončit, ale protože celá událost přinesla ještě několik zaznamenáníhodných momentů, pokusím se je přiblížit. Poté co klidným občanům nebyl umožněn průchod Pařížskou ulicí, povolali Policisté na místo posily tvořené příslušníky jihlavské, pardubické a severomoravské zásahovky, které doposud klidně vyčkávaly v záložních pozicích u Národního Divadla, na Jiráskově náměstí či jinde. Tyto jednotky nastoupily poklusem a doprovázeny výkřiky obecenstva „Za Babiše vpřed“ vytvořily novou (až do této chvíle překvapivě neexistující) uzávěru v ústí Pařížské do Staroměstského náměstí.

Bylo by zajímavé zeptat se činitelů zodpovědných za taktiku zásahu, proč uzávěra v tomto bodě nebyla vytvořena již dříve? Že by Policie očekávala, že chuligáni vtrhnou do Pařížské a začnou rabovat tamníluxusní obchody a chtěli jim v tom nechat volnou ruku? Pro jistotu připomínám, že Pařížská byla původně uzavřena až na křižovatce s ulicí Jáchymovou, což nechávalo přibližně 100 m této nejluxusnější a nejdražší pražské ulice prakticky nechráněných (příchod jednotek z této ulice je na videu vidět až v čase 21:30).

Další pozoruhodný okamžik nastal v čase 17:31, kdy příznivci sportu s nápaditostí Jana Žižky použili proti zásahovým jednotkám postupujícím z nám. Fr. Kafky biologickou zbraň v podobě ToiToi budek. Obávám se, že proti některým typům zbraní ani jinak téměř dokonalá celotělová výstroj těžkooděnce neochrání. (ZDE)

V následujících 10 minutách bojů se příchozím posilám podaří centrální prostor náměstí prakticky vyklidit a drobné potyčky probíhají již jen místně na jeho okrajích. Ovšem ani to ještě není konec představení. Hamáčkovci se totiž rozhodli předvést lidu ještě další své trumfy v rukávu – stříkačku, která zřejmě až do této doby představovala exponát vystavený někde v policejním muzeu a přehlídkovou jízdní jednotku (29:37). (ZDE)

V tomto případě měl být cílem taškařice zřejmě nácvik komplikovaného manévru – postupu pěšího družstva krytého samohybným vodním dělostřelectvem, za současného provádění obchvatných výpadů jezdectva. Je smutnou skutečností, že chování demonstrantů k nasazení této koordinované síly již nedávalo příliš důvodů a tak si musela tato kombinovaná jednotka hledat své oběti kde se dalo.

Po chvíli nejasného bloudění před pomníkem Jana Husa si našli tito „overkill“ bojovníci prostor pro seberealizaci v koutu náměstí u Orloje. Sice na videu není vidět, že by se tam kdokoliv z přítomných dopouštěl čehokoli vysloveně nekalého (kromě toho že stojí a prostě existuje), ale když už se ta voda jednou naložila, je třeba ji vystříkat, aby náhodou nezarezly ventily. I jízdní policisté určitě chtěli předvést přítomným dámám, že na rozdíl od obyčejných pěšáků mají tááááááákhle dlouhé pendreky.

Epický okamžik nastal v čase 33:03 kdy fanoušek zjevně velmi agresivně poklekl na kolena před postupující stříkačkou a výhružně mával státní vlajkou, za což se mu dostalo zasloužené nakládačky, symbolicky přímo pod smrtkou na Orloji. (ZDE) Jakou úctu mají příslušníci ozbrojených sborů k symbolům státu, jejž mají chránit, potom můžeme vidět v čase 33:48, kdy těžkooděnec náš státní symbol znechuceně botou odkopne pryč.

Na druhou stranu je třeba pozitivně zhodnotit i určitou lidskost příslušníka s číslem 1202 Bravo 200, kterou projevil v čase 35:09. Dá se z toho optimisticky soudit, že alespoň někteří policisté, ačkoliv působí tak trochu jako nemyslící roboti, mají možná nakonec i trochu toho svědomí. V následujících okamžicích je již voda vystříkána a policejní žokejové předvádějí prvky krasojízdy v ústí Mellantrichovy ulice. Vlastně by to už to v tomto okamžiku byla asi trochu nuda, kdyby však v minutě 53:01 nepřistoupil ke kordonu těžkooděnců v ústí Pařížské malý obtloustlý mužík v černé bundě… Ano, to je on přátelé. Bretschneider naší doby, policejní provokatér. (ZDE)

Závěrem si ještě prosím připomeňme: Již staří Římané věděli, že pro zachování klidu ve společnosti je třeba zajistit lidu chléb a hry. Vláda části lidu odňala chléb, části lidu hry a části dokonce oboje. V neděli 18. 10. 2020 se na Staroměstském náměstí ozvali ti, kteří se momentálně cítí být nejvíce frustrovaní, nejvíce aktivní a také nejméně trpěliví.

Obávám se, že postupy naší vlády, která se zcela nepokrytě snaží maximum nákladů za svá selhání shodit na bedra občanů, povedou jen k tomu, že u mnoha dalších lidí bude frustrace už jen narůstat a trpělivost klesat. A společně s tím poroste také jejich aktivita, protože ten kdo nabyde přesvědčení, že přišel o vše a nemá již co ztratit, nebude hledět na rizika. V takovém okamžiku už ovšem Hamáčkovi zřejmě nebude stačit navozit do Prahy zásahové jednotky z celé republiky.

Jiří Randula – člen Svobodných

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: Parlamentní listy

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Jíří Svoboda Randula

Jíří Svoboda Randula

Novinky

Nejnovější video

Rozhovor Mariána Barana s místopředsedou Svobodných Miroslavem Havrdou, krajským zastupitelem Královéhradeckého kraje, byl ukázkou toho, jak vypadá politická debata, když se nebojí jít proti pohodlnému mediálnímu konsenzu. Havrda, sám lékař, mluvil věcně a bez zbytečných emocí i o tématech, u kterých se běžně sklouzává k nálepkování, a právě proto stál rozhovor za pozornost.

Hned na úvod se dostal ke kauze Thomase Paunkera a vyplouvajícím faktům o hnutí STAN. Havrda upozornil na nepříjemný paradox, tedy že zatímco tak závažná fakta by měla řešit policie, velká média o nich mlčí, a přitom se stejná média podrobně věnují marginálním kauzám politických oponentů. Ocenil, že jde o dobře odzdrojovaná a ověřitelná tvrzení, a řekl, že teď bude klíčové sledovat, zda policie skutečně odvede svou práci, nebo zda se věci opět zametou pod koberec.

Velký prostor patřil kritice prezidenta Petra Pavla, kterou Havrda vedl s chirurgickou přesností, bez laciných urážek. Odmítl nazývat prezidenta hlupákem, jak to udělal moderátor, a naopak zdůraznil, že jde o člověka, který celý život vydával rozkazy a kompromis v jeho chování prostě nikdy pořádně nenastal. Havrda místo osobních nálepek pojmenoval konkrétní problém: prezident podle něj opakovaně přešlapuje přes ústavu, brzdí legitimní proces obnovy po demokratických volbách a porušil vlastní slib být prezidentem všech. Konkrétní a prakticky uchopitelný byl i jeho návrh, aby parlament zvážil zastavení měsíční apanáže sto tisíc korun pro manželku prezidenta, protože jde podle něj o tradici, nikoliv o ústavní povinnost.

Havrda přitom nešetřil ani takzvané hradní žurnalisty, kterým podle jeho slov Hrad platí za oslavné články, a jako konkrétní příklad zmínil fotografie z Blesku, které prezidenta soustavně staví do zářivého světla. Otevřeně řekl, že takové peníze by měly jít raději do zdravotnictví, aby nemocnice nekrachovaly kvůli podfinancovaným pojišťovnám, a nikoliv na vytváření obrazu na objednávku.

Zajímavý byl i jeho pohled na neziskový sektor. Havrda upozornil, že organizace typu Člověk v tísni hospodaří s rozpočty v řádu miliard korun na platy, přičemž občané často nemají přehled, odkud tyto peníze skutečně pocházejí, ať jde o zahraniční státy nebo nadnárodní instituce. Podle něj by Česko mělo zavést transparentní evidenci zahraničního financování podobnou americkému modelu, protože bez ní nelze vyloučit, že některé neziskovky slouží zájmům jiných než českých občanů, kteří demokraticky zvolili současnou vládu.

Havrda se jako lékař vyjádřil i k větrným elektrárnám, a to z pozice člověka, který má za sebou konkrétní zkušenost z terénu, konferenci v Mikulově i cestu skrz stovky větrníků směrem na Vídeň. Popsal zdravotní rizika spojená s nízkofrekvenčním duněním, na které dlouhodobě upozorňuje jeho kolega, ušní specialista doktor Zlínský, a doplnil vlastní neurologický pohled na to, jak dlouhodobá expozice takovým vlnám může organismus zatěžovat. Nechal zaznít i praktickou výhradu k ekologii celého řešení, tedy že vyřazené kompozitové lopatky se dnes ve velkém vozí z Německa do Česka, protože jejich recyklace nikdo pořádně nedořešil.

Na téma evropské regulace Chat Control byl Havrda věcný a přesný v detailech, které v mediálním zkratkovém podání obvykle chybí. Vysvětlil, jak první, dobrovolná verze nařízení prošla evropským parlamentem díky nízké účasti poslanců v létě, a upozornil, že chystaná druhá verze by narozdíl od té první měla zavést povinnou a trvalou kontrolu komunikace na sociálních sítích, což podle něj představuje zásadní krok od dobrovolného nástroje k plošné digitální kontrole občanů.

K úvaze o možných nástupcích na Hradě přistoupil Havrda se střízlivějším nadhledem než častá mediální hysterie. Připomněl, jak těsný byl v poslední volbě výsledek mezi Petrem Pavlem a Danuší Nerudovou, a otevřeně přiznal, že představa druhého kola mezi Nerudovou a premiérem Babišem by byla přinejmenším zajímavou zkouškou pro celý politický systém. K Nerudové samotné byl kritický, poukázal na její vystupování v europarlamentu, kde jí podle něj chybí argumenty a nahrazuje je nálepkováním oponentů, což považuje za špatný vzor pro veřejnou debatu. Naopak s uznáním zmínil svou kolegyni z partaje, konkrétně Adrianu Čepižákovou, která se podle něj v době covidových restrikcí zachovala charakterně a hájila lidi, kteří byli tehdy ostrakizováni jen proto, že se nechali očkovat později nebo vůbec.

Rozhovor uzavřel Havrda osobním poděkováním předsedovi Svobodných Liborovi Vondráčkovi, kterého ocenil za to, jak si počíná v parlamentu i v médiích. Podle Havrdy je právě tento klidný, na faktech postavený způsob vystupování cestou, jak dostat českou politiku na vyšší úroveň, a vyjádřil přesvědčení, že díky takovému vedení může strana v příštích volbách získat výrazně větší podporu než dosud. Je to přesně ten typ uznání, které v politice nejvíc váží, tedy ocenění od vlastního kolegy, který ví, o čem mluví

Oblíbené štítky

Jíří Svoboda Randula

Jíří Svoboda Randula

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31