Zpravodajské servery v uplynulých dnech přinesly zprávu, že ministerstvo životního prostředí s ministerstvem průmyslu a obchodu předložily do připomínkového řízení návrh zákona, který zvyšuje ekologické daně z převodu vozidel splňujících starší emisní normy. Současné poplatky 3000 Kč za auta splňující normu EURO II, 5000 Kč za auta EURO I a 10 000 Kč za auta starší, se mají zvýšit tak, že se nově bude platit i za auta splňující normu EURO III a u starších vozidel se o jednu úroveň poplatky zvýší. Střídavě je nám zastánci ekodaně předkládána argumentace snížením negativního vlivu na životní prostředí a také argumentace bezpečnostní v podobě omlazení vozového parku.

Omlazení vozového parku

V České republice je průměrné stáří vozu něco přes 14 let. Zastánci ekodaně považují takto starý vozový park za problém, protože starší vozy jsou ve špatném technickém stavu a je nezbytné podniknout kroky k omlazení. Ekologická daň má lidi přimět, aby si nekupovali starší ojetiny a koupili si auto mladší, ideálně nové.

Jenže lidé, kteří si kupují starší ojetiny, snad s výjimkou sběratelů veteránů, to nedělají z nějaké zvrácené libovůle. Dělají to proto, že na nové auto a mnohdy ani na mladší ojetinu zkrátka nemají. Pokud je naším cílem jejich bezpečí, měli bychom si přát, aby mohli své auto nahradit jakýmkoliv novějším. Tedy klidně šestnáct let staré auto autem dvanáctiletým. K tomu je třeba, aby výměna auta měla co nejnižší vedlejší náklady. Ekologická daň jde přímo proti tomu. Zároveň, pokud chceme, aby lidé udržovali svá auta v co nejlepším technickém stavu, mělo by být naším cílem nechat co nejvíce peněz v jejich peněženkách, aby si mohli opravy dovolit. I v tomto směru jde ekologická daň přímo proti tomu.

Vliv aut na životní prostředí

Někteří z vás si možná vzpomenou na projekt šrotovného. Šlo o vládní projekt, kdy měli být dotováni lidé, kteří své staré auto zlikvidují a koupí si místo něj nové. I tehdy bylo argumentováno tím, že stará auta vypouštějí velké množství emisí a bylo by nejlepší je zlikvidovat, aby si místo nich lidé nakoupili auta nová – ekologičtější.

Tehdy se rozpoutal akademický spor, zda je ekologičtější auta likvidovat co nejdříve nebo je raději nechat „dojezdit“. Ukázalo se, že ekologicky nejnáročnější období „života vozu“ jsou jeho výroba a jeho likvidace. A to i u vozidel, která nesplňují moderní emisní normy. Jako nejekologičtější řešení se ukázalo nechat vozidla jezdit, dokud to jde.

Ekonom Petr Bartoň to tehdy komentoval: „Na tom šrotovném opravdu není nic ekologického. Proboha, odkdy bylo ekologické začít rozbíjet fungující věci a místo nich začínat vyrábět věci úplně znova. (…) My jsme si to na VŠE spočítali a vyšlo nám, že stará škodovka by musela jezdit 12 let, než by vyprodukovala tolik CO2, kolik padne na výrobu jednoho auta.“ V případě emisí pevných částic mu tehdy vyšlo číslo ještě mnohem vyšší.

Chudí to zaplatí

Ekonomové mnohdy upozorňují, že při zavedení nějaké daně je třeba sledovat, jakou měrou na ni doplatí prodávající a jakou kupující. V případě ekologické daně tedy to, oč musí prodávající slevit, aby prodal auto, u něhož je třeba zaplatit ekodaň, a o kolik zaplatí víc kupující, který si chce takové auto koupit.

Akademicky to je možná zajímavé i v tomto případě, ale podstatné je, že se o daň mnohdy dělí chudý, který prodává staré auto, s ještě chudším, který jej kupuje. Jeden tedy odkládá prodej, protože by musel auto prodat pod cenou, a jezdí dál vozem, který už pro něj není optimální. Druhý na něj musí o to déle šetřit. Daní se tak zhorší situace oběma. Je to jen další sprosté ožebračování nejchudších.