Zdeněk Král: Chtěl jsem najmout lidi, nabízet poctivý přivýdělek. Už nechci

Zdeněk Král: Chtěl jsem najmout lidi, nabízet poctivý přivýdělek. Už nechci

Chtěl jsem studentům, důchodcům, maminkám na mateřské nebo komukoli dalšímu pomoci malým poctivým přivýdělkem. Už nechci. Poděkujte státu.

Poštěstilo se mi. Jeden z mých klientů mi nabídnul zakázku takového rozsahu, že se v jednom člověku nedá zvládnout (jsem malý parazit, OSVČ). Inu, to opravdu není důvod ke stížnostem. Mají na mě rozpočet, jsou ochotní ho na mě vyčerpat (samozřejmě pokud odvedu tu práci) – co by za to jiní dali! Zbývá najít někoho, kdo mi s tou zakázkou pomůže.

Všechno ohledně té práce je perfektní. Moji lidé by makali z domova, jako já, a to dokonale flexibilně („Zakázka do konce měsíce, dělejte si ji třeba ve dvě ráno a odevzdejte třeba 30. Jak chcete.“). Vše bez nějakých výdajů na dopravu a vybavení, na vše jim stačí jejich notebook a internet, komunikovat můžeme přes Facebook a práci zadávat přes Google Tabulky… Klidně zaměstnám kámoše z Moravy, kde je brigád málo a špatně placených. To já bych platil dost dobře – i za předpokladu, že bych zaměstnance jako zlý kapitalista vykořisťoval, nebo co si lidi myslí, že OSVČ se zaměstnanci dělají…

Za pohodlnou a relativně snadnou práci by si při dejme tomu třetinovém úvazku odnesli dejme tomu 10 tisíc. Vydělá klient, já i zaměstnanec, win-win-win.

Jak by to mělo vypadat?

Není důvod, proč by všechno nemělo probíhat takto:

1. Dostanu od klienta zakázku, třeba 50 tisíc měsíčně.
2  Nabídnu kamarádce studentce, že mi pomůže, udělá tohle a tohle, za 15 tisíc. Třeba na DPČ, ať máme smluvní základ. Ne že bych ho potřeboval, já platím poctivě a mně stačí ústní dohoda, ale to by stát nepřekousnul, takže teda DPČ.
3. Ona na to kývne, odvede práci, dostane ode mě 15 tisíc. Sama si je v březnu zdaní a odvede, co má.
4. Já vyfakturuju 50 tisíc, sám si je v březnu zdaním a odvedu, co mám.

Berňák dostane moje daňové přiznání, její daňové přiznání, klientovo daňové přiznání. Kdyby přišla kontrola, ukážu jí faktury, nebo nevím, co by po mně měli chtít. Výpis z podnikatelského účtu, klidně.

HOTOVO! A já budu bojovat za to, aby takto systém vypadal!

Realita: Nic nebude, stát preferuje neefektivitu

Být zaměstnavatelem na hlavní pracovní úvazek, to nikomu nepřeju a sám bych o tom ani neuvažoval. Ty podmínky, to papírování, ty pitomé předpisy ohledně najímání a výpovědí a diskriminace a rovnostních kvót… A odbory! A co minimální mzda? Co když si bude chtít kámoška jeden měsíc přivydělat jen pět tisíc a pak se učit na zkoušky nebo jet na dovolenou? Ne, díky.

Jenže ono nejde jednoduše zaměstnat ani na DPČ. Poté, co jsem nadšeně vyzvěděl detaily o klientově nabídce, jal jsem se googlit detaily zaměstnávání lidí na dohodu. Pomohl mimo jiné užitečný web JakPodnikat.cz (Povinnosti zaměstnavatele u dohod):

1. Musíte se registrovat na finančním úřadě jako plátce daně z příjmů FO vybírané srážkou a ideálně taky jako plátce daně z příjmů FO ze závislé činnosti.
2. Musíte někde najít ty vzory DPČ a správně to uzavřít.
3. Musíte (asi? kdo ví? kdo se v tom má vyznat?) vyplnit růžové prohlášení, které umí vyplnit jen účetní a manažeři prodejen, nikdo jiný na planetě.
4. Od určitých částek a podmínek se platí i sociální daň („pojištění“), takže šup do Registru zaměstnavatelů na OSSZ.
5. Platí se zdravotní daň („pojištění“), takže další registrace a výpisy a platby a formuláře, tentokrát u zdravotní pojišťovny. Ani jsem nezjišťoval, u které. Asi u té zaměstnancovy, že?
6. Z odměn odvádím zálohy a/nebo srážky na daň z příjmu, které odvádím finančáku každý následný měsíc do 20. dne. Ani nechci vědět, co kdyby měli zaměstnanci děti, jaké by tam byly slevy a odpočty a kolik bych tím trávil času.
7. Do konce února podávám Vyúčtování zálohové daně, do konce dubna Vyúčtování srážkové daně. I když jsem třeba nikoho nezaměstnal!
8. Zaměstnancům vystavím potvrzení o zdanitelných příjmech, když si řeknou, a je jasné, že si řeknou, protože je to důležitý papír.
9. Plátci daně jsou povinni vést pro poplatníky s příjmy podle § 6 mzdové listy, rekapitulaci o sražených zálohách a dani srážené podle zvláštní sazby daně za každý kalendářní měsíc i za celé zdaňovací období. Archivují je 30 let! Ještě jednou: Archivují je 30 let! U každýho studentíka, kterej po týdnu skončí.
10. Na Peníze.cz jsem pak třeba našel, že se musí platit minimální mzda. Takže moje konkrétní práce, kterou bych platil podle udělaného množství, se bude muset kreativně předělat na „hodiny“, aby to vycházelo na sazbu minimální mzdy. Je to vůbec legální?
11. Na Penězích jsem taky rovnou použil jejich kalkulačku. A zatmělo se mi před očima, prostě poslední kapka:

[Kolik by mě stál student na Dohodu?] Kolik by mě stál student na Dohodu? (Zdeněk Král, reprofoto z Penize.cz, 21. 3. 2016)

Takže co myslíte? Dál už jsem ani nekoukal. Jako parazitovi malého rozsahu se mi tohle ani ZDALEKA nevyplatí dělat. Rozhodl jsem se, že si nebudu najímat tým právníků a tým účetních a utrácet za kamarádku tisíce měsíčně ZA NIC, jako poplatek státu za to, že si jednoduchou dohodu mezi slušnými lidmi zkomplikuju stovkou formulářů a odvodů. Víte, jak dlouho mi trvalo napsat tento příspěvek, který je navíc určitě zoufale nekompletní a plný chyb… natož kdybych to všechno měl fakticky udělat?

Mohla být odvedena práce. Nebude. Mohla být vytvořena reálná hodnota. Nebude. Mohla být odvedena daň od několika subjektů. Nebude. Neefektivita? Nevyužité rozpočty? Studenti, kteří se místo praxe/práce budou válet? Ano prosím, to bude!

Stát je náš vzor

V současné době se můžeme přiblížit tomu, co jsem navrhoval v „Jak by to mělo vypadat,“ a sice kdyby i kamarádka byla OSVČ a fakturovala mi na živnostenský list (tedy „oprávnění“ – terminologie se změnila, aby bylo víc vidět, že nám pan stát povolil podnikat).

Ale kde najdete studenty, co mají čas se papírovat se živnosťákem, případně snad nestudenty, kterým pak vzniká povinnost platit si zdravotní daň a sociální daň – dobrý čtyři tisíce měsíčně. U desetitisícového přivýdělku je to nesmysl. A u hlavního pracovního poměru, kde by se živnosťák mohl vyplatit? Tam je to přece švarcsystém, to se nesmí!

Na rozloučenou jedna myšlenka: Stát přece MUSÍ regulovat trh práce a pracovní vztahy, že jo? Jinak by lidi jako já nechutně vykořisťovali dělníky! S takovou polemikou nejde nesouhlasit, ale naštěstí nemusíme debatovat teoreticky, stát – ochranář a dobroděj – nám přece jde reálným vzorem. Fakt, zeptejte se na České poště svého pošťáka, jak se mu pracuje pro státní podnik, dost možná nejhoršího zaměstnavatele v republice.

Pode mnou by se jim jistě dělalo hůř!

Zdeněk Král
člen středočeských Svobodných

Článek vyšel na Idnes.cz

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

V pořadu Echo Prime Time se Libor Vondráček a Jiří Pospíšil střetli nad tím, zda má prezident Petr Pavel jet na červencový summit NATO, a zejména nad tím, jaká má být jeho role vůči vládě. Vondráček působil jako ten, kdo má na roli prezidenta jasný pohled: prezident má podle něj respektovat, že zahraniční a obrannou politiku nese primárně vláda, a nemá do ní vstupovat způsobem, který by působil jako paralelní hlas. Zároveň ale jeho vystoupení nevyznělo jen konfrontačně — spíš jako snaha dovést spor k jasnému pravidlu, které by podobné situace do budoucna nevyvolávaly.

Spor o NATO

Debata se od začátku točila kolem otázky, zda byla prezidentova účast na jednání vlády nutná, nebo spíš symbolická. Jiří Pospíšil ji interpretoval jako gesto smíření a snahu spor uklidnit, zatímco Vondráček tvrdil, že prezident na jednání nebyl potřebný, protože vláda si o účasti na summitu může a má rozhodnout sama. Podle Vondráčka navíc prezident už dříve veřejně naznačil, že by nebyl schopen hájit pozici nové vlády, což podle něj zpochybňuje smysl jeho aktivní účasti na summitu.

Vondráček se opíral o logiku rozdělení rolí: prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a má důležitou ústavní roli, ale není to podle něj důvod, aby se přirozeně přesouval do oblasti, kde za politickou odpovědnost nese hlavní díl vláda a obhajoval tím koaliční postoj, ale zároveň hledá oporu v systematičtějším výkladu ústavy. Právě v tom byl jeho výkon přesvědčivý nehrál na emoce, spíš se snažil ukázat, že spor není o osobní antipatii, ale o to, kdo za co v ústavním systému odpovídá.

Prezident a Ústava

Silnou část pořadu tvořila i širší debata o výkladu Ústavy. Pospíšil připomínal, že prezident Pavel podle něj ústavu ohýbá méně než jeho předchůdci, zatímco Vondráček trval na tom, že právě současné napětí ukazuje potřebu pravidla zpřesnit. V jeho pojetí není důležité jen to, co si kdo myslí, ale co by mělo být napsáno tak jasně, aby nevznikaly opakované spory o to, zda prezident musí, nebo nemusí jednat podle návrhu premiéra.

Vondráček opakovaně říkal, že by se mu líbilo, kdyby kompetenční žaloba vše vyjasnila, a když už by se ukázalo, že ústava není dostatečně jednoznačná, měla by se změnit. Nešlo přitom o boj za jednorázový politický efekt, ale o snahu nastavit systém, v němž bude jasné, kde končí pravomoc prezidenta a začíná odpovědnost vlády. V této části vystoupení působil nejvíc jako ústavně orientovaný politik, který se snaží do ostrého politického sporu vložit technicky přesnější rámec.

Mandát a odpovědnost

Zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy se rozhovor stočil k tomu, zda by prezident mohl na summitu NATO vystupovat jinak než vláda, ale přitom tvrdit, že respektuje její mandát. Vondráček to zpochybnil. Připomněl, že prezident už dříve veřejně formuloval vlastní postoje k obraně a výdajům na armádu, a proto se obává, že by na summitu nešlo jen o formální zastupování státu, ale o samostatnou politickou linku.

Na rozdíl od Pospíšila, který zdůrazňoval diplomatický význam jednotného hlasu, Vondráček argumentoval tím, že pokud by prezident chtěl opravdu ctít mandát vlády, nemusel by se summitu účastnit vůbec, nebo by do něj vstupoval jiným způsobem. Tím se snažil obhájit názor, že nejde o nedůvěru k hlavě státu jako takové, ale o racionální snahu vyhnout se situaci, v níž by Česká republika navenek vysílala dvojí signál. Tady byl jeho výkon nejsilnější: byl jasný, věcný a opíral se o konzistentní princip, ne o momentální politický zájem.

Napětí mezi Hradem a vládou

Do debaty se neustále vracela také otázka, proč se vztah prezidenta a vlády dostal do tak napjaté podoby. Vondráček za hlavní příčinu označil spor kolem Filipa Turka a prezidentovu předchozí kritiku jeho nominace. Podle něj právě tato kauza odstartovala řetězec veřejných výroků, které vztahy dále poškozují, a proto je podle něj těžké čekat rychlé zklidnění.

Přestože to bylo podáno poměrně ostře, nepůsobil Vondráček jako někdo, kdo chce krizi jen přiživovat. Spíš naznačoval, že dokud nepadne jasné vysvětlení a dokud se nevyjasní hranice kompetencí, bude se podobné napětí vracet. Jiří Pospíšil to označoval za nedůstojné a zbytečné, ale Vondráček reagoval tím, že veřejný spor je jen důsledkem hlubší nejasnosti ústavy. V tom spočívala jeho největší síla v debatě: uměl politický konflikt převést do srozumitelnějšího rámce, aniž by se z něj snažil udělat osobní válku.

Celkové vyznění

Celkově Vondráček v pořadu vyzněl dobře, protože dokázal spojit jasný postoj s věcným vysvětlováním. Nebyl to výkon, který by stavěl na velkých gestech nebo silných emocích, ale spíš na argumentu, že stát má mít srozumitelná pravidla a že jejich nejasnost plodí zbytečné konflikty. V souboji s Jiřím Pospíšilem nepůsobil jako někdo, kdo by jen opakoval koaliční rétoriku, ale jako politik, který má vlastní čitelný výklad situace.

Zároveň však zůstalo zřetelné, že spor o prezidenta, NATO a kompetence není jen technická debata. Je to i střet stylů, kde jedna strana zdůrazňuje diplomatický klid a symbolickou důstojnost, zatímco druhá volá po tvrdším oddělení rolí a přesnějším ústavním vymezení. Vondráček v tomhle střetu obstál, protože působil jako někdo, kdo neuhýbá, ale zároveň se nesnaží z konfliktu dělat divadlo.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31