V posledních měsících zažívá Evropa mimořádný příval imigrantů z politicky nestabilních oblastí, ať už jde o následky konfliktů na východě Ukrajiny, v Sýrii nebo v Libyi. Nic neřešící výkřiky od „střílejme na ně torpéda“ po „vítejme je s otevřenou náručí“ neprospějí skutečnému řešení nestandardní situace. K tomu může přispět jen komplexní promyšlené řešení. Základem je dobře nastavená imigrační politika.

Největší chybou by bylo zbrkle měnit každý půlrok imigrační politiku podle toho, co se nám zrovna jeví jako riziko. Imigrační politika musí být naopak nastavena tak, aby se zvládala vypořádat s jakoukoliv situací, která nastane a musí umět spravedlivě naložit s imigranty různých motivací a osudů. Imigranti mohou putovat do konkrétní země z důvodu, že právě s ní chtějí spojit svůj další život, ať už z důvodu pracovní nabídky, za partnerem, apod. Imigranti mohou utíkat před pronásledováním ve své domovské zemi nebo mohou utíkat před válečným konfliktem. Mohou jít také za pohodlnějším životem v podobě štědrého sociálního systému. Motivací je celá řada.

Pravděpodobně nikoho netrápí individuální migrace za životním partnerem nebo zajímavou pracovní nabídkou. Rovněž institut politického azylu pronásledovaným, obzvlášť v ČR, kde je velmi úzce vymezen okruh lidí, kteří jej mohou získat, asi nikdo nerozporuje. Nejspornější otázkou je, jak se postavit k válečným uprchlíkům a ekonomickým imigrantům. Není jasné, jakou dobu bude v postižených oblastech trvat konflikt a nestabilita. Někteří by je proto ze strachu z kulturního střetu posílali rovnou zpět. Jiní naopak hovoří o řízené imigraci a nezbytnosti vymírající Evropu doplňovat.

Potřebujeme řízenou imigraci?

Někdy se hovoří o tom, že bychom měli imigraci naopak podporovat a přetahovat si ze zahraničí chybějící lékaře, uklízečky nebo dokonce obecně kohokoliv, kdo by mohl živit naše důchodce. V principu nemám nic proti tomu, pokud pracovní síly migrují a pomáhají tak platové arbitráži. Vlastně bych získání pracovního povolení maximálně zjednodušil, protože si myslím, že zejména v oblasti moderních technologií je včasné získání potřebného zaměstnance klíčové pro schopnost konkurovat. Nicméně měli bychom si klást otázku, jestli je u nás vše v pořádku se školstvím, regulací pracovního trhu, důchodovým systémem a podobně, pokud neustále generuje, i v delším období, nějaké deficity.

Nestálo by za to změnit důchodový systém směrem k osobní zodpovědnosti tak, aby nebyl tak závislý na počtu lidí v produktivním věku? Nestálo by za to zmírnit regulace, za nichž je možné zaměstnávat? Nestálo by za to liberalizovat financování zdravotnictví, aby to motivovalo více mladých lidí ke studiu medicíny a méně absolventů k úprku do zahraničí. To by však bylo na samostatný článek.

Evropa, zejména státy schengenského prostoru ale stojí před otázkou jinou. Jak se postavit momentální vlně imigrace, která má část svých příčin v dávné minulosti. Desítky let zrající situace se nevyřeší jedním rozhodnutím ze dne na den. Proto pro Evropu vyplývají úkoly v různých časových horizontech.

Dlouhodobý úkol

Naprostá většina lidí má silný vztah k místu, kde se narodili. Mají tam přátele, oblíbená místa, svou kulturu a rodinu. Pokud existuje zjevná ekonomická migrační tendence, znamená to, že si ve své domovině nemohou lidé užívat život tak, jako jinde a předně nevidí naději na zlepšení. Mnohdy totiž nerozhoduje o spokojenosti lidí absolutní míra bohatství, jako spíš trend a jeho síla. Rychle bohatnoucí chudá oblast může lidi uspokojovat víc, než bohatá stagnující.

Proto bychom měli dlouhodobě liberalizovat obchodní vztahy s muslimským světem i celým zbytkem světa. Měli bychom zrušit všechny bariéry obchodu tak, aby si lidé v místě mohli kupovat stejné zboží, jaké si můžeme kupovat zde v Evropě a zároveň, aby naše firmy a naši spotřebitelé mohli nakupovat zboží, v jehož výrobě jsou komparativně lepší mimo Evropu. To vše povede k robustnímu ekonomickému růst, který významně zlepší vyhlídky lidí, z nichž by se jinak stali ekonomičtí migranti.

Střednědobý úkol

Aktuální imigrační vlny z Libye, ze Sýrie i z Ukrajiny mají primární příčinu v politické nestabilitě v oblasti. Spojené státy i mnohé státy Evropské unie na této politické nestabilitě mají svůj podíl. Ať už si myslíme o intervencích v Afghánistánu, Iráku, podpoře Arabského jara či Majdanu cokoliv, rozhodně si vzal západ sousto, které nemohl zvládnout. Oblasti pochybné demokratičnosti, avšak relativní stability, někdy dokonce i náboženské sekularity, se proměnily v politicky nestabilní oblasti zmítané občanskými válkami a náboženskými fanatiky.

Je obtížné vymyslet recept na to, jak dosáhnout politické stability a ukončit občanské války někde, kde už naplno propukly. Tím nejmenším krokem je alespoň to, abychom si uvědomili, že ve skutečnosti nemáme recept, jak pomoci lidu nějaké země svrhnout diktátora a nahradit ho podobně stabilní demokratickou vládou. Dokud bude trvat přesvědčení, že intervence mění životy v oblasti k lepšímu, bude situace jenom a jenom horší.

Krátkodobý úkol

V těchto dnech překračují hranice Evropské unie stovky imigrantů. Někteří možná čelí útlaku svých vlád, většina utíká před válkou nebo za lepším životem v Evropě. Jindy by to asi nebyl problém. Dnes je však Evropa nemocná. Hroutí se pod tíhou vlastní byrokracie, není schopná tvořit pracovní místa a potácí se už dekádu na hranici stagnace. Nemluvě o zcela přetíženém sociálním systému. Zejména imigranty by tak v současné Evropě čekala nezaměstnanost – mnozí by pravděpodobně narazili na bariéry typu minimální mzdy, apod.

Státy Evropské unie by měly udělat následující:

1. Jasně odmítnout kvóty na přerozdělování imigrantů. Nikdo by neměl mít právo nutit stát přijmout někoho, koho přijmout nechce a zároveň by nikdo neměl nutit imigranta jít do země, v níž o azyl žádat nechtěl.
2. Zachovat v Evropské unii 28 autonomních imigračních politik. Jenom konkurence právních řádů může ukázat, která politika plní lépe zamýšlený cíl zákonodárců.
3. Zredukovat sociální systém tak, jak to jen bude možné. Nebo jej alespoň uzpůsobit tak, aby na něj nárok vznikal až po zásluze (např. několik let odvádění sociálního pojištění v dané zemi). Díky tomu zůstane jen ta imigrace, která není uměle motivovaná.
4. Posuzovat každou žádost o azyl stejně důkladně a podle daných pravidel, bez ohledu na aktuální situaci.
5. Těm, kteří azylovým podmínkám nevyhoví, zajistit nejzákladnější potřeby v uprchlickém táboře. Imigranty mnohdy není možné tzv. vracet zpět, pokud sami nesdělí, odkud přišli. Optimálním řešením by proto bylo uzavřít dohodu s nějakou politicky stabilní a relativně sekulární zemí regionu na tom, že umožní provoz uprchlického tábora, na němž se budeme finančně podílet.

Česká republika je v tomto směru jednou ze zemí s nejmenšími riziky. Naše politická reprezentace odmítá kvóty; stát má svou imigrační politiku; sociální systém je dostupný jen těm, kteří už získali trvalý pobyt (což vyžaduje bezproblémový předchozí pobyt na vízum, schopnost si vydělat a mít zajištěné bydlení); imigranty, kteří doposud do ČR proudili, bez větších problému integrovala, našli poměrně snadno uplatnění na trhu práce. Teď je jen potřeba, aby EU namísto kvót, které nic neřeší, začala skutečně řešit, jak naložit s lidmi, kteří utíkají před válkou a které zároveň Evropa nechce přijmout. Posílání zpět do válečné zóny je posílání na smrt. Dohoda se třetí stranou na vybudování dočasného útočiště by nebyla zadarmo, ale mohla by předejít humanitární katastrofě v místě války i tady v Evropě. 

Radim Smetka
místopředseda Svobodných