Radim Smetka: 5 okamžitých kroků pro řešení imigrace

V posledních měsících zažívá Evropa mimořádný příval imigrantů z politicky nestabilních oblastí, ať už jde o následky konfliktů na východě Ukrajiny, v Sýrii nebo v Libyi. Nic neřešící výkřiky od „střílejme na ně torpéda“ po „vítejme je s otevřenou náručí“ neprospějí skutečnému řešení nestandardní situace. K tomu může přispět jen komplexní promyšlené řešení. Základem je dobře nastavená imigrační politika.

Největší chybou by bylo zbrkle měnit každý půlrok imigrační politiku podle toho, co se nám zrovna jeví jako riziko. Imigrační politika musí být naopak nastavena tak, aby se zvládala vypořádat s jakoukoliv situací, která nastane a musí umět spravedlivě naložit s imigranty různých motivací a osudů. Imigranti mohou putovat do konkrétní země z důvodu, že právě s ní chtějí spojit svůj další život, ať už z důvodu pracovní nabídky, za partnerem, apod. Imigranti mohou utíkat před pronásledováním ve své domovské zemi nebo mohou utíkat před válečným konfliktem. Mohou jít také za pohodlnějším životem v podobě štědrého sociálního systému. Motivací je celá řada.

Pravděpodobně nikoho netrápí individuální migrace za životním partnerem nebo zajímavou pracovní nabídkou. Rovněž institut politického azylu pronásledovaným, obzvlášť v ČR, kde je velmi úzce vymezen okruh lidí, kteří jej mohou získat, asi nikdo nerozporuje. Nejspornější otázkou je, jak se postavit k válečným uprchlíkům a ekonomickým imigrantům. Není jasné, jakou dobu bude v postižených oblastech trvat konflikt a nestabilita. Někteří by je proto ze strachu z kulturního střetu posílali rovnou zpět. Jiní naopak hovoří o řízené imigraci a nezbytnosti vymírající Evropu doplňovat.

Potřebujeme řízenou imigraci?

Někdy se hovoří o tom, že bychom měli imigraci naopak podporovat a přetahovat si ze zahraničí chybějící lékaře, uklízečky nebo dokonce obecně kohokoliv, kdo by mohl živit naše důchodce. V principu nemám nic proti tomu, pokud pracovní síly migrují a pomáhají tak platové arbitráži. Vlastně bych získání pracovního povolení maximálně zjednodušil, protože si myslím, že zejména v oblasti moderních technologií je včasné získání potřebného zaměstnance klíčové pro schopnost konkurovat. Nicméně měli bychom si klást otázku, jestli je u nás vše v pořádku se školstvím, regulací pracovního trhu, důchodovým systémem a podobně, pokud neustále generuje, i v delším období, nějaké deficity.

Nestálo by za to změnit důchodový systém směrem k osobní zodpovědnosti tak, aby nebyl tak závislý na počtu lidí v produktivním věku? Nestálo by za to zmírnit regulace, za nichž je možné zaměstnávat? Nestálo by za to liberalizovat financování zdravotnictví, aby to motivovalo více mladých lidí ke studiu medicíny a méně absolventů k úprku do zahraničí. To by však bylo na samostatný článek.

Evropa, zejména státy schengenského prostoru ale stojí před otázkou jinou. Jak se postavit momentální vlně imigrace, která má část svých příčin v dávné minulosti. Desítky let zrající situace se nevyřeší jedním rozhodnutím ze dne na den. Proto pro Evropu vyplývají úkoly v různých časových horizontech.

Dlouhodobý úkol

Naprostá většina lidí má silný vztah k místu, kde se narodili. Mají tam přátele, oblíbená místa, svou kulturu a rodinu. Pokud existuje zjevná ekonomická migrační tendence, znamená to, že si ve své domovině nemohou lidé užívat život tak, jako jinde a předně nevidí naději na zlepšení. Mnohdy totiž nerozhoduje o spokojenosti lidí absolutní míra bohatství, jako spíš trend a jeho síla. Rychle bohatnoucí chudá oblast může lidi uspokojovat víc, než bohatá stagnující.

Proto bychom měli dlouhodobě liberalizovat obchodní vztahy s muslimským světem i celým zbytkem světa. Měli bychom zrušit všechny bariéry obchodu tak, aby si lidé v místě mohli kupovat stejné zboží, jaké si můžeme kupovat zde v Evropě a zároveň, aby naše firmy a naši spotřebitelé mohli nakupovat zboží, v jehož výrobě jsou komparativně lepší mimo Evropu. To vše povede k robustnímu ekonomickému růst, který významně zlepší vyhlídky lidí, z nichž by se jinak stali ekonomičtí migranti.

Střednědobý úkol

Aktuální imigrační vlny z Libye, ze Sýrie i z Ukrajiny mají primární příčinu v politické nestabilitě v oblasti. Spojené státy i mnohé státy Evropské unie na této politické nestabilitě mají svůj podíl. Ať už si myslíme o intervencích v Afghánistánu, Iráku, podpoře Arabského jara či Majdanu cokoliv, rozhodně si vzal západ sousto, které nemohl zvládnout. Oblasti pochybné demokratičnosti, avšak relativní stability, někdy dokonce i náboženské sekularity, se proměnily v politicky nestabilní oblasti zmítané občanskými válkami a náboženskými fanatiky.

Je obtížné vymyslet recept na to, jak dosáhnout politické stability a ukončit občanské války někde, kde už naplno propukly. Tím nejmenším krokem je alespoň to, abychom si uvědomili, že ve skutečnosti nemáme recept, jak pomoci lidu nějaké země svrhnout diktátora a nahradit ho podobně stabilní demokratickou vládou. Dokud bude trvat přesvědčení, že intervence mění životy v oblasti k lepšímu, bude situace jenom a jenom horší.

Krátkodobý úkol

V těchto dnech překračují hranice Evropské unie stovky imigrantů. Někteří možná čelí útlaku svých vlád, většina utíká před válkou nebo za lepším životem v Evropě. Jindy by to asi nebyl problém. Dnes je však Evropa nemocná. Hroutí se pod tíhou vlastní byrokracie, není schopná tvořit pracovní místa a potácí se už dekádu na hranici stagnace. Nemluvě o zcela přetíženém sociálním systému. Zejména imigranty by tak v současné Evropě čekala nezaměstnanost – mnozí by pravděpodobně narazili na bariéry typu minimální mzdy, apod.

Státy Evropské unie by měly udělat následující:

Jasně odmítnout kvóty na přerozdělování imigrantů. Nikdo by neměl mít právo nutit stát přijmout někoho, koho přijmout nechce a zároveň by nikdo neměl nutit imigranta jít do země, v níž o azyl žádat nechtěl.
Zachovat v Evropské unii 28 autonomních imigračních politik. Jenom konkurence právních řádů může ukázat, která politika plní lépe zamýšlený cíl zákonodárců.
Zredukovat sociální systém tak, jak to jen bude možné. Nebo jej alespoň uzpůsobit tak, aby na něj nárok vznikal až po zásluze (např. několik let odvádění sociálního pojištění v dané zemi). Díky tomu zůstane jen ta imigrace, která není uměle motivovaná.
Posuzovat každou žádost o azyl stejně důkladně a podle daných pravidel, bez ohledu na aktuální situaci.
Těm, kteří azylovým podmínkám nevyhoví, zajistit nejzákladnější potřeby v uprchlickém táboře. Imigranty mnohdy není možné tzv. vracet zpět, pokud sami nesdělí, odkud přišli. Optimálním řešením by proto bylo uzavřít dohodu s nějakou politicky stabilní a relativně sekulární zemí regionu na tom, že umožní provoz uprchlického tábora, na němž se budeme finančně podílet.

Česká republika je v tomto směru jednou ze zemí s nejmenšími riziky. Naše politická reprezentace odmítá kvóty; stát má svou imigrační politiku; sociální systém je dostupný jen těm, kteří už získali trvalý pobyt (což vyžaduje bezproblémový předchozí pobyt na vízum, schopnost si vydělat a mít zajištěné bydlení); imigranty, kteří doposud do ČR proudili, bez větších problému integrovala, našli poměrně snadno uplatnění na trhu práce. Teď je jen potřeba, aby EU namísto kvót, které nic neřeší, začala skutečně řešit, jak naložit s lidmi, kteří utíkají před válkou a které zároveň Evropa nechce přijmout. Posílání zpět do válečné zóny je posílání na smrt. Dohoda se třetí stranou na vybudování dočasného útočiště by nebyla zadarmo, ale mohla by předejít humanitární katastrofě v místě války i tady v Evropě.

Radim Smetka
místopředseda Svobodných

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Další články autora >

Novinky

S koncem Fialovy vlády se lidé přestali bát říkat, že se EU zpronevěřila původnímu cíli

7. 12. 2025

Ukrajina na hraně: realita, kterou nechceme vidět

7. 12. 2025

Slovensko, EU a pád českých mezd: Libor Vondráček v Událostech komentářích

3. 12. 2025

Bude Filip Turek MINISTR? Vondráček odhaluje pravdu o prezidentových podmínkách

2. 12. 2025

Novým místopředsedou Svobodných se stal ing. Ondřej Vašíček

2. 12. 2025

Konec uhlí v ČR? Svobodní varují před blackouty, Zelení blouzní o obnovitelných zdrojích

29. 11. 2025

Lavička: Rodinné právo je věcí národních států, ne EU

28. 11. 2025

Nejnovější video

Výběr delegace na Slovensko

Libor Vondráček, předseda strany Svobodní a místopředseda ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny, hájil v pondělním vysílání Událostí, komentářů rozhodnutí omezit složení delegace na Slovensko pouze na poslance z vládní koalice. Vondráček argumentoval, že „odcházející koaliční strany se v minulém období nacestovaly hodně“ za peníze daňových poplatníků, a proto je jasný veřejný příslib, že tyto prostředky se budou vynakládat šetrněji.

Zvláště ostře kritizoval bývalého ministra vnitra Víta Rakušana za účast na protivládní demonstraci na Slovensku, kterou označil za neinteligentní krok. Podle Vondráčka by při představě, že by Rakušan byl dnes místopředsedou Poslanecké sněmovny, bylo setkání se slovenskými představiteli problematické. Na otázku moderátorky, proč delegace necestovala vlakem nebo autem, pokud chce tolik šetřit, Vondráček odpověděl, že jeli tak, jak to uznali za nejvhodnější a nejefektivnější.

Strategický význam vztahů se Slovenskem

Vondráček označil vztahy se Slovenskem za „obrovský strategický kapitál“ s podrobným odůvodněním. Zdůraznil, že obrovské množství Slováků žije v České republice, přičemž historická blízkost, jazyková příbuznost a ekonomická propojenost jsou unikátní. „To si myslím, že nám ukládá za úkol i naší Poslanecké sněmovně, té nové, udržovat ty vztahy co nejlepší,“ prohlásil Vondráček.

Podle něj byla první cesta na Slovensko speciální právě proto, že měla obnovit vztahy po období, kdy „ty vztahy opravdu nebyly dobré“. Vondráček naznačil, že příští cesty na Slovensko a do jiných států budou mít daleko rovnoměrnější rozložení politických stran. Na otázku, zda se jedná o restart vztahů nebo příklon k zahraniční politice Slovenska, jednoznačně odpověděl, že jde o restart vztahů.

Ostré odsouzení evropského „dotačního socialismu“

Vondráček přinesl do debaty názornou pomůcku – konvičku, kterou mu vyrobil kolega poslanec – aby demonstroval, jak podle něj funguje česká ekonomika v rámci Evropské unie. „To je výrobek kolegy, který se snažil naznačit, jak fungujeme často v rámci Evropské unie,“ vysvětlil Vondráček a přirovnal systém k „transfuzi z pravé ruky do levé“.

Podle Vondráčka Poláci od začátku členství v EU hájili svoje zájmy a jasně pojmenovávají, že „svobodu a prosperitu ohrožuje nejenom Moskva, ale i Brusel“. Česká republika je naopak podle něj „bruselštější než Brusel“ a přejímá jeden nesmysl za druhým. Vondráček citoval výpočet britského eurokomisaře, podle kterého se musí vynaložit 4% HDP na byrokracii spojenou s členstvím v EU, což za 21 let představuje více než 3,8 bilionu korun.

„My v podstatě přejímáme jeden nesmysl za druhým. Jsme bruselštější než Brusel,“ kritizoval Vondráček současný přístup k evropské politice. Dodal, že „eurosocialismus, který nás dovedl do té dotační ekonomiky, tak ten nám tady kazí ta naše ekonomická čísla“.

Nuancovaný postoj k podpoře Ukrajiny

V citlivé otázce podpory Ukrajiny Vondráček prezentoval stanovisko, které odlišuje otázku agresora od otázky finanční podpory. „Přece nerozporujeme, kdo je na cizím území se svými vojáky,“ zdůraznil s tím, že nikdo nezpochybňuje, že Rusko je agresor. Problém však vidí v rozsahu finanční podpory ze státního rozpočtu.

Jako libertariánská strana Svobodní podle Vondráčka razí nízké daně, a proto nechtějí rozdávat peníze kamkoliv do ciziny, „byť se někde děje příkoří, které prostě odsuzujeme“. Vondráček argumentoval, že Česká republika poskytuje Ukrajincům přístřeší podle dublinských úmluv, což považuje za velkou pomoc, ale to neznamená nutně posílat peníze ze státního rozpočtu.

Na otázku moderátorky ohledně hlasování na výboru pro obranu, kde poslanec Jindřich Rajchl hlasoval proti usnesení o podpoře Ukrajiny, Vondráček vysvětlil, že usnesení obsahovalo další pasáže, ze kterých nebylo zřejmé, zda bude pokračovat podpora ze státních peněz. „Neznamená to, že by zpochybňovali, kdo je a není agresor,“ dodal. Vondráček také potvrdil, že by stejně jako předseda Okamura sundal ukrajinskou vlajku z budovy Poslanecké sněmovny, protože Svobodní by sundali všechny cizí vlajky.

Alarmující ekonomická data a srovnání s Polskem

Vondráček prezentoval ostré ekonomické srovnání mezi Českou republikou a Polskem. Podle dat Eurostatu, která Vondráček označil za nezpochybnitelná, má Česko nejhorší změnu reálných mezd ze všech států Evropské unie v období 2019–2024, přičemž reálné mzdy klesly o 10 %. Pro srovnání Polsko a Maďarsko dosáhly výrazně lepších výsledků.

„Abych se určitě nepohoršoval nad těmito státy, myslím si, že my se od nich musíme učit,“ prohlásil Vondráček. Moderátorka upozornila, že polské mzdy se počítají jinak a nezahrnují menší firmy pod 10 zaměstnanců, ale Vondráček trval na tom, že cituje data Eurostatu, nikoli nějakou vlastní vybranou statistiku.

Vondráček připustil, že Polsko má jinou startovací linii, protože v devadesátých letech neprivatizovalo tak masivně jako Česká republika, a nyní může snáze růst. „To neznamená, že my máme couvat a my prostě tady jsme minus 10% reálné mzdy, Česká republika, to není žádná omluvenka,“ zdůraznil.

Odmítnutí konkrétních slibů a kritika předchozí vlády

Když moderátorka položila přímou otázku, o kolik procent chce nová vláda za první rok zvednout reálné mzdy, Vondráček kategoricky odmítl uvést konkrétní číslo. „Takhle to nejde dělat, to nelze plánovat. Soudruzi v Bruselu chtějí plánovat počasí. My nemůžeme tady lidem říkat, že se to zvedne o nějaká procenta, pak se snažit dohánět pětiletky,“ argumentoval.

Místo konkrétních slibů Vondráček prohlásil: „My budeme dělat všechno pro to, aby se lidem ulevilo, aby ty náklady na život byly co nejmenší. A pokud ekonomika poroste, no, tak samozřejmě porostou ty reálné mzdy“. Zdůraznil, že v předchozím období nominálně vzrostly platy, ale ve finále to znamenalo, že lidé si mohli koupit na konci roku méně než v roce předchozím.

Vondráček také kritizoval předchozí vládu za zásah do zákoníku práce v roce 2023, kdy ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka připravil změnu, která „v podstatě zlikvidovala dohodáře“. „Mohli jsme si to odpustit. Tady ta změna zákoníku práce byla úplně zbytečná, my jsme to kritizovali od začátku,“ řekl Vondráček s tím, že flexi novela je sice krok správným směrem, ale v roce 2023 se jelo cestou, která vedla ke špatným výsledkům.

Debata o polské cestě a zadlužení

V diskusi o tom, co Poláci udělali lépe, Vondráček přiznal, že Polsko investovalo významně do infrastruktury a má jiný přístup k evropským fondům. Na otázku polské energetiky, která je podle moderátorky podfinancovaná a 65% elektřiny pochází z uhlí, Vondráček odpověděl, že věří, že v roce 2049, kdy Polsku vyprší výjimka z uhlí, možná na evropském kontinentu už nebude ideologie odmítající uhlí.

„Poláci prostě jednají racionálně, tak jako v Číně staví uhelné elektrárny a vedle toho budují obnovitelné zdroje, až jich budou mít dost a budou se na ně moci spolehnout, tak pak si možná ty uhelné vypnou,“ vysvětlil Vondráček. Dodal, že Česká republika si vypnutí uhelných zdrojů dovolit nemůže, ale přesto to vypadá, že něco podobného bude brzy riskovat.

Na závěrečnou poznámku Jiřího Havránka z ODS, že se těší na to, jak Vondráček vysvětlí své ekonomické postoje předsedovi vlády, Vondráček odpověděl: „Já se na to taky moc těším“.