Dnešního dne jsem si s úžasem přečetl články Jana Macháčka, redaktora týdeníku Respekt, pojednávající, volně řečeno, o „liberálním nebezpečí dnešní doby“. Můj úžas byl v tomto případě opravdu na místě, neboť je až neuvěřitelné, jakých argumentačních faulů, diletantství a omezenosti se může profesionální novinář v jediném článku dopustit. Pojďme si jeho názorové a pojmové zmatení ve velmi obecné rovině nyní rozebrat (můj text bude muset být protentokrát poněkud obsáhlejší).
Pro pořádek je nutné nejprve uvést, o kterých článcích je řeč:
1. http://respekt.ihned.cz/audit-jana-machacka/c1-53187160-slovensko-euro-a-fundamentalismus
2. http://respekt.ihned.cz/audit-jana-machacka/c1-53251070-co-je-a-neni-fundamentalismus
Prvním zmatením pana Macháčka je hned ve svém počátku žonglování s pojmy. Libertarianismus totiž vyjevuje jako společný jmenovatel všech pravicově liberálních proudů a zcela ignoruje velmi podstatné názorové odlišnosti. Je to podobné, jako by komunismem nazýval jednotně vše od anarchismu až po levostředové proudy. Například podle Wikipedie „neoliberalismus akceptuje určitou státní roli v ekonomice, jako nezbytnost nezávislých centrálních bank a ochrany práva a bezpečnosti. Zároveň ale vyžaduje omezení role státu ve všech možných oblastech, a tím umožněné snížení daňového zatížení.“ Pan Macháček tak fauluje poprvé, neboť většina dnešních pravicových liberálů se neztotožňuje s radikálním názorem o nutnosti absolutní privatizace státní moci a institucí (soudy, policie, ministerstva, centrální banka atd.). V každém názorovém proudu lze najít krajní či populistické alternativy, v tomto případě zřejmě tzv. „anarchokapitalismus“ do jehož pytle redaktor vše bez přemýšlení hází (včetně zmiňovaného libertarianismu či dokonce „středního proudu“ pravicového liberalismu).
Druhým faulem je jeho (zřejmě záměrně) vadné zařazení dvou česko-slovenských stranických reprezentantů do těchto krajních poloh. Tedy Petra Macha, předsedu Strany svobodných občanů a Richarda Sulíka, předsedy slovenské SaS. Je prokazatelně absurdní zařazovat do těchto krajních pozic první a zejména druhý jmenovaný případ. Slovenská SaS se k některým idejím neoliberalismu dokonce pouze přibližuje. Argumentace redaktora Macháčka tak kulhá na obě nohy. I přesto ji však několikrát používá pro větší dramatizaci svého sdělení. Ten, kdo se neobává upozornit na problém, je okamžitě označen za extrémistu, který, cituji: „otravuje a kazí politické ovzduší“. Nádherný příklad obhajoby nutnosti „demokratického“ názorového sjednocení, co říkáte…
Faul číslo tři representuje autorova interpretace servilnosti a nedodržování volebních slibů (resp. názorový veletoč) ze strany tří stran slovenské vládní koalice a levicového SMERu jako „normálního a zodpovědného chování“. Pokud se většina evropských států chová nezodpovědně a podporuje morální hazard svůj i některých svých soukromých subjektů, neznamená to, že bychom měli i my být takto nezodpovědní, abychom zachovali všeobecně přijímaný status quo a přispěli tak k marným snahám o zakonzervování současného stavu. Z tohoto pohledu se stalo Slovensko na jediný den bílou ovcí ve stádě černých a nikoliv naopak. Jan Macháček nálepkuje racionálně argumentující ekonomy a politiky jako fundamentalisty, dogmatiky a extrémisty. Každý, do si dovolí nesouhlasit je jím automaticky zostuzen. Fundamentalismus, dogmatismus a v důsledku extrémní názor je však po hříchu representován dlouhodobě neudržitelnou hospodářskou a rozpočtovou politikou Evropské unie, jejíž omylnost je zřejmě pro „věřící“ typu pana Macháčka vyloučena.
Čtvrtým faulem je autorovo nepochopení fungování ekonomiky, ve kterém prokazuje zásadní nedostatky v odbornosti. Bez bližších znalostí kritizuje koncept, s jehož tezemi se zjevně v detailu ani neseznámil. Model ekonomické i osobní svobody je založen na osobní odpovědnosti jednotlivců za svůj osud a přirozeném vývoji společnosti a ekonomiky, bez umělých a v důsledku škodlivých vnějších intervencí (resp. s jejich minimem). Současně nevylučuje, pro mnohé možná překvapivě, nezbytnou sociální solidaritu. Není náhodné, že vždy když státy v různých koutech světa privátním subjektům povolily otěže, docházelo k zásadnímu oživení ekonomiky a růstu bohatství napříč celou společností. To, za co pan Macháček tak radikálně ve svých článcích horuje je pravým protipólem. Snaha konzervovat stávající stav, jen aby to „momentálně příliš nebolelo“, je cestou do pekel. Ano, přechod k reálné svobodě by byl bolestný a to nejen uvnitř Evropské unie, ale i v jednotlivých státech. Ve výsledku by to však byl ozdravný proces, zakládající možnost následné ekonomické i společenské prosperity.
Je to podobné, jako když nemocnému rakovinou dáte na výběr mezi pomalým umíráním, které je dáno neřešením jeho problému a radikální operací, která mu s určitou pravděpodobností zachrání život. V prvním případě sice nemocný nepodstupuje okamžitě operaci a užije si ještě několik dnů, týdnů či měsíců relativně normálního a bezproblémového života; neodvratně však umírá. Evropská unie a euronaivisté volí právě tuto variantu. Překrývat dluhovou krizi dalšími dluhovými penězi totiž není ničím jiným. Osamocený krok slovenské vládní SaS je pouhou vlaštovkou, která sama o sobě samozřejmě nic nevyřeší. Stejně tak pouhé a podle mého názoru naprosto nezbytné odstřihnutí nezodpovědného Řecka od vnější pomoci. Potřeba je totiž komplexní, bolestivá a ozdravná strukturální reforma, která založí budoucí racionální rozvoj. Přesto a nebo právě proto krok slovenské SaS krokem správným. Slovenská vláda se shodila sama (nikoliv SaS) tím, že nedodržela vlastní společné programové prohlášení. A napadat jedinou stranu, která svůj záměr ho dodržet dlouhodobě deklarovala, to je pouhým žehráním nad důsledky, které žehrající a jeho spojenci z EU jednoznačně zapříčinili. Je opravdu velmi laciné hodnotit tento krok bez zdůraznění širšího kontextu.
Za páté je nutné zmínit opravdu do nebe volající hloupost, srovnávající podhoubí první poloviny dvacátého století, ve kterých se v podstatě utvořily dvě totalitní ideologie (komunismus a fašismus) s dnešní situací neoliberalismu. Přemýšlím, jestli má vůbec smysl toto diletantské srovnání redaktorovi Macháčkovi vyvracet, zda-li je pochopení vůbec schopen. Přesto se o to velmi stručně pokusím. Především jsou obě zmiňované totalitní ideologie svojí vizí i realizací kolektivistické, znásilňující jednotlivce i celé skupiny společnosti pomocí centrální moci. Pravicový liberalismus je toho pravým opakem, neboť prosazuje přirozený vývoj společnosti a ekonomiky resp. jednotlivce. Srovnávat výše zmíněných tři ideologie ve smyslu potenciální nebezpečnosti do budoucna, to chce opravdu velkou dávku demagogie. Jak sám autor uvádí, argumentačně toto riziko dokázat neumí a tak fauluje především sám sebe. Rizika komunismu a fašismu (nacismu) byla totiž krátce po svém vzniku zmapována a podstatné části společnosti byla jasná již tehdy. Autor tak sám sebe paradoxně postavil do role fundamentálního zaslepence, který „cosi intuitivně tuší“ a kritizuje, neví však (ani nemůže), co přesně by to mohlo být.
Pokud by byl pan Macháček schopen hlubší analýzy problému, který popisuje, dospěl by možná k poznání, že novodobé pravicově orientované liberální směry řeší zásadní problémy současných státních uspořádání. Ty, které on sám do značné míry evidentně ignoruje: dramatický deficit svobody, neefektivitu státní intervencí a angažovanosti a z toho vyplývající korupci a klientelismus, daňovou neefektivitu a skutečné sociální nespravedlnosti, založené na neoprávněném přerozdělování nikoliv podle zásluh či sociální potřebnosti. A tam, kde mu chybí argumenty, neboť jak sám přiznává, těmto směrům „do sebe vše perfektně zapadá“, dodává alespoň silná a nelogická klišé o extremismu či sektářství. To vše není o ideologii. Tomu se říká normální vývoj bez snahy plánovat a manipulovat společnost a jednotlivce, bez snahy řešit problémy umělým ekonomickým a sociálním inženýrstvím, tedy bez státního či evropského dirigismu. Z hlediska přirozeného běhu věcí do sebe skutečně musí vše perfektně zapadat, v tom s panem redaktorem výjimečně souhlasím…
Navrhuji tedy panu Macháčkovi, aby se začal věnovat něčemu zcela jinému než je psaní výše uvedených pomlouvačných pamfletů. Vzhledem k nedostatku fundovanosti mu kvalifikovaná novinařina opravdu příliš nejde.
Jan Polanecký je příznivcem Svobodných
