České zdravotnictví se trvale nachází v deficitu, příjmy systému nepokrývají náklady, zdravotnický personál je čím dál víc nespokojený. Krátkodobé úspory, které přineslo zavedení poplatků v nemocnicích a v lékárnách, musely zcela předvídatelně po dvou až třech letech vymizet. Efekt takovýchto opatření nemůže nahradit regulaci spotřeby, kterou normálně zajišťuje tržní vztah ceny, nabídky a poptávky.
Deficit ve zdravotním pojištění
K deficitu ve zdravotním pojištění dochází zákonitě: každých několik týdnů přibývají nové lékařské zákroky a služby, nové léky, nové léčebné procedury. Ty jsou několikrát za rok zahrnovány úhradovou vyhláškou do sféry placené z veřejného pojištění. Výše pojistného se ale nemění podle nově zařazených placených služeb. Nejde tedy o nějaké náhodné rozkolísání způsobené například současným snížením daňových výnosů, jde o závažnou chybu systému.
Model českého zdravotnictví se dá připodobnit ke švédskému stolu velmi zvláštního typu: veškerá péče, která existuje, musí být povinně vyložena na stůl a každý může spotřebovat, kolik chce. Vše se musí zaplatit z veřejných prostředků, jejichž objem je však limitován. Hosté se snaží sníst, co se do nich vejde, poskytovatelé pohoštění se snaží z vyčleněných peněz ukrojit pro sebe co nejvíc za co nejméně poskytnutého pohoštění. Někdo na tom dokáže zbohatnout, ale jiní opravdu trvale prodělávají. Proto přicházejí ministři s pokusem nějak spotřebu regulovat.
Jednou z forem regulace je bodový sazebník, resp. úhradová vyhláška. Ve skutečnosti nevíme, kolik co u nás stojí v tržních cenách. Stát zcela ztratil informaci o skutečných cenách lékařské péče (pokud ji kdy měl), některé obory jsou přefinancovány, lékaři tiše inkasují peníze a mlčí, jiné obory jsou podfinancovány a tam trvale naříkají. Na úředníky, kteří rozhodují o cenách, je vyvíjen neskutečný korupční tlak, protože to je jediné místo, kde existuje konkurenční soupeření ovlivňující hospodářský výsledek.
Problém všech plánovačů
Regulované ceny jsou typickým symptomem socialistické ekonomiky a plánovaného hospodářství. Jakmile začneme regulovat ceny, brzy zjistíme, že musíme zároveň regulovat i spotřebu. Spotřebu můžeme regulovat na straně nabídky (vytvořit nedostatkové hospodářství) nebo na straně poptávky nebo obojí. Zároveň s regulací ceny tedy vyvstává klasický problém všech plánovačů: jak správně stanovit množství spotřeby v každé jednotlivé kategorii – v tomto případě u každého typu zdravotní péče.
Příkladem může být léková politika. Pro nový lék může být registrace odmítnuta jen z důvodů jakosti, bezpečnosti nebo účinnosti. Objevuje se mnoho nových léků a tak náklady prostředků na léky rostou. Stát to řeší regulací cen a omezením sortimentu hrazených přípravků. Protože však stát kontroluje a určuje ceny léků a neexistuje soutěž, která by vedla k nalezení skutečných tržních cen, zákonitě nastávají i případy, kdy se u nás prodávají léky za ceny vyšší, než by bylo nutné.
Dalším příkladem regulace (omezování) jsou smlouvy mezi pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními: pojišťovny požadují po lékařích dodržování plánovaných limitů, posílají revizní lékaře, omezují počty smluvních lékařů a zařízení. Některé soukromé lékařské praxe spontánně ve spolupráci s pojišťovnami vytvořily cosi jako cechovní systém, který nepustí žádného nového „vetřelce“ do systému. Zvláště, kdyby nabízel stejnou péči levněji!
Našli bychom mnoho podobných příkladů, jak regulované hospodaření ve skutečnosti vede k plýtvání. Regulovaný systém není hospodárný, ani jej nelze uregulovat do nějakého rovnovážného stavu, jehož náklady by rostly jen úměrně s inflací a hospodářským růstem ekonomiky.
Zatímco všude jinde jsme zavedli alespoň do jisté míry fungující tržní vztahy, ve zdravotnictví od okamžiku zavedení bodového sazebníku se za posledních dvacet let podařilo vytvořit z polovojensky řízeného zdravotnictví zdravotnický socialismus se všemi negativními průvodními jevy, které z fungování reálného socialismu a plánování v ekonomice pamatujeme. Socialistické hospodaření, jak známo, fungovalo (tak špatně, jak jen fungovat umí) až do té doby, kdy lidem došla trpělivost, a začali cinkat „klíčema“.
Jiří Payne je místopředsedou Svobodných a poradcem prezidenta republiky
