Jak je možné, že v evropské integraci trvá demokratický deficit desítky let? Žádná ze smluv, kterých bylo mezitím ratifikováno nejméně deset, problém neřeší ani trochu. Je to snad z důvodu nemožnosti najít řešení? Nebo jsou aktéři v EU tak neschopní? Proč se podoba EU jakémukoli známému politickému systému stále vzdaluje?
Musíme se vrátit k samotným základům evropské integrace. V poválečné Evropě panovala veliká skepse jak vůči systému politických stran, tak vůči demokratickému zřízení. Zčásti pod vlivem sovětské propagandy, zčásti z nadšení pro cokoli nového, mnozí tehdy uvažovali o nějakém novém politickém uspořádání, o novém řádu, který by přinesl věčný mír.
Komunista Altiero Spinelli, zakladatel Evropského federalistického hnutí, navrhoval vytvoření celoevropského ústavodárného shromáždění, které by napsalo ústavu federální Evropy. Mohlo by se jednat o relativně slabou federalizaci jen v některých oblastech, uvažoval. Federální model je dobře známý, neměl by žádný demokratický deficit. Avšak jeho návrh byl zcela zavržen!
Dne 28. 4. 1950 navrhnul Jean Monnet zcela nečekaně tehdejšímu ministru zahraničí Francie Robertu Schumanovi experiment zcela jiného druhu, který léta plánoval. Věděl, že kdyby celý projekt navrhnul najednou, nebyl by akceptován. Navrhoval tedy postupovat salámovou metodou, předkládáním „dílčích, ale rozhodujících úkolů". Robert Schuman během dvou dnů jeho návrh přijal a nechal jej dopracovat. Následně 9. května 1950 jej předložil veřejnosti pod svým jménem.
Pro začátek chtěl odejmout hlavním evropským hráčům kontrolu nad strategickým průmyslem – produkcí uhlí a oceli. Tím se měly stát evropské státy nesvéprávnými a neschopnými samostatně jednat. Byl to programový útok na jejich faktickou suverenitu. Strategickou produkci měl řídit namísto konkurence Vysoký úřad, jehož rozhodnutí měla být "přímo aplikována" v každé zemi. Do jeho působnosti měla patřit regulace cen v případě nadprodukce nebo nedostatku a kontrola investic. Obě sdružení měla Parlamentní shromáždění nepřímo volené národními parlamenty a Soudní dvůr.
Později bylo zřízeno Evropské hospodářské sdružení (EHS), které zavedlo na místo Vysokého úřadu Komisi. Po sloučení všech tří institucí se ponechal název úřadu ‚Komise‘, která však má podobné pravomoci, jako výkonná moc v demokratických zřízeních. Národní zástupci v Komisi po jednom za malé státy a po dvou za velké byli jmenováni na pět let bez možnosti odvolání. Komise má právo podávat návrhy ‚zákonů‘, Rada ministrů bez Komise nemůže samostatně jednat. Požadavek, že Komise musí být tvořena ‚nezávislými osobami‘, pomohl zamaskovat absenci jakékoli kontroly.
Taková konstrukce dodnes budí zdání politického systému, ale ve skutečnosti je pravým opakem demokracie a politiky. Už v roce 1950 se Belgie a Nizozemí obávaly, že Francie s Německem ovládnou celou organizaci a proto navrhly Radu ministrů, která měla alespoň částečně činnost Komise hlídat, nikdy však nezískala potřebné pravomoci. Právní předpisy tedy nemají ani náznak demokratické legitimity. Asi nejde vymyslet čistší vládu úředníků (BYROKRACII) bez sebemenšího politického obsahu, než je Evropská komise: nikomu není odpovědná, nevychází z žádného srozumitelného programu, ani z žádné politické filosofie.
Začalo se tvrdit, že evropské problémy jsou tak složité, že je neumí řešit jednotlivé země a jejich politické systémy. Neodpustím si poznámku z hlediska své původní profese jaderného fyzika: Na matematicko-fyzikální fakultě mne naučili především to, že lidstvo za celé dějiny nevymyslelo nic složitého. Všechno je jen řetízek jednoduchých logických posloupností. Ani Evropa není výjimkou, pokud to někdo tvrdí, tak lže.
Pakliže byla u kořenů evropské integrace nedůvěra mezi Francií a Německem, proč bychom měli věřit, že jejich velmocenské chování v rámci EU bude jiné? Původní pojistkou měla být hlasovací síla malých států, která by za všech okolností přehlasovala souručenství Francie a Německa. Lisabonská smlouva tuto pojistku odstraňuje. EU po Lisabonské smlouvě stejně neřeší problémy, kvůli kterým integrace začala.
Aby byl zajištěn ‚nadstranický přístup‘, je smlouvou zakázáno jakékoliv ovlivňování Komise ze strany členských států. Co je to za šílené pojetí stranickosti? Záležitosti, které mají nadstranické nepolitické řešení, přece nesmějí podléhat politickému rozhodování. Pouze tam, kde není žádné objektivní kriterium, podle kterého by věc rozhodli úředníci, musí nastoupit politické rozhodování, které z mnoha alternativ zvolí jednu politickou filosofii, podle které lze posoudit, co je správné a co ne. Nadstranický přístup úředníků, zbavený jakéhokoli filosofického rámce, nekontrolovaná moc úředníků, to je nejčernější můra všech demokratů. Je směsí Orwella s Kafkou.
Cílem Jeana Monneta nikdy nebylo politicky sjednotit evropské státy, ale nenápadně nahradit politické rozhodování vládou úředníků – Vysokým úřadem, nepolitickou mocí. Není náhodou, že Evropská unie se rusky nazývá Evropějskij Sojuz (Европейский Союз). Mocenský mechanismus EU budí zdání podobnosti nepříliš fungující demokracii – zdánlivě existuje parlament, soud, exekutiva. Ve skutečnosti jsou to maskovací kulisy, které zastírají pravou podstatu systému, ve kterém neexistuje ani demokratická kontrola občany evropských zemí, ani vládami členských zemí. Rozhodování se děje bez jakéhokoli politického mandátu a bez jakékoli odpovědnosti. Náhubkový Služební řád Evropské komise jakoukoli veřejnou kontrolu znemožňuje, nikdo se nic nedoví. Desetitisíce právních euronorem neumožňují ověřit si, jaké důsledky legislativa má.
Těžko věřit, že by za desítky let existence tohoto pokusu o integraci evropských států nikdo nepřišel na nápad, že demokratický deficit lze snadno odstranit: stačí odejmout Komisi moc a vrátit ji na politické hřiště. Evropská komise žárlivě střeží tajemství své moci, kterou nepozorovaně vytunelovala do Bruselu. Chceme-li zachovat v Evropě svobodu, musíme nahradit stávající vládu úředníků jinou alternativou. Jakékoli politické řešení bude lepší, než současná podoba EU.
