Payne: Co kdyby Lisabonská smlouva prošla

Payne: Co kdyby Lisabonská smlouva prošla

V posledních týdnech se ozývají radikální protesty proti "náhubkovému" zákonu. Na první pohled není zřejmé, které argumenty jsou správné. Možná nám hrozí daleko větší problémy se svobodou slova v návaznosti na případnou ratifikaci Lisabonské smlouvy. Věřme, že citliví hlídači politických svobod a demokracie budou stejně odhodlanými kritiky.

Již před lety v EU socialisté a lidovci vytvořili ‚velkou koalici‘, která trvá dokonce na věčné časy. Překračuje rámec volebního období. Vzpomeňme, jak se naši citliví demokraté bouřili proti ‚opoziční smlouvě‘ na dobu určitou, nyní jim pakt na věčné časy nevadí. Ať si občan volí, jak chce, výsledek bude vždy stejný: pod taktovkou evropských mocností bude pokračovat integrace, která nepřipouští diskusi o alternativách. Každý, kdo by snad chtěl diskutovat, bude upálen jako heretik. Není to u nás novinka, stádové chování podporující oficiální názor, ať je jakýkoli, známe z doby komunistického režimu.

Lisabonská smlouva má učinit z EU subjekt mezinárodního práva. Kdyby vstoupila v platnost, ocitneme se druhý den v politickém systému, ve kterém neexistuje skutečná opozice, který nelze demokratickými nástroji ani ovlivnit, natožpak změnit. Český Ústavní soud nevzal v úvahu zmíněnou skutečnost, že občan nemá žádnou možnost svým hlasováním politiku Bruselu jakkoliv ovlivnit. Lisabonská smlouva občanům odnímá práva, která byla doposud zaručena Ústavou. Je zřejmé, že postupně ve všech státech EU začnou opoziční skupiny kritizovat nedotknutelný politický systém a budou usilovat o obnovení svobody. Česká Ústava, dokud ještě platí, nám k tomu dává právo použít všech prostředků. Po vzoru Havlíčkově budou umírněné síly používat zbytky svobody slova, které nám snad ještě zůstanou. Kde není opozice, tam se ztrácí svoboda, včetně svobody slova. Není však vyloučena ani celá řada méně umírněných protestů.

Na EU jako na subjekt mezinárodního práva se totiž začnou vztahovat všechna ustanovení Rady Evropy. Bude muset konstatovat, že v EU moc nevykonávají volení političtí představitelé, ale úředníci, že nemá pluralitní systém alternativních politických názorů, že nemá politický systém založený na demokratickém předání moci opozici, která vyhraje ve volbách. Rada Evropy bude monitorovat volby do EP a bude muset konstatovat, že EU vynakládá veřejné prostředky na vlastní propagandu, což je v demokratickém zřízení zakázáno a často se to kritizuje ve zprávách o regulérnosti voleb. Pozornost padne i na to, že členské státy také vynakládají prostředky na podporu jednoho politického názoru v naprostém rozporu s principy pluralitního politického zřízení, na kterých stojí evropské tradice a Rada Evropy. Kdyby Lukašenko ovlivňoval hlasování za státní peníze tak, jako Špidlova vláda hlasování v referendu o vstupu do EU, dopustil by se neodpustitelného hříchu. Nakonec to bude znamenat, že skončí jakákoli evropská politika na podporu lidských a politických práv kdekoli ve světě: kritizovaná země může právem na svou obhajobu poukázat na absenci demokratických principů v mocenském systému EU. A bude mít pravdu. Zatímco u mezivládní spolupráce jsme mohli demokratický deficit s blahosklonným úsměvem tolerovat, nad deficitem demokracie u subjektu mezinárodního práva přivírat oči nelze. Protože legislativa EU má již převahu nad národními legislativami, měly by být všechny členské země EU vyloučeny z Rady Evropy, protože svým občanům přestaly garantovat politické svobody. Nebudou-li, autorita Rady Evropy tím rovněž navždy skončí.

Ani naivní optimisté nevěří, že by EU dokázala splnit bezprostředně po případné ratifikaci Lisabonské smlouvy všechny požadavky RE v oblasti politických svobod. Asi málokdo věří, že skončí evropská propaganda, placená z veřejných prostředků. Sotvakdo věří, že skončí diskriminace alternativních politických přesvědčení. EU ztratí postavení obhájce politických práv a svobod. Víme, že budoucnost neumíme předpovídat. Je však vysoce pravděpodobné, že Lisabonská smlouva přinese Evropanům velké utrpení.
 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31