Payne: Náhubkový zákon a Lisabonská smlouva

Payne: Náhubkový zákon a Lisabonská smlouva

Pro ty, kteří nevěří, že EU omezuje svobodu slova, přidávám příklad.
Pan Bernard Connolly, britský ekonom, pracoval jako vedoucí třetího odboru monetární sekce D v generálním ředitelství Evropské komise pro hospodářské a finanční záležitosti (Directorate-general for Economic and Monetary Affairs).

Za knihu The Rotten Heart of Europe – The Dirty War for Europe’s Money (Prohnilé srdce Evropy – Špinavá válka o evropské peníze), kterou napsal v době tříměsíční neplacené dovolené a ve které kritizoval zavádění Eura, bylo proti němu po návratu do práce 4. října 1995 zahájeno disciplinární řízení. Údajně porušil Služební řád, podle kterého zaměstnanec musí dříve, než cokoli v oblasti svého působení zveřejní, text předložit komisi ke schválení. Údajně pan Connolly nepředložením textu napsaného v době dlouhodobé dovolené narušil důvěru zaměstnavatele, tj. Evropské komise, k zaměstnanci. Na doporučení disciplinární komise pan Connolly dne 16. ledna 1996 vyletěl ze zaměstnání bez nároků na finanční kompenzaci, která je jinak v institucích EU přímo královská.

Bernard Connolly zažaloval propuštění ze zaměstnání u britského soudu (Tribunal of First Instance), kde se obhajoval tím, že interní předpisy Komise jsou podzákonnou normou a odporují ochraně svobody slova. Soud Connollyho žalobu dne 19. května 1999 zamítl. V rámci odvolacího řízení Evropský soudní dvůr (ESD) potvrdil v rozsudku ESD C-274/99 ze dne 6. března 2001 oprávněnost propuštění ze zaměstnání a zamítl odvolání. Pan Connolly byl odsouzen k úhradě soudních nákladů.
Podle ESD je omezení svobody projevu třeba vykládat restriktivně tak, že v demokratické společnosti je možné omezit svobodu projevu úředníků (public servants) za účelem zachování podstaty vztahu důvěry mezi institucí a jejími zaměstnanci, která je k fungování instituce nezbytná, formou, kterou Evropská komise praktikuje. Tedy v podobě předběžného souhlasu Komise se zveřejněním textu, který souvisí s aktivitou instituce nebo jejího zaměstnance. ESD konstatoval, že Komise může odmítnout souhlas s publikací textu v případě, že existuje závažné riziko ohrožení zájmů ES. Bernard Connolly narušil důvěru Komise jako svého zaměstnavatele tím, že si knihu nenechal předem schválit, ale hlavně tím, že kritizoval základní prvky politiky EU. Zpochybnil tak smluvně zakotvenou orientaci politiky Evropské unie, kterou měl odpovědně a v dobré víře provádět. Jeho propuštění ze zaměstnání tedy neodporuje ochraně svobody slova.

V soudním rozhodnutí se praví, že Evropská komise má právo omezovat disidentské názory za účelem „ochrany práv jiných osob“ a potrestat jednotlivce, kteří „poškozují image a pověst Evropské komise“. Soud charakterizoval Connollyho knihu jako „agresivní, nactiutrhačnou a urážlivou“. Obzvlášť pobuřující má být věta, že „hospodářská a měnová unie je hrozbou demokracii, svobodě a v konečném důsledku i míru“. Za komisi zazněl rozhořčený hlas generálního advokáta Damaso Ruiz-Jarabo Colomera, že se Connollyho kritika Evropské unie podobá extrémnímu rouhání, a proto nemá právo zaštiťovat se svobodou projevu.
Daily Telegraph ke kauze napsal: „Evropský soudní dvůr včera rozhodl, že má Evropská unie zákonné právo potlačovat politickou kritiku svých institucí a vedoucích představitelů.“
Kdyby George Orwell svou kritiku totalitních režimů inspirovanou atmosférou v instituci, kde pracoval, psal v době existence EU, nikdy by jeho knihy nevyšly.

Služební řád v článku 17 ve druhém odstavci požaduje: Úředník nesmí, ať sám nebo spolu s jinými, bez souhlasu orgánu, který jej jmenoval, zveřejňovat nebo umožnit zveřejnění jakýchkoli záležitostí, týkajících se činnosti Společenství. V dalších článcích se vysvětluje, že zveřejnění nebude odmítnuto, pokud bude úředník chválit činnost komise, zatímco má být odmítnuto, pokud by zveřejnění textu mohlo komisi ublížit.
Vzhledem k velmi ‚slušným‘ platům zaměstnanců EU se tak vysvětluje, proč se navzdory různým podezřením zdá být EU dokonalou institucí.
Nějaké spekulace o veřejném zájmu, který by mohl zveřejnění závažných informací odůvodnit, v EU nepřipadají v úvahu. Náhubkový zákon je drobnůstkou ve srovnání se Služebním řádem Evropské komise, té komise, která má Lisabonskou smlouvou dostat právo přímo regulovat náš život. Na složení Komise nebude mít občan nikdy absolutně žádný vliv.

V dobách, kdy měla Evropská komise pouze 17 členů, napsal Nicholas Ridley, bývalý konzervativní ministr tuto definici:
„Sedmnáct nevolených, vysloužilých politiků, bez jakékoli odpovědnosti komukoli, kteří nenesou odpovědnost za zvyšování daní, když utrácejí peníze, kteří posluhují netečnému parlamentu, který za zvyšování daní rovněž neodpovídá.“

Nyní je tedy potvrzeno, že komisaři nesmí být ani kritizováni. Euronadšencům to možná přijde jako nedůležité, ti smějí EU chválit bez omezení. Ale ten, kdo léta nesměl vykonávat svou profesi kvůli politickým názorům, to na lehkou váhu brát nemůže.
 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

V pondělí 19. ledna 2025 se v diskusním pořadu Události komentáře na ČT24 představil Libor Vondráček, předseda Svobodných, který společně s Patrikem Nacherem (ANO), Ivanem Bartošem (Piráti) a Pavlem Žáčkem (ODS) diskutoval dvě klíčová témata – prodej bitevních letounů L-159 Ukrajině a zrušení koncesionářských poplatků pro veřejnoprávní média.

Odmítnutí prodeje letadel

Hlavním tématem večera bylo rozhodnutí vlády neprodat čtyři bitevní letouny L-159 Ukrajině, což prezident Petr Pavel kritizoval jako projev sobectví. Vondráček však zaujal pragmatický postoj: „Já pojem solidarita hlavně vnímám v souvislosti s tím, když někdo rozdává ze svého. A přece jenom všechno, co patří státu, ať už je to majetek nebo jsou to peníze, tak je nás všech a z toho by se nemělo tak jednoduše rozdávat.“

Předseda Svobodných zdůraznil, že vláda plní předvolební sliby. „My jsme slíbili našim voličům, občanům České republiky, a chceme ctít nějaké předvolební sliby, že ani peníze, ani zbraně nebudou z českého státního rozpočtu, z české armády posílány směrem na Ukrajinu,“ prohlásil Vondráček. Na dotaz moderátora, zda platí i zákaz prodeje, odpověděl: „Ani prodávány. Nebo to jsme výslovně neřekli, ale v tuto chvíli vláda se takto na koaličním jednání usnesla.“

Vondráček navrhl alternativní řešení: firma Aero Vodochody by si mohla letouny odkoupit zpět a případně s nimi nakládat sama, pokud by armáda letadla nepotřebovala. Tento kompromis by podle něj podpořil český průmysl i zachoval reference pro výrobce.

Ostré výměny s Bartošem o roli prezidenta

Mezi Vondráčkem a Ivanem Bartošem došlo k výrazné konfrontaci ohledně slovních útoků mezi vládou a prezidentem Petrem Pavlem. Bartoš kritizoval ministra zahraničí Petra Macinku za neadekvátní reakci vůči prezidentovi: „Mně přijde, já nezpochybňuji, že pan Macinka určitě jako na něco expertem je a dokáže jako hodnotit, ale já bych byl velmi opatrný, aby ministr zahraničí zrovna v tomhle mistroval prezidenta České republiky s jeho historií, která prakticky celý jeho dospělý život je služba armádě a služba ve strukturách NATO.

Vondráček však uvedl situaci do kontextu a obvinil opozici z dvojího metru: „Když se tady bavíme o tom, že ty výměny názorů mezi panem prezidentem a ministrem zahraničí, respektive členy vlády dneska jsou v nějakém duchu. Tak já myslím, že v čase, kdy byl prezidentem Miloš Zeman, nastupovala vláda Petra Fialy, tak tam ty střety byly daleko tvrdší.“ Dodal, že současná rétorika je „daleko, daleko předtím“ ve srovnání s minulými konflikty.

Když se Bartoš pokusil Vondráčka usvědčit z nepřesnosti ohledně výroku Filipa Turka o expanzi NATO, Vondráček rychle oponoval: „Takhle to neřekl. Je to trošku jinak.“ V klíčovém momentu pak Vondráček zdůraznil konstituční rámec: „Můj šálek kávy je dodržování ústavy, striktní dodržování ústavy,“ a dodal, že prezident „nemůže slibovat, že dá něco, o čem nerozhoduje.“

Souboj se Žáčkem o veřejnoprávní média

Druhá polovina debaty se zaměřila na plánované zrušení koncesionářských poplatků pro Českou televizi a Český rozhlas od ledna 2027. Vondráček zde zaujal opatrnější pozici a bránil postupné zveřejňování informací: „Pro mě je to trošku komfortní, že teď mluvím po Patriku Nacherovi, protože aspoň mohu říci, že jsem rád, že nezacházel do těch detailů, že se mu totiž nestane to, co se stalo panu Baxovi, který v srpnu, v červenci 2022 řekl, poplatky se zvyšovat nebudou. A pak za chviličku začal tlačit něco zcela jiného.“

Pavel Žáček (ODS) ostře kritizoval plánovanou reformu jako možné zestátnění médií, čímž vyprovokoval Vondráčkovu odpověď. „Já v tuto chvíli naprosto žasnu, když tady slyším argumenty, že to je zpochybňování demokracie a svobody, protože skutečně ODS v roce 2009 toto navrhovala,“ řekl Vondráček. Připomněl, že mezi tehdejšími členy ODS byl i Martin Kupka, jehož současná vyjádření připomínají rétoriku ČSSD.

V nejkontroverznějším momentu večera Vondráček přiznal své osobní preference: „Kdyby to bylo na mě, já jsem fanoušek Javiera Mileie, za mě by se to klidně mohlo zrušit, ale my jsme ve vládě, respektujeme programové prohlášení a je to tak, že se bude postupovat podle programového prohlášení. Doufám, že mě zase pozvete, když jsem Javiera Mileie fanoušek.“

Koaliční disciplína nad osobními názory

Vondráčkovo vystoupení ukázalo politika, který balancuje mezi osobními přesvědčeními a koaliční disciplínou. Opakovaně zdůrazňoval, že vláda postupuje podle programového prohlášení a dodržuje předvolební sliby. V závěru debaty potvrdil: „Vládní programové prohlášení je něco, na čem se shodly tři strany a nemyslím si, že pan Klempíř by změnil názor, ale skutečně on je součástí toho celého týmu a my musíme fungovat jako tým po celé čtyři roky, aby čeští občané viděli dobré výsledky.“

Debata ukázala fundamentální rozpory mezi koalicí a opozicí v otázkách zahraniční i mediální politiky, přičemž Vondráček se etabloval jako obránce pragmatického přístupu vlády proti obviněním z ideologie či mocenských zájmů.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31