Payne: Náhubkový zákon a Lisabonská smlouva

Payne: Náhubkový zákon a Lisabonská smlouva

Pro ty, kteří nevěří, že EU omezuje svobodu slova, přidávám příklad.
Pan Bernard Connolly, britský ekonom, pracoval jako vedoucí třetího odboru monetární sekce D v generálním ředitelství Evropské komise pro hospodářské a finanční záležitosti (Directorate-general for Economic and Monetary Affairs).

Za knihu The Rotten Heart of Europe – The Dirty War for Europe’s Money (Prohnilé srdce Evropy – Špinavá válka o evropské peníze), kterou napsal v době tříměsíční neplacené dovolené a ve které kritizoval zavádění Eura, bylo proti němu po návratu do práce 4. října 1995 zahájeno disciplinární řízení. Údajně porušil Služební řád, podle kterého zaměstnanec musí dříve, než cokoli v oblasti svého působení zveřejní, text předložit komisi ke schválení. Údajně pan Connolly nepředložením textu napsaného v době dlouhodobé dovolené narušil důvěru zaměstnavatele, tj. Evropské komise, k zaměstnanci. Na doporučení disciplinární komise pan Connolly dne 16. ledna 1996 vyletěl ze zaměstnání bez nároků na finanční kompenzaci, která je jinak v institucích EU přímo královská.

Bernard Connolly zažaloval propuštění ze zaměstnání u britského soudu (Tribunal of First Instance), kde se obhajoval tím, že interní předpisy Komise jsou podzákonnou normou a odporují ochraně svobody slova. Soud Connollyho žalobu dne 19. května 1999 zamítl. V rámci odvolacího řízení Evropský soudní dvůr (ESD) potvrdil v rozsudku ESD C-274/99 ze dne 6. března 2001 oprávněnost propuštění ze zaměstnání a zamítl odvolání. Pan Connolly byl odsouzen k úhradě soudních nákladů.
Podle ESD je omezení svobody projevu třeba vykládat restriktivně tak, že v demokratické společnosti je možné omezit svobodu projevu úředníků (public servants) za účelem zachování podstaty vztahu důvěry mezi institucí a jejími zaměstnanci, která je k fungování instituce nezbytná, formou, kterou Evropská komise praktikuje. Tedy v podobě předběžného souhlasu Komise se zveřejněním textu, který souvisí s aktivitou instituce nebo jejího zaměstnance. ESD konstatoval, že Komise může odmítnout souhlas s publikací textu v případě, že existuje závažné riziko ohrožení zájmů ES. Bernard Connolly narušil důvěru Komise jako svého zaměstnavatele tím, že si knihu nenechal předem schválit, ale hlavně tím, že kritizoval základní prvky politiky EU. Zpochybnil tak smluvně zakotvenou orientaci politiky Evropské unie, kterou měl odpovědně a v dobré víře provádět. Jeho propuštění ze zaměstnání tedy neodporuje ochraně svobody slova.

V soudním rozhodnutí se praví, že Evropská komise má právo omezovat disidentské názory za účelem „ochrany práv jiných osob“ a potrestat jednotlivce, kteří „poškozují image a pověst Evropské komise“. Soud charakterizoval Connollyho knihu jako „agresivní, nactiutrhačnou a urážlivou“. Obzvlášť pobuřující má být věta, že „hospodářská a měnová unie je hrozbou demokracii, svobodě a v konečném důsledku i míru“. Za komisi zazněl rozhořčený hlas generálního advokáta Damaso Ruiz-Jarabo Colomera, že se Connollyho kritika Evropské unie podobá extrémnímu rouhání, a proto nemá právo zaštiťovat se svobodou projevu.
Daily Telegraph ke kauze napsal: „Evropský soudní dvůr včera rozhodl, že má Evropská unie zákonné právo potlačovat politickou kritiku svých institucí a vedoucích představitelů.“
Kdyby George Orwell svou kritiku totalitních režimů inspirovanou atmosférou v instituci, kde pracoval, psal v době existence EU, nikdy by jeho knihy nevyšly.

Služební řád v článku 17 ve druhém odstavci požaduje: Úředník nesmí, ať sám nebo spolu s jinými, bez souhlasu orgánu, který jej jmenoval, zveřejňovat nebo umožnit zveřejnění jakýchkoli záležitostí, týkajících se činnosti Společenství. V dalších článcích se vysvětluje, že zveřejnění nebude odmítnuto, pokud bude úředník chválit činnost komise, zatímco má být odmítnuto, pokud by zveřejnění textu mohlo komisi ublížit.
Vzhledem k velmi ‚slušným‘ platům zaměstnanců EU se tak vysvětluje, proč se navzdory různým podezřením zdá být EU dokonalou institucí.
Nějaké spekulace o veřejném zájmu, který by mohl zveřejnění závažných informací odůvodnit, v EU nepřipadají v úvahu. Náhubkový zákon je drobnůstkou ve srovnání se Služebním řádem Evropské komise, té komise, která má Lisabonskou smlouvou dostat právo přímo regulovat náš život. Na složení Komise nebude mít občan nikdy absolutně žádný vliv.

V dobách, kdy měla Evropská komise pouze 17 členů, napsal Nicholas Ridley, bývalý konzervativní ministr tuto definici:
„Sedmnáct nevolených, vysloužilých politiků, bez jakékoli odpovědnosti komukoli, kteří nenesou odpovědnost za zvyšování daní, když utrácejí peníze, kteří posluhují netečnému parlamentu, který za zvyšování daní rovněž neodpovídá.“

Nyní je tedy potvrzeno, že komisaři nesmí být ani kritizováni. Euronadšencům to možná přijde jako nedůležité, ti smějí EU chválit bez omezení. Ale ten, kdo léta nesměl vykonávat svou profesi kvůli politickým názorům, to na lehkou váhu brát nemůže.
 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31