Pro ty, kteří nevěří, že EU omezuje svobodu slova, přidávám příklad.
Pan Bernard Connolly, britský ekonom, pracoval jako vedoucí třetího odboru monetární sekce D v generálním ředitelství Evropské komise pro hospodářské a finanční záležitosti (Directorate-general for Economic and Monetary Affairs).
Za knihu The Rotten Heart of Europe – The Dirty War for Europe’s Money (Prohnilé srdce Evropy – Špinavá válka o evropské peníze), kterou napsal v době tříměsíční neplacené dovolené a ve které kritizoval zavádění Eura, bylo proti němu po návratu do práce 4. října 1995 zahájeno disciplinární řízení. Údajně porušil Služební řád, podle kterého zaměstnanec musí dříve, než cokoli v oblasti svého působení zveřejní, text předložit komisi ke schválení. Údajně pan Connolly nepředložením textu napsaného v době dlouhodobé dovolené narušil důvěru zaměstnavatele, tj. Evropské komise, k zaměstnanci. Na doporučení disciplinární komise pan Connolly dne 16. ledna 1996 vyletěl ze zaměstnání bez nároků na finanční kompenzaci, která je jinak v institucích EU přímo královská.
Bernard Connolly zažaloval propuštění ze zaměstnání u britského soudu (Tribunal of First Instance), kde se obhajoval tím, že interní předpisy Komise jsou podzákonnou normou a odporují ochraně svobody slova. Soud Connollyho žalobu dne 19. května 1999 zamítl. V rámci odvolacího řízení Evropský soudní dvůr (ESD) potvrdil v rozsudku ESD C-274/99 ze dne 6. března 2001 oprávněnost propuštění ze zaměstnání a zamítl odvolání. Pan Connolly byl odsouzen k úhradě soudních nákladů.
Podle ESD je omezení svobody projevu třeba vykládat restriktivně tak, že v demokratické společnosti je možné omezit svobodu projevu úředníků (public servants) za účelem zachování podstaty vztahu důvěry mezi institucí a jejími zaměstnanci, která je k fungování instituce nezbytná, formou, kterou Evropská komise praktikuje. Tedy v podobě předběžného souhlasu Komise se zveřejněním textu, který souvisí s aktivitou instituce nebo jejího zaměstnance. ESD konstatoval, že Komise může odmítnout souhlas s publikací textu v případě, že existuje závažné riziko ohrožení zájmů ES. Bernard Connolly narušil důvěru Komise jako svého zaměstnavatele tím, že si knihu nenechal předem schválit, ale hlavně tím, že kritizoval základní prvky politiky EU. Zpochybnil tak smluvně zakotvenou orientaci politiky Evropské unie, kterou měl odpovědně a v dobré víře provádět. Jeho propuštění ze zaměstnání tedy neodporuje ochraně svobody slova.
V soudním rozhodnutí se praví, že Evropská komise má právo omezovat disidentské názory za účelem „ochrany práv jiných osob“ a potrestat jednotlivce, kteří „poškozují image a pověst Evropské komise“. Soud charakterizoval Connollyho knihu jako „agresivní, nactiutrhačnou a urážlivou“. Obzvlášť pobuřující má být věta, že „hospodářská a měnová unie je hrozbou demokracii, svobodě a v konečném důsledku i míru“. Za komisi zazněl rozhořčený hlas generálního advokáta Damaso Ruiz-Jarabo Colomera, že se Connollyho kritika Evropské unie podobá extrémnímu rouhání, a proto nemá právo zaštiťovat se svobodou projevu.
Daily Telegraph ke kauze napsal: „Evropský soudní dvůr včera rozhodl, že má Evropská unie zákonné právo potlačovat politickou kritiku svých institucí a vedoucích představitelů.“
Kdyby George Orwell svou kritiku totalitních režimů inspirovanou atmosférou v instituci, kde pracoval, psal v době existence EU, nikdy by jeho knihy nevyšly.
Služební řád v článku 17 ve druhém odstavci požaduje: Úředník nesmí, ať sám nebo spolu s jinými, bez souhlasu orgánu, který jej jmenoval, zveřejňovat nebo umožnit zveřejnění jakýchkoli záležitostí, týkajících se činnosti Společenství. V dalších článcích se vysvětluje, že zveřejnění nebude odmítnuto, pokud bude úředník chválit činnost komise, zatímco má být odmítnuto, pokud by zveřejnění textu mohlo komisi ublížit.
Vzhledem k velmi ‚slušným‘ platům zaměstnanců EU se tak vysvětluje, proč se navzdory různým podezřením zdá být EU dokonalou institucí.
Nějaké spekulace o veřejném zájmu, který by mohl zveřejnění závažných informací odůvodnit, v EU nepřipadají v úvahu. Náhubkový zákon je drobnůstkou ve srovnání se Služebním řádem Evropské komise, té komise, která má Lisabonskou smlouvou dostat právo přímo regulovat náš život. Na složení Komise nebude mít občan nikdy absolutně žádný vliv.
V dobách, kdy měla Evropská komise pouze 17 členů, napsal Nicholas Ridley, bývalý konzervativní ministr tuto definici:
„Sedmnáct nevolených, vysloužilých politiků, bez jakékoli odpovědnosti komukoli, kteří nenesou odpovědnost za zvyšování daní, když utrácejí peníze, kteří posluhují netečnému parlamentu, který za zvyšování daní rovněž neodpovídá.“
Nyní je tedy potvrzeno, že komisaři nesmí být ani kritizováni. Euronadšencům to možná přijde jako nedůležité, ti smějí EU chválit bez omezení. Ale ten, kdo léta nesměl vykonávat svou profesi kvůli politickým názorům, to na lehkou váhu brát nemůže.
