Payne: Ani ryba ani rak, ani růže ani pták

Payne: Ani ryba ani rak, ani růže ani pták

Nepolitická politika nahrazuje skutečnou politickou soutěž myšlenek a koncepcí. Článek srovnává volební program dvou nejsilnějších politických stran. Bezvýchodnost politické konstelace, která neumožňuje otevřenou komunikaci o hlavních problémech, vede k tomu, že napětí expanduje do jiných vrstev veřejného života.

Také se vám někdy zdálo, že s našimi velkými stranami je to prašť, jako uhoď? Pročetl jsem jejich volební programy, ohňostroj hloupostí a populismu.
První překvapení spočívá v tom, že drtivá většina volebních slibů obou stran vůbec nesouvisí s Evropskou unií. V programu ODS je to formulováno tak, že by to mohlo být společný mottem těchto voleb pro oba politické tábory: „Strategické cíle Evropské unie ustupují potřebě uspokojit domácího voliče." Hlavním problémem EU, jak odstranit pověstný demokratický deficit, se oba volební programy pro jistotu nezabývají. Nemají k tomu co říci.

Druhým překvapením je neuvěřitelná podobnost obou programů, často formulovaných jako všeobecně uznávané pravdy, o kterých nikdo nemůže pochybovat. Posuďte sami. Například ODS, která tentokrát získává voliče silným důrazem na sociální politiku, mobilizuje revoluční výzvou: „Sociální systémy se přirozeně vyvíjely v různých zemích různou cestou." Zkuste to zpochybnit! Nebo akční věta: „Naše země je významně proexportně orientovaná."
Socialisté ovšem nezůstávají pozadu: „Žádný člověk si nemůže být trvale jist svým zdravím." To je opravdu nezpochybnitelný proevropský program! A vynášejí trumf: „Dítě si nemůže vybrat, v jak bohaté rodině se narodí." To je jasná polemika s buddhistickou vírou v převtělování! Slovo do pranice pro evropské volby.

Topolánkovci mobilizují své příznivce: „Ukazuje se, že sice dokážeme vytvořit ohromné ekonomické a politické celky, nejsme však schopni je účinně kontrolovat a řídit." K tomu paroubkovci poznamenávají: „Jsme rozhodně proti Evropě byrokratů."
Levice dává překvapivě najevo, že pochopila tržní princip v podobě zásady ‚něco za něco‘: „Svoboda není zadarmo. Svoboda je něčím, co si musíme zasloužit." Chápu, svobodu jsme si nezasloužili, a proto nám ji obě strany prostřednictvím Lisabonské smlouvy musí odejmout. ODS s kamennou tváří karetního hráče reaguje: „Důkladná analýza a realistické hodnocení jsou základem profesionální a hlavně účinné evropské politiky."

Třetím překvapením je to, že rozdíly v obou programech jsou velmi malé. „Významným prvkem sociálního modelu je rovnost," tvrdí ČSSD. K tomu se dočítám: „Nový systém bude spravedlivý a solidární." Domníváte se, že to je citát od Paroubka? Není, letos to totiž prosazuje ODS!
Čtvrtým překvapením je pozoruhodná shoda obou stran při prosazování JISTOT. Tak například jedna strana tvrdí: „Hlavním cílem politiky sociálně demokratické levice je JISTOTA zvýšení kvality života." Zatím sice nechápu zcela zřetelně, jak budou socialističtí europoslanci z Bruselu zkoumat kvalitu mého života, aby pro mne připravili zvýšení. Možná tou vrcholnou kvalitou života v pojetí socialistů bude smrt. Nebo naopak v Bruselu odhlasují nesmrtelnost? ODS je v této věci mnohem střízlivější: „Člověk musí mít JISTOTU, že v případě nezaviněné nouze mu stát pomůže." Rozumím tomu tak, že modří europoslanci mi budou v takovém případě z Bruselu pomáhat prostřednictvím státu, abych měl jistotu.

Pátým překvapením je to, jak obě strany vydávají nejistotu za program. Nepřekvapuje, že se ODS chlubí zásluhami v oblasti energetiky, ale to, jak vydávají za řešení nezávaznou deklaraci, na základě které se má v budoucnu nahradit nejistota energetických dodávek z Ruska nejistotou dodávek z Ázerbájdžánu, kde panuje ještě nejistější politický systém. Proti tomu ČSSD nabízí pouze závazek: „Budeme prosazovat nový evropský energetický pořádek." Pochopitelně neslibují, že pořádek bude, ale jen to, že se o něj jejich europoslanci budou snažit. O nesmyslnosti evropských zelených daní na energii podle toho, z čeho byla vyrobena, nikde ani slovo.

Šestým překvapením je shoda v tom, že v rozvojových zemích odstraníme chudobu. Obě strany vycházejí z Lisabonské smlouvy, kterou společně právě podpořily, ve které Unie zřetelně popisuje svou hospodářskou a sociální politiku v rozvojových zemích, když pro ně počítá „s hlavním cílem vymýcení chudoby". ODS dala opatrně do programu: „Rostoucí význam ekonomiky v mezinárodních vztazích jde ruku v ruce s globalizací." Proti tomu ČSSD je velmi radikální: „Jsme povinni poskytnout pomoc těm, kdo trpí. Jsme povinni bojovat proti bezpráví." A nádavkem jedním dechem doplňuje: „Evropa věří, že lidé mají mít rovný přístup k vybraným základním hodnotám bez ohledu na svůj majetek." Beru na vědomí, že v příštím volebním období Unie zachrání svět. ODS to ale vidí pragmaticky, konkretizuje cíle obsažené v Lisabonské smlouvě: „Čeští spotřebitelé budou mít levnější potraviny a druhotně tím pomůžeme bojovat s globální chudobou." Závěry Lisabonské smlouvy nejen splníme, ale překročíme.

Sedmým překvapením je to, jak oba partneři svorně straší tím druhým. Tak například ČSSD straší pravicí doma i v zahraničí: „Aby se obyčejní lidé nebáli mít více dětí. Bruselská i česká pravice nám to chtějí vzít." Zřejmě proto rodina šéfa socialistů příkladně čeká potomka.

„Hledání univerzálního přístupu k řešení ekonomické krize v Evropě nutně narazí na potíže," prorokuje ODS. A pak že nestraší! Na adresu Ústavní smlouvy a Lisabonské smlouvy ODS jasně říká: „Tyto dokumenty v konečném důsledku spíše podporují tendence velkých členských států monopolizovat evropskou integraci ve prospěch svých národních zájmů." Ruku na srdce, postrašili nenapravitelným egoismem velkých států. Ale sami se nebojí, i když Lisabonskou smlouvu nebojácně prosadili. Sebevědomě totiž vyhlašují: „Občanská demokratická strana je jedinou zárukou." Kdoví, zda bychom se neměli bát, když je záruka jen jedna.
ODS ve strašení pokračuje: „Neúměrný nárůst zadlužování považujeme za velkou hrozbu." Jenom se obávám, že nejde o rozpočet Unie, ale o rozpočet český, kterého se tyto volby netýkají.

Vzájemné strašení dosahuje pitoreskní podoby na podstránkách konkurenční strany, kde ODS straší například bratrstvím s náčelníkem Apačů. ČSSD pokračuje v antikampani typu ‚ODS mínus‘, tentokrát s hlavním heslem ‚BUDU VOLIT ODS‘.

Naprosto nepochopitelný populismus najdeme v programu ODS: „Přibližně do dvaceti let budou občané České republiky vydělávat tolik co Němci nebo Rakušané." Konečně slib, na který se jistě můžeme všichni spolehnout! K tomu socialisté již nemají co dodat. Němci i Rakušané musí být vyděšeni, že jim ODS prorokuje tak velký propad životní úrovně.

Osmým překvapením je grafický doprovod kampaní obou stran. Abych si odpočinul od vážných myšlenek volebních programů, vyrazil jsem na procházku. Pod dojmem velkoplošné reklamy jsem pochopil. Evropským budovatelským souručenstvím na mne dýchnul plakát, na kterém svorně shlížejí předsedové obou stran pod heslem ‚řešení místo strašení‘, které může platit zleva doprava i zprava doleva. Ano, přesně tak to funguje v europarlamentu. Pravice i levice svorně prohlubuje budování. Možná není náhodou, že je Topolánek zobrazen nalevo od Paroubka.

Tento volební kolorit doplňují různé vzkazy, které na plakátech očividně tiskne jedna strana jménem druhé a naopak. Někdy je sporné, komu to škodí a komu pomáhá. Praktika u nás známá již několik let, ve slušných demokraciích nemyslitelná. Obě politické strany opouštějí své původní politické vize. Sbližují se natolik, že možná jednou založí něco jako Národní frontu s jednotnou kandidátkou a společnou kampaní. Hvězdy na evropském praporu pak budou jistě oranžové. Právo na práci, které se bude v tomto volebním období podle Lisabonské smlouvy zavádět, pak jistě svorně dohodne tandem Nečas-Škromach.

Dost žertů. Problém je jinde. Jak se postupem času vyprazdňuje česká politika, jak ztrácí myšlenkový obsah, jak dominuje nepolitická politika, tak se stává z klasického střetávání politických filosofií pouhé handrkování o moc. Přestávají platit argumenty, politická rétorika postrádá jakoukoli logiku. V takovém, prostředí nemůže veřejnost politiku ovlivnit ani argumentací, ani při volbách. Bezvýchodnost ohňostroje populismu pak přirozeně vyústí do růstu extremismu.

Autor: Jiří Payne
leader kandidátky do EP

Modro-oranžový prapor – symbol srůstání kdysi protichudných filosofií v rámci nepolitické politiky

Článek vydal Neviditelný pes-Lidovky.cz ZDE
 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Jiří Payne

Jiří Payne

Novinky

Nejnovější video

Interview ČT24 s moderátorem Danielem Takáčem mělo být zpovědí k projevu prezidenta Petra Pavla na valném shromáždění OSN, ve skutečnosti se ale proměnilo ve čtvrthodinový výslech, v němž moderátor opakovaně tlačil hosta k jednoslovným odpovědím. Libor Vondráček, předseda Svobodných a místopředseda sněmovního výboru pro evropské záležitosti, se do této hry nenechal vtáhnout. Na otázky odpovídal klidně, s právnickou přesností a s argumenty, které se v televizních debatách o bezpečnosti objevují jen zřídka.

Hned na úvod bez vytáčení potvrdil, že agresivita jakékoliv velmoci, včetně Ruska, je hrozbou pro bezpečnost, a to zejména pro menší státy, které velmocemi nejsou. Zároveň ale upozornil na věc, kterou si mnozí diváci jistě uvědomují také: v projevech světových lídrů zaznívá slovo válka mnohem častěji než slovo mír. Vondráček připomněl, že všechny války, včetně těch světových, nakonec skončily u jednacího stolu, a proto je potřeba o mír aktivně usilovat, nikoli neustále vyvolávat dojem, že České republice bezprostředně hrozí válka. To podle něj není pravda a strašení veřejnosti nikomu nepomáhá.

Když se ho moderátor zeptal, čím k ukončení války přispěl on sám, odpověděl věcně a bez nafukování vlastní role. Zahraniční politiku podle ústavy vede ministerstvo zahraničí a nejvyšší ústavní představitelé, poslanec na to mandát nemá. Jeho příspěvkem je snaha neeskalovat situaci, a to i ve veřejné komunikaci. Připomněl bývalou ministryni obrany Janu Černochovou, která po dopadu rakety na polské území začala na sociálních sítích psát téměř o třetí světové válce, a doporučil učit se spíše od rakouské diplomacie. Bezpečnost podle něj není soutěž o to, kdo se vyjádří první a bombastičtěji. Platí staré pravidlo: dvakrát měřit, jednou řezat.

K roli Číny, kterou prezident Pavel vyzval k pomoci s ukončením války, zaujal Vondráček střízlivý postoj. Přiznal, že konkrétní výsledky čínské snahy nevidí, ale dodal podstatnou věc: konkrétní výsledky nevidíme u nikoho, jediné, kdo o mírových jednáních alespoň otevřeně mluví, jsou Spojené státy. Možnou čínskou strategii viděl v tom, že nedodává zbraně žádné ze stran, a tím konflikt neeskaluje. K prezidentově větě, že čím je země mocnější, tím větší nese odpovědnost, doplnil přesnou právní logiku: odpovědnost nese v první řadě ten, kdo jedná. Za překročení ukrajinských hranic odpovídá Rusko, stejně jako za invazi do Iráku v roce 2003 bez mandátu Rady bezpečnosti odpovídala vláda Spojených států. Jde o konzistentní měřítko, které neuhýbá podle toho, o koho se jedná.

Tuto nestrannost prokázal i u Donalda Trumpa. Přestože přiznal, že s mnoha jeho větami souhlasí, výrok o tom, že někdo může někoho poslat do pekla, označil za špatný slovník, který na půdu OSN nepatří. K reformě OSN pak nabídl jasnou vizi: organizace vznikla po druhé světové válce proto, aby pečovala o mír, a to má zůstat jejím hlavním úkolem. Nemá rozšiřovat pravomoci o pandemické úmluvy WHO ani prosazovat zelené ideologie. Zároveň ale Vondráček realisticky upozornil, že větším ohrožením pro každodenní život Čechů je dnes centralismus Evropské unie, který má nad naším životem mnohem větší moc než OSN.

U otázky, zda zrušit právo veta stálých členů Rady bezpečnosti, ukázal, že uvažuje o krok dál. Formálně by šlo o škrtnutí pár slov, jak namítal moderátor, jenže prakticky by to mohlo vést k tomu, že Čína a navázané země BRICS z OSN odejdou a velmoci přestanou spolu mluvit úplně. OSN má cenu právě jako místo, kde se politici mohou setkávat, aniž by je někdo a priori z něčeho obviňoval. V této souvislosti připomněl pokrytectví kolem cest do Číny: zatímco Ursula von der Leyenová tam za posledních deset let byla asi pětkrát, česká delegace vyvolala doma poprask.

K NATO se Vondráček vyjádřil zcela jednoznačně. Pro něj je důležité, aby platily články čtyři a pět Severoatlantické smlouvy, a na přímou otázku odpověděl, že je připraven hlasovat pro vyslání českých vojáků na pomoc spojenci, pokud bude zjevné, že probíhá otevřený válečný konflikt. Kdyby někdo zaútočil na nás, také očekáváme, že nám spojenci přijdou na pomoc. Zároveň ale rozlišil skutečnou obranu od zneužívání článku pět a připomněl Afghánistán, kde čeští vojáci přišli o život, a dnešní režim tam rozhodně není lepší než ten předchozí. Jde o poučení z historie, nikoli o zpochybňování aliance.

Profesionalitu prokázal i ve chvíli, kdy mu moderátor předložil výrok slovenského premiéra Roberta Fica, že nechce, aby se Slovensko stalo součástí vojenského konfliktu kvůli nějakému článku pět. Místo aby se nechal vtáhnout do komentování citátu vytrženého z kontextu, Vondráček férově uvedl, že výrok neslyšel a nezná jeho kontext ani tón. Přesto dodal, že on sám by na Ficově místě volil jiná slova. Taková odpověď není vytáčením, ale projevem odpovědnosti politika, který nechce hodnotit cizí slova, dokud si je sám neověří.

Nejostřejší část rozhovoru se týkala hybridní války a důvěry v tajné služby. Vondráček uvedl, že Rusko vede hybridní válku proti NATO, což se dotýká i Česka, a že nejlepší obranou je pravdivá komunikace vlády. Na naléhání, zda bere za fakt vše, co řeknou tajné služby, odpověděl jako právník: nečiní tak automaticky a pro označení něčeho za fakt uplatňuje podobně přísná kritéria jako trestní řízení. Jako příklad uvedl útok na Nord Stream, kde se to, co se zpočátku prezentovalo přesvědčivě jako fakt, po letech vyšetřování ukázalo jinak. Připomněl, že pachatele lze stíhat i v nepřítomnosti, jak se to děje u válečných zločinců, a pokud jsou u Vrbětic jmenováni konkrétní lidé, mělo by to vést k soudnímu řízení, stejně jako tomu bylo po 11. září. Nejde o nedůvěru ke státu, ale o požadavek na právní stát.

Oblíbené štítky

Jiří Payne

Jiří Payne

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31