Současný systém veřejných financí bere lidem svobodu rozhodování o svých vlastních výdělcích, postrádá odpovědnost v podobě vyrovnaného hospodaření a je nespravedlivý v důsledku existence mnoha různých úlev a výjimek ve prospěch jedněch, na úkor druhých.
Je potřeba zvýšit svobodu nakládání lidí s jejich vlastními výdělky a snížit nespravedlnosti daňového a přerozdělovacího systému. Doprovodným efektem takového zvýšení svobody a spravedlnosti bude zvýšení tempa hospodářského růstu. Jen svoboda volby a neutrální zdanění, které neurčuje poplatníkům jak se mají chovat, umožňuje hospodářský růst.
Hospodaření státu utržené ze řetězu
Vláda nám bere pomocí různých daní 37% našich výdělků. Strmý růst zdanění nastartovala v roce 2002 vláda Vladimíra Špidly a rekordní zdaňování pokračovalo i za vlády Mirka Topolánka.
Ještě vyšší než daně jsou dlouhodobě vládní výdaje. Vlády všech barev rozdávaly veřejné peníze na dluh, který již přesáhl 1 bilion korun. Přes pravicové proklamace, Topolánkova vláda zadlužování jen zrychlila.
Jen úroky z vládního dluhu v roce 2009 dosahují 48 miliard korun. Celkově se jen za poslední 4 roky na úrocích zaplatilo 165 miliard korun.
Jinými slovy, veřejné finance potřebují razantní léčbu. Ne špidlovskou, ne topolánkovskou. Skutečnou změnu, která zvýší svobodu.
Svobodní jako jediná politická strana předstoupí před voliče se skutečným plánem na omezení vládního přerozdělování. Detaily představíme na začátku kampaně.
Petr Mach je předsedou Svobodných. Publikováno na blog.ihned.cz
V Událostech, komentářích se Lukáš Dolanský pokusil zatlačit Libora Vondráčka do obhajoby toho, proč Česká republika nefiguruje mezi devíti zeměmi, které oznámily vznik takzvané antibalistické koalice. Proti němu na dálku stál senátor Pavel Fischer, který v otázkách obrany razí tón naléhavosti a alarmu. Vondráček ale ukázal, že chladná hlava a rozpočtová kázeň jsou v bezpečnostní politice někdy cennější než rychlé přihlášení se k další nové struktuře.
Vondráčkova odpověď na úvodní otázku byla věcná a bez vytáček. Česká republika podle něj nepotřebuje další paralelní struktury vedle NATO, zvlášť ve chvíli, kdy sama plní takzvané capability targets a v příštím roce poprvé po více než dvaceti letech, naposledy za vlády sociální demokracie, přesáhne dvouprocentní hranici HDP na obranu, tedy téměř 200 miliard korun. Přidávat k tomu závazky vůči nejasně definované iniciativě, u které nikdo nezná harmonogram ani rozpočet, je podle něj zbytečné riziko rozhazování peněz tam, kam nikdo pořádně nedohlédne.
Ještě zajímavější byl moment, kdy Vondráček nabídl politické čtení celé iniciativy. Upozornil, že za snahou Emmanuela Macrona budovat nové obranné struktury mimo klasický rámec NATO může stát především domácí francouzská politika, kde se mu nedaří prosadit evropskou armádu na půdorysu EU a kde mu doma hrozí, že příštím prezidentem bude Jordan Bardella nebo Marine Le Pen. Fischer sice odmítl toto čtení, ale nedokázal nabídnout přesvědčivější vysvětlení, proč mezi zeměmi antibalistické koalice chybí právě ti, kdo jsou Rusku geograficky nejblíž, tedy Polsko, Finsko, pobaltské státy, Rumunsko nebo Bulharsko.
Vondráček přitom nezůstal jen u kritiky, nabídl i konkrétní argument, proč je zdrženlivost oprávněná. Připomněl, že už dnes je odpovědnost za ochranu vzdušného prostoru České republiky v rukou velitelství NATO v Ramsteinu, a že Česko už má vážné a nákladné závazky, například nákup letounů F-35, které samy o sobě stojí desítky miliard korun ročně. Když se ho Fischer snažil zatlačit poukazem na premiérův projekt Europatriot, Vondráček poctivě přiznal, že nezná přesně premiérovy úvahy, ale trefně upozornil na nekonzistentnost debaty: stejná výtka, že chybí harmonogram a rozpočet, platí stejnou měrou i na samotnou antibalistickou koalici, kterou senátor hájil.
Vondráček přinesl i konkrétní dobrou zprávu: k armádě letos nastoupilo 2300 nových vojáků. Místo honby za symbolickými procenty a novými strukturami navrhl soustředit se na výzbroj, výstroj, boty a batohy pro nováčky, a na budování obranných schopností podle jasné, dlouhodobé koncepce.
Na otázku, zda Česko utrpělo na summitu v Ankaře „diplomatický výprask“, reagoval klidně. Přiznal, že Česko mluvilo poslední a vydávalo nejméně na obranu, ale dodal, že je to vizitka minulé vlády, ne té současné, která u moci je půl roku a chystá historicky první překročení 2 % HDP po více než dvou desetiletích.
Celý duel tak ukázal dva přístupy k obraně, jeden založený na dramatických gestech bez konkrétního plánu, druhý na rozpočtové kázni a ochotě přiznat, kde je potřeba zlepšení, aniž by se sahalo po planých slibech.
