Snímky politiků, lobbistů a vrcholných manažerů průmyslu, jak spolu idylicky tráví dovolenou v miliardářské toskánské vile, vyjevily to, co už vlastně dlouho víme. Že se na úkor veřejného zájmu krade ve velkém a že nám ve skutečnosti nevládnou ti,které jsme si zvolili, protožeje ovládají mocné a mocenské skupiny, jejichž hlavní podnikatelskou činností jsou výtečné politické konexe. Vědět a vidět ovšem zdaleka není totéž. Na fotografiích je ta rodinka (arabsky se tořekne „mafie“) pěkně pohromadě vyvedená.

S velkou nostalgií se můžeme ohlížet za bývalými skromnými vůdci našich dvou státostran. Dokonce i sociálnědemokratický vejtaha a předseda Jiří Paroubekse svým „kdo z vás to má“ by teď působil komicky. Jeho oponenti jsou luxusem přímo posedlí – milují jachty, vily, rauty, rychlé vozy.

Možná škodí politice přece jen méně než zásadoví rozvraceči státní kasy. Možná,že bychom měli dopřát této „kleptokracii“ trochu toho kýčovitého luxusu. Co je nakonec pár stovek milionů pro všeho schopné politiky proti bilionu státního dluhu a trilionům v celém hospodářství?

Jenže. Korupce je jako rakovina. Není-li správně léčena, prorůstá hbitě celou společností, a to zdaleka nejen státním organismem. Kdo krade, lže, kdo lže, je agresivní, kdo je agresivní, nemá daleko k vraždě. Nemá-li nám vládnout princ (aristokracie), musejí nám vládnout principy. Takový je vyšší smysl celété naší civilizace.

Politikovi jsme svěřili policajtskou a ekonomickou vládu sami nad sebou, a proto má ve společnosti sloužit jako zářný příklad (a nejen pro mládež) nadosobního a vznešeného zájmu o naše dobro. A nikoli, jak praví básník, být jen „svědectvím ustavičných hovad.“

Tvrdá jádra

Toskánská lekce by měla býtv první řadě velkou politickou lekcí pro občana a voliče, kterýby se měl konečně probudit. Právě teď, pár týdnů před volbami, drží totiž v rukou skutečnou moc. Po dvacet let se nechal oblbovat pravolevým sporem, často s gustem předstíraným antagonismem. Jako by neexistovaly žádné hodnoty vyšší, se kterými demokracie stojí a padají, přestože spory o ekonomiku jsou jistě důležité. Každá z našich dvou velikých státostran má své vlastní tvrdé jádro voličů, ale jen někde kolem 20 až 25 procent. Ti zkrátka volí a budou volit tu svou jedinou, i kdyby trakaře padaly. Cožpak ale máme opravdu volbu jenom mezi levou sociální chudobou a pravou vládou kleptokracie? Nenastal snad s toskánskou anabází nejvyšší čas zlikvidovat tyhle dvě podnikatelské strany?

Nová vzpoura

Mějme se však na pozoru. Budou nás totiž nahlas přesvědčovat, abychom nezahazovali svůj hlas s ohledem na pětiprocentní volební limit. Budou strašit, že hrozí destabilizace celého bedlivě budovaného systému. Proboha jakého, je-li založen na korupci? Budou tvrdit, že malé strany neznáme. To ale nevadí. Jde přece v první řadě o to zbavit se těch, které známe až příliš dobře. Mějme naději, že se v srdci voliče po dvaceti letech opět dokáže vznítit vzpoura. Nemusí už kvůli tomu navícdo nehostinného mrazu kamsi na náměstí. Úplně stačí, když vstane z lenošky a půjde volit. Jinak. Stačí, aby si připomněl dictum zakladatele našeho státu – nebát se a nekrást. Vždyť ideálem demokratického občanství není nic jiného než ustavičně a tvořivě obnovovat stát.

Alexander Tomský je nakladatel a politolog. Vyšlo v deníku E15