Václav Klaus by měl poděkovat Bernardu Posseltovi za to, že mimo veškeré další pochybnosti potvrdil obavy z nároků sudetských Němců na restituce majetku v České republice. Kdyby Lisabonská smlouva takové nebezpečí neobsahovala, Posselt by neměl důvod označit Klausův požadavek na českou výjimku z Listiny lidských práv za „omezování lidských práv sudetských Němců a cynickou hru s osudy milionů lidí, zbavených práv, vyhnaných a mnohdy zavražděných, a jejich potomků“.
Požadavek Václava Klause nijak neomezuje žádná existující práva sudetských Němců jako německých občanů ani jako občanů Evropské unie. Neomezuje dokonce ani žádná jejich práva spojená s Českou republikou, jaká mají bez rozdílu všichni občané Evropské unie. Tedy právo na neomezený pobyt, podnikání, práci a za vlastní peníze nakoupený majetek. Žádná jiná práva spojená s Českou republiku sudetští Němci nemají, protože neexistuje žádný zákon ani mezinárodní dohoda, která by jim je dávala. Podle úsudku Jiřího Dienstbiera jim dokonce veškerá další práva upírají samotné zákony německé o ukončení okupace z roku 1953 převzaté pozdější smlouvou o sjednocení, podle nichž „žádný nárok nebo jednání nebude přípustné proti osobám, které získají nebo na které bude převeden majetek“. Rozumějme majetek Němců odsunutých po válce ze sousedních států. Včetně třeba Dánska, které si už záruku nenavracení německého majetku pro sebe vymohlo. Stejnou záruku si vymohli Poláci. O stejnou záruku – a nic víc – žádá český prezident. A to není jen prezidentovo právo, to je jeho státnická povinnost, přes jeho mrtvolu.
Kdyby Posselt moudře mlčel, nikdo by si toho nevšiml a Lisabonská smlouva by brzy převálcovala i tu Klausovu mrtvolu. Němečtí diplomaté už o ni prý ostatně horečnatě usilují a při uplatitelnosti českých politiků a soudců se jim to možná i podaří. Ale svým přihlouplým uřeknutím dal Posselt jasně najevo, že spoléhá na Lisabonskou smlouvu jako nově se otvírající cestu k opetnému německému záboru českého území. Jestli o tom někdo ještě pochyboval, od Posselta to má na stříbrném tácu. A jak jinak než vlastizradou bude po Posseltově výroku možné nazvat českou ratifikaci Lisabonu bez žádané výjimky?
Ve středečním vydání pořadu Události, komentáře na ČT24 se střetly názory na probíhající jednání Poslanecké sněmovny k vyslovení důvěry nové vládě Andreje Babiše. V debatě moderované Terezou Řezníčkovou vystoupil Libor Vondráček jako místopředseda ústavně-právního výboru a předseda Svobodných společně s místopředsedou Sněmovny Patrikem Nacherem za ANO na straně koalice a s Janem Skopečkem z ODS a Markem Výborným z KDU-ČSL na straně opozice. Vondráček v průběhu diskuse čelil ostré kritice programového prohlášení vlády a musel vysvětlovat postoj své strany k několika kontroverzním tématům.
Už v úvodu se přihlásil k části kritik opozice, když připustil, že problémy s bydlením jsou reálné a dlouhodobě neřešené. Okamžitě však obrátil optiku: namísto obvyklého politického alibismu ostře přiřkl výrazný díl viny právě Pirátům, kteří teď v opozici patří mezi nejhlasitější kritiky. Vondráček mluvil o „sebemrskačství“ a absurditě situace, kdy ti, kdo podle něj pomohli současný stav způsobit, dnes předstírají, že mají recept na nápravu. Zdůraznil, že jeho klub chce postupovat jinak – konkrétně připomněl stavební zákon jako jednu z prvních norem, které chce nová vládní většina otevřít a změnit. Vondráček tak využil téma bydlení k tomu, aby se profiloval jako politik, který sice dokáže uznat diagnózu problému, ale současně odmítá, aby jí monopolně vládla bývalá vládní garnitura.
Druhou klíčovou linií večera byl spor se zástupci bývalé pětikoalice kolem programového prohlášení nové vlády. Zatímco Jan Skopeček z ODS a předseda KDU-ČSL Marek Výborný mluvili o „souboru neslučitelných slibů“ a vnitřně rozporném textu bez jasné vize, Vondráček program naopak hájil jako materiál, který je dostatečně konkrétní, srozumitelný a měřitelný. Připomněl, že byl předložen v rekordním předstihu, aby se s ním poslanci mohli detailně seznámit, a argumentoval i tím, že co do rozsahu se výrazně neliší od programového prohlášení předchozí vlády. Klíčový byl ale jiný moment: poukázal na to, že skutečným měřítkem není délka textu, nýbrž schopnost vlády program dodržet – a právě tady zaútočil na Fialův kabinet, který podle něj porušil svůj slib nezvyšovat daně, a dokonce dodatečně měnil základní parametry ekonomické a evropské politiky, aniž by si znovu vyžádal důvěru Sněmovny.
Vondráček tak obrátil kritiku Skopečka a Výborného proti nim samotným. Když bývalý ministr a místopředseda Sněmovny varoval před „rozpočtovým armageddonem“ a nefinancovatelnými sliby nové vlády, Vondráček připomněl, že právě koalice Spolu si dříve vylepovala billboardy se slibem zkrocení rozpočtu, a přitom během svého vládnutí navýšila státní dluh o více než bilion korun. V jeho podání tak zástupci bývalé vládní pětikoalice ztráceli morální autoritu poučovat současnou většinu o odpovědném hospodaření. „Ukázaná platí, uvidíte za čtyři roky,“ uzavřel Vondráček jeden ze svých vstupů, čímž posunul debatu z roviny abstraktních výtek k jednoduchému politickému testu, který má proběhnout před voliči v příštích volbách.
Výrazně rezonovala také pasáž věnovaná sporné muniční iniciativě pro Ukrajinu, která v posledních dnech vyvolala napětí uvnitř nově vzniklé vládní většiny. Moderátorka připomněla ostré výroky poslance Jaroslava Foldyny, jenž spojoval svůj postoj k důvěře vládě právě s tím, jak se kabinet k iniciativě postaví. Vondráček zareagoval suverénně: popsal jednání, které Babiš vedl na klubu SPD, a zdůraznil, že pro jeho poslance je zásadní především to, že ze státního rozpočtu nepůjdou na tento projekt peníze českých daňových poplatníků. Téma pojal nejen jako rozpočtový problém, ale také jako otázku transparentnosti a kontroly výdajů, když zmínil pochybnosti o maržích a celkovém nastavení iniciativy. Zároveň vyslal jasný signál dovnitř koalice: podle něj není důvod pochybovat, že i Foldyna nakonec pro vládu ruku zvedne. Ve finální třetině pořadu se debata stočila k širším otázkám politické kultury, vztahu vlády a opozice a k často skloňované „izolaci“ hnutí ANO a SPD. Zatímco marek Výborný zdůrazňoval potřebu jasného prozápadního ukotvení a varoval před námluvami s „antisystémovými“ subjekty, Vondráček se znovu postavil do role obhájce voličského mandátu. Ostrými slovy odmítl nálepkování části politického spektra jako nedemokratického a připomněl, že skutečný demokrat se má především smířit s výsledky voleb. Pokud některé strany mluví o „demokratických“ a implicitně „nedemokratických“ subjektech, otevírají podle něj dveře k pohrdání nejen svými politickými soupeři, ale i samotnými voliči, kteří je do Sněmovny poslali. Vondráček zároveň deklaroval, že v zahraniční politice je SPD a uskupení kolem něj připraveno ke shodě všude tam, kde bude na prvním místě zájem České republiky
