LICKOVÁ: (přebytečný) Úředník je horší než houmlesák

LICKOVÁ: (přebytečný) Úředník je horší než houmlesák

Úředník je osoba pracující pro státní správu – z definice je cítit úředníkova nepostradatelnost i jistá prestiž. V opačném gardu stojí houmlesák, osoba bez přístřeší, žebrák. Podívejme se na oba v běžném životě a pokusme se jejich postavení posoudit v přeneseném významu slova „cizopasník“.

Z výsledků personálních auditů je zřejmé, že úředníci jsou na mnoha místech přebyteční. Pro rychlou představu uvádím počty úředníků v ČR dle výběrového šetření[1] ČSÚ. Ve druhém čtvrtletí v r. 2009 pracovalo v odvětví dle CZ-NACE ve veřejné správě a obraně, v sociálním zabezpečení 317,1 tis. osob. Dle téže tabulky v KZAM (klasifikace zaměstnání) pracovalo ve 2. čtvrtletí 2009 jako nižší administrativní pracovník (úředník) 359,7 tis. osob.

Zásadním pro další úvahy je předpoklad, že pokud nebudou na úřadě udržovány nepotřebné osoby, daňoví poplatníci si budou moci ponechat své peníze, které jim jsou dnes odebírány na podporu těchto osob.

Jednoduchou dedukcí se dobíráme k hypotéze, že přebytečný úředník je parazit žijící na úkor daňového poplatníka. Pokračujme ve zkoumání – příroda je moudrá, parazit si dává dobrý pozor, aby svého hostitele nezabil. Pokud by k tomu totiž došlo v nevhodný okamžik, zemře s hostitelem i on. Položme si otázku: „Má tuto schopnost i přebytečný úředník?“. Když se totiž konečně dozvíme, že se z úřadů bude propouštět, zároveň  slyšíme: „odbory pracovníků ve státních úřadech a organizacích nesouhlasí…“. Samozřejmě i daňový poplatník má možnost tuto ochranu překonat – činnost odborových organizací může být omezena zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu bezpečnosti státu, veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých (Listina základních práv a svobod), ovšem daňový poplatník, coby hostitel, zřejmě dosud nepostřehl, že se jeho smrt kvapem blíží a pouze nečinně přihlíží… K jakému závěru tedy docházíme? Že vztah přebytečného úředníka a daňového poplatníka jako parazitovánínelze charakterizovat? Že je to něco mnohem horšího (parazit přece ví, že přijít o hostitele i pro něj znamená smrt)? 

Chceme-li společenský vztah úředník – daňový poplatník nějak rozumně definovat, musíme se ptát, co vede k tomu, že jsou ve státní správě zaměstnáváni lidé nepotřební, kteří nevykonávají služby odpovídající výši jejich platu. Jestliže nechci být pesimistkou (a nepředpokládám, že neustálé posilování české byrokracie je důsledkem snahy o přerozdělení všeho), pak se mi jako možný důvod jeví umělá zaměstnanost. Bohužel, záporný účinek skryté podpory sám o sobě je v tomto případě umocněn horlivostí podporovaných osob, neboli úředníkovo nutkáním dokázat všem, že zbytečný není.

Úředníkova aktivita nás přivádí k další možnosti – ztratili jsme snad kontrolu nad cíli a prostředky řízení ve veřejné správě? Vše napovídá, že ano – byrokratická hierarchie již začala žít svým autonomním životem, který přestal být ovládán jak jejím nejvyšším centrem (politici neustále mluví o zeštíhlování státní správy, ale děje se pravý opak), tak daňovými poplatníky, pro jejichž prospěch byl tento způsob řízení původně vytvořen (daňového poplatníka vůbec nenapadne, že zbytečná pracovní místa na úřadu jsou zbytečná, popř. pokud by tato místa neexistovala, že by odváděl do státní pokladny méně peněz a více by mu zbylo na jeho domácnost). Navíc nepřehledná legislativa je byrokracii nápomocna a zajišťuje úředníkovu důležitost. Neubráníme se proto konstatování, že naše byrokracie zdegenerovala a daňový poplatník otupěl.

CitujiV. Benáčka a J.Kabeleho, Problémy české veřejné správy a byrokracie – současný stav a nástin řešení (2000): Z pohledu čirého idealismu by bylo zřejmě nejúčinnější, kdyby se lidé probudili ze současné letargie, politiky konfrontace a budování prosperity na úkor jiných, a místo spoléhání se na pomoc zvenčí (od byrokratů, profesionálních politiků, zahraničních zájmů) se sami zaktivizovali a začali mluvit do věcí veřejných. Tento automatický rozvoj „zdola“ je však málo pravděpodobnou politikou.“ 

Odpočiňme si nyní od klotových rukávů a přistupme k houmlesákovi. Podíváme-li se na bezdomovce z pohledu zákona, pak se jedná o osoby mající státem zajišťovanou péči jako „osoby bez přístřeší“ (zákon o pomoci v hmotné nouzi č. 111/2006 Sb. a zákon o sociálních službách č.108/2006 Sb.), ovšem zákonná péče v jejich případě naráží – nejenže bezdomovci nemají kde bydlet a těžko seženou nějakou práci, ale většina z nich nemá nárok na podporu v nezaměstnanosti či na sociální dávky, které jsou vázány na trvalé bydliště… Pro mnohé je to neřešitelný problém (trpí tzv. „byrofobií“), navíc mnoho bezdomovců ani netuší, že na sociální dávky nárok má. Nemusím snad připomínat, že velké procento bezdomovců tvoří lidé mentálně zaostalí a pouze se základním vzděláním.

Statistické údaje o počtu bezdomovců v České republice neexistují. Odhady poskytované různými institucemi se velmi silně rozcházejí, např. M. Obadalová (2001) uvádí rozmezí 35000 až 75000 lidí bez trvalého obydlí. Jiné odhady z r. 2001 hovoří o přibližně 3500 bezdomovcích v Praze a 100 až 300 lidech bez domova v Brně a Ostravě. Odborný odhad na základě sčítání provedeného některými radnicemi, uvádí v Praze v r. 2004 počet 3100 až 4500, v Brně v r. 2006 cca 1500, v Ostravě cca 400. Odborníci odhadují, že v celé republice by mohlo jít zhruba o 10000 lidí (údaj z ledna 2009). Určitým vodítkem jsou údaje ČSÚ z posledního sčítání lidí, domů a bytů z roku 2001. Ze sčítání vyplývá, že roku 2001 žilo 57000 lidí v republice mimo dům, byt a zařízení, jako je například domov důchodců. To bylo už tehdy asi čtyřikrát více než v roce 1991.

Ačkoliv problematikou bezdomovectví se v ČR zabývají především nestátní organizace, jejich fungování by nebylo myslitelné bez trvalé finanční podpory státu, veřejné prostředky tvoří hlavní část jejich rozpočtů. Další významnou část finančních prostředků získávají tyto organizace z rozpočtů příslušných obcí. Mezinárodní organizace využívají rovněž dotací ze zahraničních zdrojů, křesťanské charity získávají prostředky na svou činnost organizováním veřejných sbírek, část prostředků je získávána od soukromých dárců. Finanční zajištění činnosti těchto organizací je obecně spojeno s velkou mírou rizika a nejistoty, což nevytváří příznivé podmínky pro další rozšiřování jejich aktivit.

Na otázky: „Je houmlesák pro společnost opravdu lepší než přebytečný úředník?, A je to vůbec parazit?“, odpovídám:Ano, je“, a to v obou případech v kladném smyslu. Pouze ve stručnosti nyní uvádím důvod svého názoru. Není to počet – i v případě, že budu za směrodatný údaj považovat 75000 bezdomovců v ČR, odpovím stejně. Není to ani péče poskytovaná oběma skupinám – úředník má stálý plat a teplou kancelář, zatímco bezdomovec může služeb noclehárny využít maximálně po tři noci. Pro mne je nejdůležitějším rozdílem ona horlivost úředníka dokázat, že není zbytečný – skutečnost, s níž se osobně setkávám neustále. Přebytečný úředník je pro mne představitelem „energického reformátora pilně dělajícího vše pro to, aby odradil podnikatele od jejich činnosti a rozvrátil (a snížil) tak celkovou produkci“ (H.Hazlitt, 1946). Nezbývá mi nic jiného, než uznat tvrzení, že nepokrytě podporovat nezaměstnané a bezdomovce se vyplatí víc, než udržovat přebytečného úředníka.

Jestliže se nám úředník a houmlesák teď ukazují v jiném světle, než jsme je byli schopni doposud vnímat, znamená to, že jsme na nejlepší cestě zamyslet se nad závěry některých ekonomů, že bohatství státu přímo závisí v první řadě na tom, jak se jeho společnosti podaří udržet veřejnou administrativu ve funkčním stavu a zabránit tendenci politiků a byrokracie k přerozdělování bohatství, místo aby napomáhala jeho vytváření (M. Olson, W. Baumol, W. Niskanen aj.).

Dovětek:  Neodpustila bych si, kdybych na závěr necitovala více než padesát let objevenou pravdu H.Hazlittem (1946): „Nemůžeme-li najít lepší argument pro zachování jakékoliv skupiny úředníků, než argument zachování jejich kupní síly, je to signálem, že nadešel čas se jich zbavit.“

Gabriela LICKOVÁ je členkou strany a předsedkyní Komise pro životní prostředí Svobodných

 


[1]Výběrový soubor zahrnoval ve 2. čtvrtletí roku 2009 necelých 25 tis. bytů na území celé České republiky (necelých 0,6 % všech trvale obydlených bytů), v nichž bylo šetřeno přes 58 tis. respondentů všech věkových skupin. Z nich je více než 50 tis. respondentů ve věku 15 a více let. Tento rozsah souboru umožňuje získat odhady charakteristik trhu práce na úrovni republiky i odhady krajských a oblastních hodnot s přesností požadovanou Eurostatem.

Literatura:

Benáček V., Kabele J. (2000): Problémy české veřejné správy a byrokracie – současný stav a nástin řešení. Analytická podkladová studie pro Radu vlády ČR pro sociální a ekonomickou strategie. RASES, Analytické studie, Praha, leden 2000, s. 433-447

Hazlitt, H. (1946): Ekonomie v  jedné lekci. Praha: Alfa Nakladatelství a Liberální institut, 2008

Obadalová, M (2001): Přístup k bydlení sociálně ohrožených skupin obyvatel. Praha, Výzkumný úsatv práce a sociálních věcí

Portál ČSÚ: http://www.czso.cz/csu/2009edicniplan.nsf/p/3101-09 – Zaměstnanost a nezaměstnanost v ČR podle výsledků výběrového šetření pracovních sil za 2. čtvrtletí 2009, tabulková část (Zaměstnanost v národním hospodářství, Zaměstnanost v NH dle oblastí) – Tab.č.205/2

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31