3. prosince po druhé hodině ráno jsem shlédl pořad Ekonomika CT24, kde mě zaujala část o ubohých čínských dělnících, které tamější továrny zotročují, ponižují a téměř neplatí, jen abychom my tady v Evropě mohli mít o Vánocích levné hračky pro své děti.
V reportáži se za asistenci roztomilých obrázků laciných čínských hraček nabádá, abychom nešetřili a svým dětem kupovali jen ty hračky, které zaručeně nevyrábí dělníci a ubohé děti za nevhodných nelidských podmínek. Reportáž v podstatě prostřednictvím ČT vyzívá k jakémusi humanitárnímu protestu, k ignoraci hraček označené made in China. Myslím si, že je to ale docela stupidní a hlavně nebezpečný projev pokrytectví, hlouposti, nevzdělanosti. Proč?
Ti chudí lidé i děti tam přece nejsou, protože je někdo násilím odvlekl a přinutil pracovat. Jsou tam dobrovolně, protože nechtějí umřít hlady, protože potřebují peníze na léky a základní hygienu. Kdyby existovala nějaká jiná lepší práce za lepší peníze, určitě by ji rádi využili. Takto, když nemají na výběr, jsou rádi, že jsou rádi.
Ve studiu byla jako host Debby Chan, která pracuje pro hongkongskou nevládní organizaci SACOM, monitorující pracovní podmínky v čínských továrnách. Při dotazu moderátorky, co na ty podmínky říkají samotní dělníci, odpověděla: Oni si zaplatí dělníky, aby řekli, jak se cítí dobře a jak jsou za tu práci rádi.
Kdyby ale o ni skutečně nestáli, nepracovali by tam. Tím, že bychom ty továrny a firmy dovedly svými kroky uměle k bankrotu, nebo je přinutili odejít do jiné lokality, tak se vlastně paradoxně podílíme na jejich chudobě. Sebrali bychom jim jejích práci, obživu a naději do budoucna. To není humanitní přístup, to je blbost. Nebo ne?
Hezky to vystihl náš pan prezident v knize Václav Klaus na rovinu, kde popsal, jak při jednom zasedání indického parlamentu vystoupil nějaký poslanec s kritikou, myslím že zástupců OSN, kteří chtěli zamezit indickým dětem pracovat. Řekl na jejich účet přibližně toto: „U vás možná děti nepracují, ale chodí do školy. V indii by ale takto umřely hlady.“
Tomáš Kupec je příznivec Svobodných a student Ostravské univerzity
Poslanec Libor Vondráček ze Svobodných vystoupil v pondělí 13. dubna v pořadu Interview ČT24, aby komentoval historický volební zvrat v Maďarsku. Porazil jej Péter Magyar se stranou Tisza, která získala dokonce ústavní většinu 138 ze 199 křesel. Po šestnácti letech Orbánovy vlády přichází do Budapešti nová éra – a Vondráček k ní zaujal promyšlený, suverénní postoj, který nenechal nikoho na pochybách o tom, kde stojí česká konzervativní pravice.
Gratulace bez naivity
Vondráček přivítal Magyarovo vítězství otevřeně a bez výhrad. Na sociálních sítích ihned po volbách napsal: „Sláva vítězům, čest poraženým. Petr Magyar porazil téměř neporazitelného Viktora Orbána a patří mu upřímná gratulace.“ Zároveň však dodal, že Maďarsko funguje jinak a my je nemáme soudit ani s jedním, ani s druhým lídrem. Tato věta vystihuje podstatu jeho přístupu: respekt k demokratickému výsledku, ale odmítání vnucovat jiným státům vlastní politické měřítko. Vondráček také ocenil, že Orbán porážku uznal elegantně a moc předá poklidně což v dnešní době rozhodně není samozřejmost.
Obrana suverenity: Brusel není soudce
Největší část rozhovoru se točila kolem otázky, zda by maďarská politická kultura měla odpovídat unijním normám. Vondráček zde ukázal svou právnickou zdatnost a politickou konzistentnost. Připomněl, že Evropská unie, do níž Česká republika vstoupila referendem v roce 2003, byla původně postavena na ekonomické spolupráci – nikoli na vzájemném přehlasování v kulturně a politicky citlivých otázkách. Když moderátor opakovaně citoval článek 2 Lisabonské smlouvy, Vondráček klidně kontroval: „Lisabonská smlouva šla za hranu toho, kde je žádoucí si uchovat evropskou spolupráci.“ Nejde o popírání demokracie, ale o odmítnutí dvojího metru – a příklad si Vondráček nenechal ujít: zatímco Tuskově vládě v Polsku přeobsazování ústavního soudu Brusel prominul, Kaczyńskému to stejné vyčítal.
Moderátorovi, který se snažil obhajovat Brusel jako nestranného arbitra právního státu, Vondráček nepokrytě odpověděl: „Mám pocit, že ten vágní obecný pojem je tam proto, aby existoval nějaký bič, který Brusel používá na neposlušné státy.“ Tato formulace je přesná, výstižná a opírá se o konkrétní zkušenost z práce ve Výboru pro evropské záležitosti, kde Vondráček aktivně sleduje bruselské legislativní tlaky na Českou republiku.
Ústavní soud, demokracie a zdravý rozum
Debata se dotkla i citlivé otázky maďarského Ústavního soudu a způsobu, jakým Fidesz obcházel jeho rozhodnutí přijímáním ústavních zákonů. Vondráček zde nepopřel, že jde o věc hodnou diskuze, ale zároveň jasně uvedl: parlament je v parlamentní demokracii nejvyšší zákonodárný orgán a ústavu formuluje zákonodárce, nikoli soud. „Ústavní soud tady není od toho, aby formuloval ústavu,“ řekl. Příkladem poukázal na Švýcarsko zemi se špičkovou demokracií, která nemá Ústavní soud vůbec, a přesto funguje jako vzor přímé demokracie pro celý svět.
Vondráček rovněž trefně připomněl, že Velká Británie – obvykle kladená za vzor právního státu posílá stovky lidí měsíčně do vězení za příspěvky na sociálních sítích. „To rozhodně není ta liberální demokracie, kdy menšina má právo se svobodně projevit,“ řekl. Argument zasáhl přesně tam, kde byl moderátor nejzranitelnější.
Půjčka Ukrajině: Suverenita nad solidaritou
K otázce odblokování evropské půjčky Ukrajině ve výši 90 miliard eur zaujal Vondráček jasný a konzistentní postoj. Státy, které se k půjčce nechtějí připojit Maďarsko a Slovensko mají na to plné právo. Evropská unie není dlužní unie a nemá přehlasovávat suverénní státy v otázkách, kde si samy nesou odpovědnost za svůj postoj. „Pokud státy, které chtějí půjčit, půjčí, je to v pořádku. Ale nemyslím si, že by měly být jiné státy přehlasovány,“ řekl. Připomněl také, že EU si v roce 2020 po covidu půjčila 750 miliard eur a otázka splácení dosud není jasně zodpovězena.
Benešovy dekrety a Visegrád: Věcnost místo paniky
Téma Benešových dekretů, které v maďarské předvolební kampani otevřel sám Magyar, Vondráček nezametal pod koberec, ale zasadil ho do historického a politického kontextu. Ukázal, že politici v opozici mívají k tomuto tématu daleko hlasitější projevy než v okamžiku, kdy převezmou odpovědnost za vládnutí. „Věřím tomu, že Petr Maďar v pozici vládnoucího přestane tolik akcentovat otázku Benešových dekretů,“ řekl Vondráček, a poukázal na to, že i Orbánův Fidesz nakonec ve vládě toto téma utlumoval. Vondráček také upozornil, že podobné výzvy zaznívají opakovaně z řad Alternativy pro Německo a bude správné reagovat stejně důsledně, odkud přijdou.
Co se týče budoucnosti Visegrádské čtyřky, Vondráček vyjádřil reálný optimismus: Magyar avizoval první zahraniční cestu do Polska a zájem o rozšíření V4 třeba o Rakousko. „Nás opravdu spojují podobné pohledy na věc a musíme proti diktátu Bruselu vystupovat společně,“ uzavřel Vondráček. Státy střední Evropy mají příliš mnoho společného – historii, problémy i výzvy, aby jim volba jednoho premiéra toto pouto přetrhla.
Vondráček v Interview ČT24 vystoupil jako politik s jasně zakotveným světonázorem, který se nenechá tlačit do jednoduchých odpovědí na složité otázky. Respektoval demokratický výsledek maďarských voleb, odmítl bruselský dvojí metr a zároveň naznačil, že spolupráce zemí střední Evropy má pevný základ, který přestojí i výměnu vlády v Budapešti.
