3. prosince po druhé hodině ráno jsem shlédl pořad Ekonomika CT24, kde mě zaujala část o ubohých čínských dělnících, které tamější továrny zotročují, ponižují a téměř neplatí, jen abychom my tady v Evropě mohli mít o Vánocích levné hračky pro své děti.
V reportáži se za asistenci roztomilých obrázků laciných čínských hraček nabádá, abychom nešetřili a svým dětem kupovali jen ty hračky, které zaručeně nevyrábí dělníci a ubohé děti za nevhodných nelidských podmínek. Reportáž v podstatě prostřednictvím ČT vyzívá k jakémusi humanitárnímu protestu, k ignoraci hraček označené made in China. Myslím si, že je to ale docela stupidní a hlavně nebezpečný projev pokrytectví, hlouposti, nevzdělanosti. Proč?
Ti chudí lidé i děti tam přece nejsou, protože je někdo násilím odvlekl a přinutil pracovat. Jsou tam dobrovolně, protože nechtějí umřít hlady, protože potřebují peníze na léky a základní hygienu. Kdyby existovala nějaká jiná lepší práce za lepší peníze, určitě by ji rádi využili. Takto, když nemají na výběr, jsou rádi, že jsou rádi.
Ve studiu byla jako host Debby Chan, která pracuje pro hongkongskou nevládní organizaci SACOM, monitorující pracovní podmínky v čínských továrnách. Při dotazu moderátorky, co na ty podmínky říkají samotní dělníci, odpověděla: Oni si zaplatí dělníky, aby řekli, jak se cítí dobře a jak jsou za tu práci rádi.
Kdyby ale o ni skutečně nestáli, nepracovali by tam. Tím, že bychom ty továrny a firmy dovedly svými kroky uměle k bankrotu, nebo je přinutili odejít do jiné lokality, tak se vlastně paradoxně podílíme na jejich chudobě. Sebrali bychom jim jejích práci, obživu a naději do budoucna. To není humanitní přístup, to je blbost. Nebo ne?
Hezky to vystihl náš pan prezident v knize Václav Klaus na rovinu, kde popsal, jak při jednom zasedání indického parlamentu vystoupil nějaký poslanec s kritikou, myslím že zástupců OSN, kteří chtěli zamezit indickým dětem pracovat. Řekl na jejich účet přibližně toto: „U vás možná děti nepracují, ale chodí do školy. V indii by ale takto umřely hlady.“
Tomáš Kupec je příznivec Svobodných a student Ostravské univerzity
Rozhovor Mariána Barana s místopředsedou Svobodných Miroslavem Havrdou, krajským zastupitelem Královéhradeckého kraje, byl ukázkou toho, jak vypadá politická debata, když se nebojí jít proti pohodlnému mediálnímu konsenzu. Havrda, sám lékař, mluvil věcně a bez zbytečných emocí i o tématech, u kterých se běžně sklouzává k nálepkování, a právě proto stál rozhovor za pozornost.
Hned na úvod se dostal ke kauze Thomase Paunkera a vyplouvajícím faktům o hnutí STAN. Havrda upozornil na nepříjemný paradox, tedy že zatímco tak závažná fakta by měla řešit policie, velká média o nich mlčí, a přitom se stejná média podrobně věnují marginálním kauzám politických oponentů. Ocenil, že jde o dobře odzdrojovaná a ověřitelná tvrzení, a řekl, že teď bude klíčové sledovat, zda policie skutečně odvede svou práci, nebo zda se věci opět zametou pod koberec.
Velký prostor patřil kritice prezidenta Petra Pavla, kterou Havrda vedl s chirurgickou přesností, bez laciných urážek. Odmítl nazývat prezidenta hlupákem, jak to udělal moderátor, a naopak zdůraznil, že jde o člověka, který celý život vydával rozkazy a kompromis v jeho chování prostě nikdy pořádně nenastal. Havrda místo osobních nálepek pojmenoval konkrétní problém: prezident podle něj opakovaně přešlapuje přes ústavu, brzdí legitimní proces obnovy po demokratických volbách a porušil vlastní slib být prezidentem všech. Konkrétní a prakticky uchopitelný byl i jeho návrh, aby parlament zvážil zastavení měsíční apanáže sto tisíc korun pro manželku prezidenta, protože jde podle něj o tradici, nikoliv o ústavní povinnost.
Havrda přitom nešetřil ani takzvané hradní žurnalisty, kterým podle jeho slov Hrad platí za oslavné články, a jako konkrétní příklad zmínil fotografie z Blesku, které prezidenta soustavně staví do zářivého světla. Otevřeně řekl, že takové peníze by měly jít raději do zdravotnictví, aby nemocnice nekrachovaly kvůli podfinancovaným pojišťovnám, a nikoliv na vytváření obrazu na objednávku.
Zajímavý byl i jeho pohled na neziskový sektor. Havrda upozornil, že organizace typu Člověk v tísni hospodaří s rozpočty v řádu miliard korun na platy, přičemž občané často nemají přehled, odkud tyto peníze skutečně pocházejí, ať jde o zahraniční státy nebo nadnárodní instituce. Podle něj by Česko mělo zavést transparentní evidenci zahraničního financování podobnou americkému modelu, protože bez ní nelze vyloučit, že některé neziskovky slouží zájmům jiných než českých občanů, kteří demokraticky zvolili současnou vládu.
Havrda se jako lékař vyjádřil i k větrným elektrárnám, a to z pozice člověka, který má za sebou konkrétní zkušenost z terénu, konferenci v Mikulově i cestu skrz stovky větrníků směrem na Vídeň. Popsal zdravotní rizika spojená s nízkofrekvenčním duněním, na které dlouhodobě upozorňuje jeho kolega, ušní specialista doktor Zlínský, a doplnil vlastní neurologický pohled na to, jak dlouhodobá expozice takovým vlnám může organismus zatěžovat. Nechal zaznít i praktickou výhradu k ekologii celého řešení, tedy že vyřazené kompozitové lopatky se dnes ve velkém vozí z Německa do Česka, protože jejich recyklace nikdo pořádně nedořešil.
Na téma evropské regulace Chat Control byl Havrda věcný a přesný v detailech, které v mediálním zkratkovém podání obvykle chybí. Vysvětlil, jak první, dobrovolná verze nařízení prošla evropským parlamentem díky nízké účasti poslanců v létě, a upozornil, že chystaná druhá verze by narozdíl od té první měla zavést povinnou a trvalou kontrolu komunikace na sociálních sítích, což podle něj představuje zásadní krok od dobrovolného nástroje k plošné digitální kontrole občanů.
K úvaze o možných nástupcích na Hradě přistoupil Havrda se střízlivějším nadhledem než častá mediální hysterie. Připomněl, jak těsný byl v poslední volbě výsledek mezi Petrem Pavlem a Danuší Nerudovou, a otevřeně přiznal, že představa druhého kola mezi Nerudovou a premiérem Babišem by byla přinejmenším zajímavou zkouškou pro celý politický systém. K Nerudové samotné byl kritický, poukázal na její vystupování v europarlamentu, kde jí podle něj chybí argumenty a nahrazuje je nálepkováním oponentů, což považuje za špatný vzor pro veřejnou debatu. Naopak s uznáním zmínil svou kolegyni z partaje, konkrétně Adrianu Čepižákovou, která se podle něj v době covidových restrikcí zachovala charakterně a hájila lidi, kteří byli tehdy ostrakizováni jen proto, že se nechali očkovat později nebo vůbec.
Rozhovor uzavřel Havrda osobním poděkováním předsedovi Svobodných Liborovi Vondráčkovi, kterého ocenil za to, jak si počíná v parlamentu i v médiích. Podle Havrdy je právě tento klidný, na faktech postavený způsob vystupování cestou, jak dostat českou politiku na vyšší úroveň, a vyjádřil přesvědčení, že díky takovému vedení může strana v příštích volbách získat výrazně větší podporu než dosud. Je to přesně ten typ uznání, které v politice nejvíc váží, tedy ocenění od vlastního kolegy, který ví, o čem mluví
