KREMLÍK: Listopad po 20 letech: Jakeš se vrací zpátky – bude prezidentem

KREMLÍK: Listopad po 20 letech: Jakeš se vrací zpátky – bude prezidentem

V listopadu 89 jsme samostatnost získali.  V listopadu 2009 jsme ji podpisem Lisabonu zase ztratili. Další 20letý cyklus uplynul. Znovu sametový převrat. Bez krveprolití a bez výstřelu. ČR se vrací do lůna svazu socialistických republik…

http://www.youtube.com/watch?v=HsqDFJoYA8E&feature=player_embedded

Pouliční nepokoje na protest proti podpisu Lisabonské smlouvy vedly nového prezidenta Jakeše k mimořádnému televiznímu vystoupení. President komentuje zlotřilé snahy euroskeptiků narušovat přestavbu Evropy podle Lisabonské smlouvy. Omlouváme se za chybné titulky ve videu.

3. listopadu 2009 prezident Václav Klaus byl unesen komandem Eurocorps (osobní Barossovi pretoriáni) a po několika hodinách mučení za zavřenými dveřmi podepsal Lisabonskou smlouvu. To je příčina, proč u toho nebyli žádní novináři a kamery.

Několik dní později na protest proti tomuto dokumentu odstoupil. Demonstrativně se vrhl z oken Hradčan a symbolicky se tak defenestroval. Jeho ostatky se nyní prodávají na New Yorské burze (viz Dow Jones index).

Předseda Evropské komise Manuel Barosso vzápětí přišel s nečekaným návrhem. Navrhl za Klausova nástupce někdejšího generálního tajemníka KSČ Milouše Jakeše, se kterým se zná z VUMLu, kde spolu sedávali v jedné lavici. „Čus Mildo“, „čágo Máňo“, shledali se srdečně po letech.

Předsedové české poslanecké sněmovny a senátu zprvu protestovali proti vměšování do našich vnitřních záležitostí. Načež se ukázalo, že podle Lisabonské smlouvy vlastně o osobě českého presidenta napříště bude rozhodovat vrátný v budově europarlamentu.

Miloš Jakeš se prý zprvu zdráhal funkci přijmout vzhledem k pokročilému věku a chatrnému zdravotnímu stavu. Sám Michail Gorbačov však přiletěl, aby ho přemluvil. Nakonec tedy řekl: „Ále no tak teda jo. Stejně v důchodu nemám co dělat.“

Soudruh Jakeš vyjádřil uspokojení, že lidé pochopili, jakého omylu se dopustili v Listopadu 89. Je rád, že Evropa se vrací pokorně zpět k socialismu. (viz též: http://www.novinky.cz/domaci/184329-kscm-v-roce-1989-si-lide-prali-zachovat-socialismus.html ) Zejména uvítal, že antidiskriminační zákon konečně zabezpečí práva pracujících proti vykořisťovatelům. Ocenil také, že komunisté jsou po 20 letech zase v krajských zastupitelstvech, zpátky kde byli předtím.

„Líbí se mi také nová evropská forma demogracie, jo. Je to něco jako my jsme tomu říkávali demogradický centralismus . Ne jako ta takzvaná buržoazní demogracie,“ pochvaluje si soudruh prezident. „My jsme také tehdy měli sdílenou suverenitu v rámci sovětského bloku a nemohli jsme si to vynachválit, naše samostatnost tím byla posílená, né jako oslabená.“

Soudruh Jakeš ve svém prvním tiskovém prohlášení vyjádřil přesvědčení, že předseda Evropské komise, někdejší maoistický komunista Barosso, je stejně oddaný věci socialismu a přestavby Evropy jako on. Soudruh Barosso předal soudruhu Jakešovi přátelské pozdravy a vyjádřil, že se zasadí o posilování bratrské spolupráce mezi evropskými národy a naplňování závěrů posledního sjezdu Evropské komise.

Nový prezident v přátelském rozhovoru mimo jiné řekl: „Evropu je třeba zcela přestavět a přebudovat. Ta přestavba ta se neudělá sama. I my komunisté jsme dnes pochopili, že tržní mechanismy jsou také částečně potřeba – ale vocamcaď pocamcaď. A nesmí být ohroženy sociální jistoty.

Jakeš zdůraznil, že je to v zájmu lidu: „Chceme to v zájmu naší mládeže. Je škoda, že Lisabonská smlouva nemá větší podporu veřejnosti. V referendech by asi v polovině zemí neprošla. To je špatně. Mělo by být vidět, že né my – ale lid si to žádá. A né, abychom my tady byli s Lisabonskou smlouvou sami jako kůl v plotě .“

Zároveň se ohradil proti nekonstruktivní kritice okrajových živlů: „Jsme si vědomi, že ne vše se nám vždy daří tak, jak bychom si přáli. Změny, které s sebou přináší evropská integrace, někdy s sebou nesou  zmatky. Ano staly se chyby, přiznáváme. A my vítáme takový ten konstruktivní dialog a připomínky. Potřebujeme však klid na práci. Odmítáme nekonstruktivní kritiku lidí, kteří jen chtějí škodit za každou cenu. Ptáme se, kdo za nimi stojí? Jaké jsou jejich cíle a kdo je platí?“

Nový prezident také stručně okomentoval jeden z posledních činů svého předchůdce – udílení státních vyznamenání. „Třeba ten Gott, hezky zpívá, prosím. Taky státní vyznamenání jsme mu dali, žejo. A přitom proč? Vždyť bere statisíce. Co statisíce, miliony bere.“

Slavnostní inaugurace presidenta Jakeše se kvůli zdravotním problémům bude konat až koncem prosince. Nejspíše na štědrý den nebo na Štěpána.

(N.T. – Non testatur)

Vítězslav KREMLÍK je členem Svobodných
(publikováno na http://kremlik.blog.idnes.cz )

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31