Hezký den, jsem SvoBOT. Můžete se mě zeptat na cokoli ohledně programu Svobodných. Naučil jsem se moudrosti Libora Vondráčka a politické názory strany Svobodní.

BEDNÁŘ: Dvacet let svobody

BEDNÁŘ: Dvacet let svobody

Mluvit o dvacetiletí svobodné a demokratické státní existence mívá v našich dějinách temně osudový nádech. Bez jednoho měsíce to bylo rovných dvacet let, co jako svobodný demokratický stát trvala masarykovská první Československá republika. Pak, již bez Masaryka, pateticky složila zbraně před velmocenským kvartetem dvou evropských diktatur (Německa a Itálie) a dvou naivně a krátkozrace je usmiřujících evropských demokracií (Francie a Velké Británie). Za tichého souhlasu Ruska a USA. Jaké bylo „naše“ dvacetiletí? Lze je vůbec srovnávat s první republikou?

Ano i ne. Ano proto, že jsme se opět stali svobodnými v čase zlomového osvobození utlačovaných národů středovýchodní Evropy, k němuž došlo zejména z vnějších příčin, americkým vítězstvím ve světovém konfliktu. Ano proto, že jsme se tím vymanili z područí nadnárodní autokratické říše. Ano také proto, že jak Rusko, tak Německo, tradiční uzurpátoři strategicky nesmírně významného území mezi nimi, byli po skončení (tentokrát) studené války oslabeni. Rusko prohrálo studenou válku s demokratickým světem zásluhou změny dosavadní zahraniční politiky USA, způsobené prezidentem Ronaldem Reaganem. Důvodem německého oslabení bylo, že jeho větší a mocnější západní část sice stála na straně vítězů, ale zároveň před obtížným úkolem začlenit do demokratického organismu v podstatě totalitní část východní.

Svobodu z roku 1989 na druhou stranu nelze srovnávat s počátkem první republiky pro závažné rozdíly mezi první a studenou světovou válkou. Čtyřleté likvidaci rozsáhlých demokratických svobod během první světové války, kterou rozpoutalo Rakousko s Německem, předcházelo období relativně svobodného růstu českého národního celku z vlastních demokratických základů. Ty čerpaly z filosofické a politické práce Františka Palackého, v níž pokračoval Tomáš G. Masaryk. Vznik Československé republiky koncem první světové války byl výsledkem jak zahraničního, tak domácího válečného odboje proti Rakousku-Uhersku, jenž navazoval na demokratický národní život před válkou a politicky i vojensky jej dovršil.

K osvobození z roku 1989 došlo v podstatně odlišných podmínkách. Kolem sice nebyla tíže právě ukončené čtyřleté krvavé války a bídy, zátěž minulosti ale byla mnohem horší. Čtyřicet let komunistické totalitní diktatury a teroru – spolu se závažnou generační výměnou – zlikvidovalo charakter myšlení a jednání. Polistopadová svoboda a demokracie postrádala ve srovnání s počátky první republiky především ucelené filosofické a politické základy. Chyběla všeobecně přijímaná životodárná síla filosoficko-politické tradice a kultury, jíž by ztělesňovaly a veřejným působením účinně praktikovaly autority státu a hlavní proud jeho vzdělanosti.

Dva směry

Místo toho se veřejné debaty na tato témata s vervou chopila seskupení staronových ideologických doktrinářů, jejichž nesnášenlivost k jiným pojetím (a s ní spjatá neschopnost věcně diskutovat) prozrazovaly a dosud prozrazují myšlenkově nezvládnuté „vyježděné koleje“ starých komunistických časů. Hlavním rysem jimi nabízených doktrín je myšlenkové epigonství zhruba dvou základních směrů.

V povrchní reakci na komunistickou (režimní) ideologii a v návaznosti na její nevraživost k masarykovské první republice to jednak bylo odmítavé nepochopení tradice hlavního filosoficko-politického proudu českého obrozeneckého hnutí, jenž dějinně vyvrcholil založením Československé republiky. Tento zejména mezi historiky a publicisty dost běžný ideologický postoj nekriticky vyzdvihuje rakouskou monarchii a pangermánské koncepce německé střední Evropy, jež stály u zrodu první světové války, a s nimi úzce spojenou, tradičně protidemokratickou ideologii většinového politického směru u českých a československých Němců, jež přirozeně vyústila do henleinovství.

Druhým směrem polistopadové intelektuální ideologie se staly rozmanité verze neomarxismu. Jejich pseudofilosofickým podložím je nekritické přebírání postmodernismu, jakési obnovené sofistiky západních marxistických rebelů z univerzit roku 1968. Postmodernismus ideologicky komolí filosofickou kritiku metafyziky, zejména novověké filosofie u Martina Heideggera, a v marxistickém duchu se staví proti myšlenkovému, kulturnímu a politickému jádru západní (a vůbec demokratické) civilizace.

Poměrně rozšířený neomarxismus jak v tehdejší, tak nynější politologii, sociologii a dalších společensko-vědních i humanitních oborech není náhodným jevem. Jeho domácí příčinou je důsledná komunistická likvidace těchto oborů jejich „zmarxizováním“ po komunistickém puči v roce 1948. (Částečné uvolnění dvacetiletého marxistického sevření společnosti komunistickou totalitní mocí v roce 1968 se naštěstí projevilo i v humanitní a společensko-vědní oblasti. Načas tehdy mohli působit například Jan Patočka a Václav Černý coby vynikající představitelé nacisty a komunisty soustavně likvidované prvorepublikové vzdělanosti. Krátkou, nepatrně prodlouženou chvíli svobody nicméně opět vystřídalo dvacetileté temno komunisty nařízeného marxismu coby jediného povoleného způsobu myšlení a výuky zejména v humanitních a společenskovědních oborech.)

Podstatným doprovodným stimulem nástupu neomarxistických ideologií v polistopadovém Československu, resp. České republice, byl i povážlivý stav akademického prostředí těchto oborů v západních demokraciích, kde se od třicátých let, a hlavně pak během studené války, marxismus „uchytil“ coby domněle pokroková socialistická ideologie. Od sedmdesátých let byl v rozmanitých neomarxistických verzích takřka monopolní doktrínou společenských a humanitních disciplín s destruktivním demagogickým vlivem na společnost i politiku.

Zatěžující konflikt

Výrazné oslabení filosoficko-politické tradice české státnosti nemohlo zabránit spontánnímu svobodnému pohybu společnosti a politiky v demokratickém směru, dnes jej ale zatěžuje a poškozuje. Nepříznivý, regresivní vliv se do parlamentních voleb v roce 1992 projevil u revoluční politické reprezentace státu neomluvitelným zanedbáním sílících rozporů v česko-slovenských vztazích, kde se uplatnily i destruktivní vlivy z Německa, Rakouska a prostředí slovenské nacionalistické emigrace.

Česká společnost a politika se v kritické zatěžkávací zkoušce nakonec sebezáchovně propojily kolem svého demokratického národního a státního zájmu. Rozpadu Československa se ale po parlamentních volbách v roce 1992 již zabránit nedalo. Vzniklá Česká republika se přes nevoli příznivců uvedených nedemokratických ideologií a jejích politických zastánců jednoznačně přihlásila k tradici československé státnosti a liberálního pojetí kapitalistické ekonomiky. Důsledkem takto zacílené politické vůle (a rovněž důsledkem vzniku normálního pravolevého spektra politických stran, jež se od té doby stalo hlavním rysem české politické scény) byl výrazný hospodářský, společenský a politický růst státu.

Právě od okamžiku návratu k politické demokracii se začal odvíjet zásadní konflikt, jenž nepříznivě zatěžuje českou politiku dodnes. Převaha nově vzniklých demokratických politických stran, zejména vznik v parlamentních volbách roku 1992 vítězné liberálně-konzervativní Občanské demokratické strany založené okruhem nových politiků kolem ekonoma Václava Klause, vyvolala dotčenou reakci. Ta pocházela z mocensky velmi ambiciózního vládnoucího uskupení listopadových revolucionářů kolem prezidenta Václava Havla. Jeho myšlenkovou mělkost vynahrazoval silný vliv na veřejné mínění a část politické scény. Po teoretické stránce se uskupení vyznačuje odmítáním rozhodujícího místa politických stran v politickém systému demokratického státu. Šlo o zjevnou reakci na ukončení dominantní politické úlohy revolučního uskupení Občanského fóra, původně řízeného Václavem Havlem, k němuž došlo zejména po druhých svobodných volbách do parlamentu v roce 1992. Občanské hnutí Jiřího Dienstbiera a dalších postav Havlova kruhu, jež chtělo na krátké hegemoniální mocenské působení Občanského fóra navázat, ale v těchto volbách utrpělo volební porážku.

Podle tvůrců a zastánců takto vzniklého politického uskupení jsou demokratické politické strany dějinně překonanou skutečností. Jejich místo by údajně měly zaujmout organizace občanské společnosti. Pravou občanskou společností je ale podle této ideologie jen ta její část, jež podporuje mocenské ambice některých zakladatelů Občanského fóra kolem Václava Havla. Nedemokraticky orientovaná ideologie občanské společnosti je nejen účelovým zkomolením smyslu existence občanské společnosti jako takové, ale i zkomolením kritiky evropských politických stran Hannah Arendtové.

Pojetí občanské společnosti rozvedl ve filosofii práva Georg Wilhelm Friedrich Hegel. Občanská společnost je v jeho podání přirozenou výchozí půdou života státu. Patří do ní tedy v naší době zcela přirozeně nejrůznější společenská a politická hnutí, včetně politických stran. Občanská společnost je nezbytným prostředníkem mezi společností a státem. Klást proti sobě občanskou společnost a politické strany, jak to u nás dělá účelově vzniklá porevoluční ideologie občanské společnosti, je neudržitelné.

Obdobně tato ideologie zachází s kritikou politických stran, jejímž zdrojem je nepochopení smyslu kritiky politických stran v kontinentální Evropě z pera Hannah Arendtové. Její kritika se zaměřuje na odtržení řídících institucí politických stran evropského kontinentu od svobodného politického života společnosti, uznává ale například volební typ politických stran v USA či autentické spojení veřejnosti a jejích politiků.

Antiobčanská společnost

Demagogická ideologie „občanské společnosti“ se přesto stala jakýmsi ústředním sloganem od roku 1993 opakovaných, demokracii České republiky oslabujících politických tažení proti demokratickému stranickému systému, s primárním zaměřením na liberálně-konzervativní Občanskou demokratickou stranu. První z pokusů se uskutečnil na podzim roku 1993, a naštěstí skončil nezdarem. Zahrnoval kromě prezidentem Havlem podporovaného Občanského hnutí i tehdy početná marxistická uskupení reformních komunistů z roku 1968. Vyzýval (nejprve za vedení prof. Jiřího Hájka) k vystoupení občanské společnosti proti vládě a požadoval vytvoření střechového řídícího orgánu – Občanského kolokvia. Proti tomuto požadavku se ale důrazně ohradilo v české demokratické tradici tehdy silně ukotvené Evropské hnutí v ČR. Získalo na svou stranu podobně zaměřené organizace reálně existující občanské společnosti, a tak již v zárodku znemožnilo vytvoření jakési nové Národní fronty, jež by občanskou společností manipulovala.

Po tomto neúspěchu se další, nakrátko úspěšný pokus o revanš za volební porážku odpůrců demokratického systému politických stran uskutečnil na podzim roku 1997. Cestu k němu umožnily výsledky parlamentních voleb v roce 1996, jež skončily patem a vytvořením slabé, levicovou sociální demokracií tolerované vlády Václava Klause. Na podzim následujícího roku došlo k jejímu svržení, tentokrát ryze stranickými prostředky: v ODS jejím rozpolcením, u dvou stran vládní koalice (KDU-ČSL a ODA) tím, že vládu opustily. Pro událost se vžilo označení „sarajevský atentát“. Následná půlroční vláda bankovního činitele Josefa Tošovského vznikla a vládla v zásadě na půdorysu představ prezidenta Václava Havla.

Výsledky parlamentních voleb do sněmovny v roce 1998 českou politiku poškozující pokus o vládnutí ukončily. Vítězná ČSSD Miloše Zemana uzavřela s ODS Václava Klause dohodu o tolerování vlády opozicí za veřejně stanovených podmínek – opoziční smlouvu. Odpůrci vlády politických stran (včetně menších politických stran) se na vládě nemohli podílet, a proto v následujícím období došlo hned ke třem pokusům tento způsob vládnutí odstranit. První z nich se uskutečnil pod hlavičkou hnutí Impuls 99, založeného poradcem prezidenta Havla Jiřím Pehe. Byl to mediálně šířený pokus několika intelektuálů blízkých prezidentu Václavu Havlovi shromáždit a zorganizovat spřízněnou část občanské společnosti a vyvinout politický tlak na vládu mimo běžné cesty demokraticky utvářené politické vůle. Přes podporu prezidenta a médií celý záměr nepřekročil úroveň okázalé pózy intelektuálního pohoršení nad politikou. Nevzbudil totiž významnější veřejný ohlas. Podobný osud potkal i druhou, o něco útočnější akci z podzimu 1999. Její hybnou silou se tentokrát stalo několik studentských aktivistů listopadu 1989, opět se silnou vazbou k prezidentu Havlovi. Název pokusu byl výmluvný: Děkujeme, odejděte! Tedy přímá výzva demokratické politické reprezentaci, kromě prezidenta Havla, k odstoupení. Tentokrát byla snaha získat pro daný požadavek veřejnost viditelnější. Načas vznikly i skupinky následovníků v krajích. Jejich výsledný vliv na politickou scénu byl však přes významnou mediální podporu zanedbatelný a celý podnik brzy znovu selhal.

To se již nedá tvrdit o třetím, nejagresivnějším posarajevském pokusu odstranit demokratickou reprezentaci státu z prosince 2000. Vše začalo v parlamentu zákonným rozhodnutím jmenovat nového ředitele České televize. Stal se jím člověk stojící mimo tehdejší struktury ČT, což v nich vzbudilo obavy z možných změn, jež by mohly ohrozit existující politické a finanční zájmy. ČT proto odmítla nového ředitele akceptovat, znemožnila mu vykonávat činnost a svým propagandistickým vysíláním usilovala o to vyvolat ve veřejnosti dojem, že jmenování nového ředitele ohrožuje svobodu slova. Česká televize vyzývala k veřejným demonstracím na podporu svých požadavků, jež vyústily v ryze politické výzvy k odstoupení reprezentace státu (zejména předsedy sněmovny Václava Klause a předsedy vlády Miloše Zemana), opět kromě prezidenta Václava Havla, který se s blízkými politiky veřejně přidal na stranu České televize. Ohlas televizních výzev k odstranění parlamentního politického systému kvůli údajnému ohrožení svobody slova byl značný. Na obranu demokratických zásad se ale záhy postavila soukromá televizní stanice Nova. Demagogická manipulace veřejnosti mluvčími televizní vzpoury proto nemohla získat mediální monopol, o nějž usilovala. Parlament a vláda se pak nakonec na poslední chvíli probraly z vánoční letargie a brzy se jim podařilo v zásadě uměle rozbouřenou společenskou atmosféru zklidnit.

Důsledky

Série vytrvalých pokusů destabilizovat život demokratického politického systému svými důsledky významně posílila a rozšířila politický extremismus, včetně značné části ČSSD tvořené někdejšími členy totalitní Komunistické strany Československa. Výsledek na sebe nedal dlouho čekat. Ve volbách do sněmovny v roce 2002 zvítězila ČSSD a za podpory komunistů pak s přehledem ovládala stát až do voleb v roce 2006, jež skončily patem. Tehdy se již u obou nejsilnějších politických stran naplno projevila nebývalá míra korupčního jednání. Vzniklá vláda koalice kolem ODS Mirka Topolánka se udržovala při životě několika přeběhlíky z ČSSD až do jara 2009. Po jejím pádu se k tíživé hospodářské krizi připojila vleklá krize ústavní a politická.

Česká republika se jako demokratický stát přes uvedenou vnitropolitickou nestabilitu významně ukotvila na mezinárodní scéně v prostoru rozšiřující se demokratické civilizace. Byl to zejména vstup do NATO s Polskem a Maďarskem v roce 1999, byť jej doprovázely příznačně dramatické okolnosti. Proti chystanému rozšíření NATO o postkomunistické země se postavilo nejen Rusko. Byl to i německý kancléř Kohl, jenž prohlásil, že země středovýchodní Evropy by se měly nejdříve začlenit do Evropské unie a teprve poté do NATO. Proti německé a eurounijní východní politice se tehdy výslovně ohradil americký ministr zahraničí Christopher. Trval na tom, že uvedené státy se musí nejprve stát členy bezpečnostního svazku. Německo a EU jasnému americkému požadavku s nevolí ustoupily.

Napětí a konflikty mezi EU a USA (a NATO) od té doby utvářejí dramatický zahraničně-politický rámec našich dějin. Jejich dramatičnost zapříčiňuje zejména sílící nedemokratický charakter Evropské unie a její nebezpečná, velmocensky stylizovaná rivalita s USA. Zde je hlavní zdroj charakteristické zdrženlivosti České republiky ve vztahu k EU, reprezentované v první řadě Václavem Klausem. A i proto je na Českou republiku ze strany EU soustavně vyvíjen nevybíravý nátlak, jenž se výrazně projevoval především po loňském zamítnutí Lisabonské smlouvy v Irsku a při jednáních o možném umístění radarové části amerického systému protiraketové obrany na českém území.

Proti tomuto spojeneckému záměru, jehož uskutečněním bychom získali bezpečnostní záruky svobody a nezávislosti, se v jednom šiku postavila zejména německá a ruská zahraniční politika spolu s hlavním mocenským a ideologickým proudem EU. Jejich vlivné páté kolony nastoupily do akce jak na české politické scéně, tak intenzivním ovlivňováním veřejnosti údajně ryze domácími protiradarovými aktivitami. Snadné podlehnutí značné části českého veřejného mínění zastrašujícím kampaním proti spojeneckému systému obrany není náhodné. Je tragickým výsledkem oživených pozůstatků antiamerické komunistické propagandy, oslabování důvěry v demokratickou civilizaci demagogickou ideologií občanské společnosti a výsledného posilování neomarxistické levice na politické scéně.

Není všem dnům konec

Destruktivní vnitropolitický vývoj, probíhající již od první poloviny devadesátých let, se nakonec tragicky propojil s příklonem vlády nového amerického prezidenta Obamy k mnichovanským tradicím appeasementu, tedy usmiřování nedemokratických soupeřů na mezinárodní scéně. Prezident Obama se 17. září 2009 kvůli usmíření vyhrožujícího Ruska a jaderné zbraně chystajícího Íránu veřejně zřekl podepsaného smluvního závazku své země k České republice a Polsku o zřízení protiraketové obranné základny. Tento krok symbolicky uzavřel dvacetiletí naší svobody, podobně jako zářijová mnichovská smlouva z roku 1938 ukončila dvacetiletí masarykovské první republiky. Mnichov tehdy domněle zachránil „mír pro naši dobu“. Ve skutečnosti, jak předvídal československý prezident Edvard Beneš, předznamenal druhou světovou válku. Je příznačné, že jásot dnešních Obamových „mnichovanů“ tvoří (kromě jejich páté kolony u nás) právě vlády někdejších aktérů a přitakávačů Mnichova 1938: Německa, Francie, Itálie, Velké Británie, Ruska a USA.

Není všem dnům konec.

Naše pole smysluplného jednání jako suverénního, tedy ústavně nezávislého státu se zúžilo, ale do 3. listopadu 2009  nezaniklo. Od té doby jsme si ale prezidentovou ratifikací Lisabonské smlouvy, provedenou ve valné míře v důsledku soustředěného hysterického tlaku EU a jeho poslušných domácích vykonavatelů, tedy rovněž ve vládě, parlamentu, Ústavním soudu a médiích, možnost obnovení svobody svého státu a členských států EU věřme jen načas uzavřeli.

Možnost vystoupení ČR z EU, kterou v zásadě nevylučuje vysoká podpora veřejnosti prezidentu republiky, tedy pro případ jeho neuskutečněného odmítnutí ratifikace Lisabonské smlouvy i po souhlasu s ní Ústavním soudem místo předchozích 65 % až 75 % občanů, lze uskutečnit. Záleží jen na svobodných občanech, zda se jí chopí, nebo ne.

Kdo se nepoučí z dějin, musí si je zopakovat. Nynější americké, německé a s nimi spjaté eurounijní mnichovanství, jež převzala nejen část naší politické scény, ale dokonce i nový, překvapivě naivní generální tajemník NATO Rasmussen, bude mít tragické následky. Mír mezi demokratickými a nedemokratickými státy jako princip politického jednání je neudržitelnou iluzí a hazardem, za nějž se platí vysoká cena.

Konec uplynulých dvaceti let naší svobody dnes opět stojí na prahu temného období mezinárodně politické nezodpovědnosti, kdy nyní až nápadně nekompetentní vůdci velmocí a jejich vlády nevědí(v lepším případě), co činí. Náš osud nyní bohužel opět nezávisí jen na nás, ale hlavně na tom, zda a kdy tito vůdci přijdou k rozumu – nebo je vystřídají soudnější a schopnější. Do té doby se v České republice v zásadě vyplatí odvážné a statečné jednání občanské veřejnosti.

Miloslav BEDNÁŘ je místopředsedou Strany svobodných občanů

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodni-31