Josef Novotný: Bezpečnost především! Ale co svoboda v dopravě?

Josef Novotný: Bezpečnost především! Ale co svoboda v dopravě?

Článek se věnuje dopravním kolizím a rizikům plynoucí z inženýringu dopravy. Jaké řešení by mělo být nabídnuto, aby se zajistila bezpečnost bez ukrajování svobody. Lze maximalizovat jak svobodu, tak i bezpečnost v dopravě? Svoboda = anarchie? Bezpečnost = totalita?

Na konci července otřáslo společností nehoda policejního motorového člunu, který usmrtil plavce na jesenické přehradě nedaleko Chebu. Některé mediální zdroje uvádí, že plavec měl na sobě tmavý neopren a koupací čepici, takže nebyl vidět. Pro policisty, kteří jej přejeli, to musel být šok do konce života. Nechci být v jejich kůži. Obrázek rozcupovaného lidského těla vyděsí i otrlé.

Příběhy podobné tomuto jsem nezávisle na sobě slýchával od různých řidičů. Já sám jel metrem, které přejelo sebevražedného skokana. Řidič se zhroutil. Další osobní příběh. Jel jsem vlakem jako cestující směrem na Radotín. Na půl cesty u Velké Chuchle začal vlak prudce brzdit. Dál jsme již nejeli. Vlak přejel nejspíše bezdomovce, který se na trati potácel. Mašinfíra byl známý známého a také se prý zhroutil. Ani v jeho kůži nechci být.

Nedávno medializovaný případ přejetého dítěte na parkovišti havířovského supermarketu řidičem, který couval, byl taktéž velmi diskutovaný. Pro mě nelogické rozhodnutí Nejvyššího soudu ve mně zanechává otazníky. Ten řidič bude mít trauma do konce života za to, že někoho nechtěně neúmyslně zabil. Již to je pro něj velkým trestem a stigmatem. Nehledě na dodatečné tresty vynesené v jeho neprospěch. Nezávidím mu. A plošně generalizovat všechny české řidiče jako bezohledné je ubohé.

Polský řidič kamionu neuposlechl červeného světla na přejezdu u Studénky. Pendolino a náraz způsobily pohromu, jaké vídáme leda v dokumentárních filmech. Řidič kamionu kromě ztráty životů způsobil vlnu negativity na všechny poctivé a slušné řidiče kamionu. Možná dokonce vyvolal i lehký polský sentiment. Na smrti a zkáze se honily politické body nechutných rozměrů. Někteří fanatičtí anti-dopravní novináři a glosátoři nemohli na kamionové dopravě nechat nit suchou (Jan Lipold, Aktuálně.cz, „Je čas bránit se kamionům, vážně“). Komentátoři se předháněli v tom, kdo to zavinil a jaké jsou příčiny nebo důsledky. Jako kdyby všichni byli komisaři Drážní inspekce.

A co ve vzduchu? Amatérské drony: V Seattle, letošního července, nezkušený pilot způsobil nehodu, při které do stěny narazivší dron spadl na hlavu mladé ženy. Nebo letadla obecně. Jsou známé letecké nehody, které byly způsobeny kolizí dvou letadel. V drtivé většině případů šlo o lidskou chybu a neuposlechnutí pravidel provozu.

Řešení se nabízí

Přemýšlel jsem, co je v silách politiků, kteří mohou ovlivnit zvýšení bezpečnosti při maximalizaci svobody ve společnosti. Část ovšem leží na bedrech společnosti, lidí, jako takových. Nejdřív to druhé.

Co lidé sami?

Ohleduplnost a zodpovědnost. Mé jednání ovlivňuje druhé. Stejně tak jako doprava. Jezdím tak, jak chci, aby jezdili i ostatní. Beru ohled na začátečníky a vždy předpokládám riziko. Neexistuje korelace mezi zkušeností a mezi bezpečností. I zkušení piloti dopravních letadel konají chyby, které byly obtížně předpokládatelné.

Žít a nechat žít. Nevnucuj ostatním tvou vůlí preferovaný dopravní prostředek. A pokud si jej chceš pořídit a infrastrukturu k tomu, tak si to zaplať ze svého.

Prevence a vzdělání. Každá autoškola je jako příběh sám. Někdo měl instruktora jak z pohádky, někdo tam měl u zkoušky zívačku. A absolvovat autoškolu na Smíchově (Úroveň těžká) vs. autoškolu na malé dědině (Úroveň lehká) je také patrný rozdíl. Ale nekončí to jen autoškol. Rodiče přebírají zodpovědnost za své děti. Ne stát.

Politici nesmí zůstat pozadu.

Novelizace. Absolutní přednost pro chodce na přechodu znamenala jen jedno. Problém se nevyřešil a naopak prohloubil. Bodový systém také nevyřešil problém. Značka na každým metru také ne. 130 km/h také ne. Pokud podle dopravních autoritářů selhal liberalismus, tak prosím, v kterém bodě uspěl dopravní fašismus? Prosazoval bych ukončení nulové tolerance alkoholu za volantem, protože existuje něco jako zbytkový alkohol, na který doplácejí ti „slušní“ zatímco „hovadům“ je nějaká nulová tolerance i tak ukradena. 0,25 nebo 0,5 promile není podle mě problém vodky za volantem, když dovolíte.

Segregace dopravy. Vybavuje se mi obrázek letiště na Gibraltaru, jehož vzletová plocha leží na křižovatce s běžnou místních komunikací. Pokud existuje možnost, preferujme tunely, podjezdy, podchody. Přejezd přes koleje zvyšuje riziko selhání. Řidiče navíc deptá to čekání, které jsem zažil naposledy u Řevnic. Bylo to krásných kulatých 20 minut. Je to prosté, stejně jako chodci nemají co dělat na dálnici, tak nevím, co by mělo dělat auto na kolejích. Více tunelů a méně přejezdů tedy prosím!

Odluka. Současný stav, kdy hlavní český dopravce na železnici je ve stejných rukou, jako je Drážní inspekce, je nebezpečný! Existuje důvodné podezření, že DI nemusí být nezávislá. Je škoda, že v našem „papežštějším než papež“ státě, kdy Evropské komisi vyhovíme snad ve všem, tak požadavku na nezávislost DI nejdeme vstříc. Mým řešením je privatizace Českých drah a ČD Cargo a vytvoření přirozeného konkurenčního prostřední na tratích. SŽDC, DI a Drážní úřad by měl zůstat státní! Je vůbec s podivem, že doporučení DI dnes vůbec někdo promítá do reality.

Toto se týká také potenciálního vyšetřování leteckých nehod. Uvidíme, jestli si vůbec někdo koupí ten zbytek po zubožené ČSA.

Místní správa. Náměstci pro dopravu musí aktivně chtít nechat měřit hustotu a rychlost provozu na místních komunikacích. Musí jednat s ministerstvem dopravy o bezpečnostních rizicích a upozorňovat na problematická místa jako jsou přejezdy, nadbytečné značky nebo zbytečně zúžené komunikace. Tam, kde je intenzita (hustota krát rychlost) vysoká, je na místě urychleně stavět obchvaty.

Co můžou udělat dopravci a podnikatelé?

Společenská zodpovědnost. Před tím než se zhrozíte, tak chci podotknout, že je to zodpovědnost každé společnosti před očima svých klientů. Pokud má dopravce mizernou reputaci pro svou bezpečnost, tak v přirozeném konkurenčním prostředí odmítnu jím jezdit.

Nabízet kvalitu. Pokud stát dovolí jen vybranému (státnímu) dopravci přepravovat cestující, tak dopravce není pod tlakem konkurence pracovat na zvyšování kvality svých služeb. Dopravci bojují o své zákazníky různými způsoby a nabízí jim rozličné služby. Wi-fi zdarma, kompenzace za zpoždění, ale také „spotless record“ tedy čistý štít v bezpečnosti. Dobrovolně podstupují certifikací ISO 9000 nebo ISO 14000, aby svým zákazníkům dokázali, že o kvalitě jen neplácají.

Vyvíjet bezpečnostní normy. Existují různé mezinárodní dohody v dopravě, které byly vytvořeny na základě nejlepších praktik. Sami dopravci nebo výrobci dopravních prostředků se angažují ve vývoji. Existuje něco jako Kaizen, japonsky sebezlepšování. Nechme tedy výrobce dopravních prostředků, v tom, co již dávno společnost Toyota vymyslela a tím je neustálé sebezdokonalování za účelem nabídnout zákazníkům to nejlepší na trhu.

Jaké je mé poselství na závěr?

Musíme mít zdravou rovnováhu v dané regulaci, tak, aby byla jasná, srozumitelná, logická. Ptejme se alegoricky. Když se zakázalo konopí, vyřešilo to problém s jeho kouřením? Když se drogy dekriminalizovaly v Portugalsku, klesl počet drogově závislých.

Aby byla zajištěna bezpečnost v dopravě, tak není potřeba mít totalitní stát. I přes všechny zákazy, nákazy a příkazy vidíme, že přehnaná regulace nefunguje. Ani anarchie nefunguje, protože neexistuje. Existuje princip samoorganizace, což znamená, že společnost si najde cestu sama, aniž by brala ohled na nějaké příkazy.

Josef Novotný,
člen Svobodných a koordinátor pobočky Praha 12

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Interview ČT24 s moderátorem Danielem Takáčem mělo být zpovědí k projevu prezidenta Petra Pavla na valném shromáždění OSN, ve skutečnosti se ale proměnilo ve čtvrthodinový výslech, v němž moderátor opakovaně tlačil hosta k jednoslovným odpovědím. Libor Vondráček, předseda Svobodných a místopředseda sněmovního výboru pro evropské záležitosti, se do této hry nenechal vtáhnout. Na otázky odpovídal klidně, s právnickou přesností a s argumenty, které se v televizních debatách o bezpečnosti objevují jen zřídka.

Hned na úvod bez vytáčení potvrdil, že agresivita jakékoliv velmoci, včetně Ruska, je hrozbou pro bezpečnost, a to zejména pro menší státy, které velmocemi nejsou. Zároveň ale upozornil na věc, kterou si mnozí diváci jistě uvědomují také: v projevech světových lídrů zaznívá slovo válka mnohem častěji než slovo mír. Vondráček připomněl, že všechny války, včetně těch světových, nakonec skončily u jednacího stolu, a proto je potřeba o mír aktivně usilovat, nikoli neustále vyvolávat dojem, že České republice bezprostředně hrozí válka. To podle něj není pravda a strašení veřejnosti nikomu nepomáhá.

Když se ho moderátor zeptal, čím k ukončení války přispěl on sám, odpověděl věcně a bez nafukování vlastní role. Zahraniční politiku podle ústavy vede ministerstvo zahraničí a nejvyšší ústavní představitelé, poslanec na to mandát nemá. Jeho příspěvkem je snaha neeskalovat situaci, a to i ve veřejné komunikaci. Připomněl bývalou ministryni obrany Janu Černochovou, která po dopadu rakety na polské území začala na sociálních sítích psát téměř o třetí světové válce, a doporučil učit se spíše od rakouské diplomacie. Bezpečnost podle něj není soutěž o to, kdo se vyjádří první a bombastičtěji. Platí staré pravidlo: dvakrát měřit, jednou řezat.

K roli Číny, kterou prezident Pavel vyzval k pomoci s ukončením války, zaujal Vondráček střízlivý postoj. Přiznal, že konkrétní výsledky čínské snahy nevidí, ale dodal podstatnou věc: konkrétní výsledky nevidíme u nikoho, jediné, kdo o mírových jednáních alespoň otevřeně mluví, jsou Spojené státy. Možnou čínskou strategii viděl v tom, že nedodává zbraně žádné ze stran, a tím konflikt neeskaluje. K prezidentově větě, že čím je země mocnější, tím větší nese odpovědnost, doplnil přesnou právní logiku: odpovědnost nese v první řadě ten, kdo jedná. Za překročení ukrajinských hranic odpovídá Rusko, stejně jako za invazi do Iráku v roce 2003 bez mandátu Rady bezpečnosti odpovídala vláda Spojených států. Jde o konzistentní měřítko, které neuhýbá podle toho, o koho se jedná.

Tuto nestrannost prokázal i u Donalda Trumpa. Přestože přiznal, že s mnoha jeho větami souhlasí, výrok o tom, že někdo může někoho poslat do pekla, označil za špatný slovník, který na půdu OSN nepatří. K reformě OSN pak nabídl jasnou vizi: organizace vznikla po druhé světové válce proto, aby pečovala o mír, a to má zůstat jejím hlavním úkolem. Nemá rozšiřovat pravomoci o pandemické úmluvy WHO ani prosazovat zelené ideologie. Zároveň ale Vondráček realisticky upozornil, že větším ohrožením pro každodenní život Čechů je dnes centralismus Evropské unie, který má nad naším životem mnohem větší moc než OSN.

U otázky, zda zrušit právo veta stálých členů Rady bezpečnosti, ukázal, že uvažuje o krok dál. Formálně by šlo o škrtnutí pár slov, jak namítal moderátor, jenže prakticky by to mohlo vést k tomu, že Čína a navázané země BRICS z OSN odejdou a velmoci přestanou spolu mluvit úplně. OSN má cenu právě jako místo, kde se politici mohou setkávat, aniž by je někdo a priori z něčeho obviňoval. V této souvislosti připomněl pokrytectví kolem cest do Číny: zatímco Ursula von der Leyenová tam za posledních deset let byla asi pětkrát, česká delegace vyvolala doma poprask.

K NATO se Vondráček vyjádřil zcela jednoznačně. Pro něj je důležité, aby platily články čtyři a pět Severoatlantické smlouvy, a na přímou otázku odpověděl, že je připraven hlasovat pro vyslání českých vojáků na pomoc spojenci, pokud bude zjevné, že probíhá otevřený válečný konflikt. Kdyby někdo zaútočil na nás, také očekáváme, že nám spojenci přijdou na pomoc. Zároveň ale rozlišil skutečnou obranu od zneužívání článku pět a připomněl Afghánistán, kde čeští vojáci přišli o život, a dnešní režim tam rozhodně není lepší než ten předchozí. Jde o poučení z historie, nikoli o zpochybňování aliance.

Profesionalitu prokázal i ve chvíli, kdy mu moderátor předložil výrok slovenského premiéra Roberta Fica, že nechce, aby se Slovensko stalo součástí vojenského konfliktu kvůli nějakému článku pět. Místo aby se nechal vtáhnout do komentování citátu vytrženého z kontextu, Vondráček férově uvedl, že výrok neslyšel a nezná jeho kontext ani tón. Přesto dodal, že on sám by na Ficově místě volil jiná slova. Taková odpověď není vytáčením, ale projevem odpovědnosti politika, který nechce hodnotit cizí slova, dokud si je sám neověří.

Nejostřejší část rozhovoru se týkala hybridní války a důvěry v tajné služby. Vondráček uvedl, že Rusko vede hybridní válku proti NATO, což se dotýká i Česka, a že nejlepší obranou je pravdivá komunikace vlády. Na naléhání, zda bere za fakt vše, co řeknou tajné služby, odpověděl jako právník: nečiní tak automaticky a pro označení něčeho za fakt uplatňuje podobně přísná kritéria jako trestní řízení. Jako příklad uvedl útok na Nord Stream, kde se to, co se zpočátku prezentovalo přesvědčivě jako fakt, po letech vyšetřování ukázalo jinak. Připomněl, že pachatele lze stíhat i v nepřítomnosti, jak se to děje u válečných zločinců, a pokud jsou u Vrbětic jmenováni konkrétní lidé, mělo by to vést k soudnímu řízení, stejně jako tomu bylo po 11. září. Nejde o nedůvěru ke státu, ale o požadavek na právní stát.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31