Jedna z koncepcí mezinárodních vztahů, která vznikla koncem padesátých let v USA, vychází z analýzy kolektivního nevědomí, národních archetypů. Popisuje vzorce politického jednání států na základě pochopení ideálů, praktik a politické ‚mechaniky‘, vyrůstající z jejich historických zkušeností. „Implikují existenci intelektuálního vybavení – podobně jako funguje filtr nebo čočka – skrze které politikové vidí vnější svět. To prosívá přicházející informace a vytváří rámec pro kroky k prosazení národních cílů.“ (Foreign Policy in World Politics, 1958). Tento pohled na mezinárodní vztahy nám neřekne, co bychom měli udělat, ale dobře nám napoví, které politické projekty narážejí na ‚konstanty‘ národních archetypů a proto budou neúspěšné, zatímco jiné iniciativy se setkávají s ‚proměnnými‘ v národním nevědomí, tedy mohou vyústit do uzavření přijatelných a trvalých kompromisů.

Představitelé Evropské unie se pokoušejí vytunelovat pojem státu a suverenity, argumentují tím, že je to přežitek, že je to pojem zastaralý, neboť státy jsou navzájem propojeny, jako nikdy v historii. Je to stejná argumentace, které jsme čelili v době rozdělení Československa. Chce obejít základní principy právní teorie. V našem případě nějak nenápadně nahradit federaci konfederací, v případě Unie naopak nepozorovaně nahradit suverenitu členských států. Stále platí, že neexistuje kompromis – buď fungující federace, nebo spolupráce suverénních států. Lze s jistotou předpokládat, že by se budovatelé evropské integrace stali nejhorlivějšími zastánci suverenity, jakmile by ji EU získala.

Evropská integrace dospěla na hranici možností konfederativní spolupráce a naráží na konstanty národních archetypů. Není žádný důvod pochybovat, že by pokus o federalizaci v Evropě nebyl procesem stejně bolestivým, jako tomu bylo například v dějinách USA. Spíš naopak.

Někteří politikové šíří nepodloženou myšlenku, že mírové období v Evropě v době studené války nastalo v důsledku evropské integrace. Mír v Evropě je zásluhou Severoatlantické aliance. Padesát let studené války platily USA evropskou jadernou bezpečnost, ušetřené peníze sloužily západní Evropě k budování nevídaného blahobytu. K válce v Evropě skutečně nedošlo, avšak nebylo to kvůli utopickým představám o evropské integraci, ale v důsledku úplně jiné, zcela neevropské filosofie řešení konfliktů, kterou přineslo NATO.

V roce 1990 konflikty v bývalé Jugoslávii Evropu překvapily. C. G. Jung však kdysi varoval: „Celý národ nikdy nereaguje jako normální moderní jedinec, ale vždy jako primitivní skupinová bytost. … Člověk ve skupině je vždycky nerozumný, nezodpovědný, emocionální, zmatený a nespolehlivý. Zločiny, které by jedinec nikdy nestrpěl, volně páše skupinová bytost.“ První pokus Evropských společenství řešit bezpečnostní otázky na Balkáně v rámci své filosofie (Vance-Owenův mírový plán) jen prohloubil utrpení a krveprolití v Bosně. Teprve radikální zásah NATO pod vedením USA prosadil Daytonské dohody, sjednané v úplně jiné filosofii, a vraždění v Bosně během čtrnácti dnů ukončil.

Zpochybňovat suverenitu není jen politická chyba, která může mít hrozivé následky pro celý svět. Jung dokazuje, že v politice převažuje psychologie. Stát je zrcadlovým obrazem nevědomých psychických sil každého národa. Zkušenostmi v Evropě vznikly hranice a státy, aby zabránily přímým střetům sil, které Jung popisuje takto: „Národy jako největší organizované skupiny jsou z psychologického hlediska nešikovné, hloupé a amorální obludy podobné obrovským ještěrům s neuvěřitelně malým mozkem. Jsou nepřístupné rozumným argumentům, jsou sugestibilní jako hysteričtí pacienti, jsou dětinské a náladové, bezmocné oběti svých emocí. Naletí na každý švindl, kterému se říká slogan, jsou v ohromující míře hloupé, žravé, bezohledné a slepě násilnické jako náhle probuzený nosorožec. Perservují na každém nesmyslu, na každé emoci a křivdě, na každém předsudku, vzpírají se každé psychologické úvaze, chytí se na nejlevnější a nejprůhlednější trik. Většinu času tráví ve snech a primitivních iluzích, což jsou obvyklé ohlávky –ismů. Pokud se nerušeně popásají na otevřeném prostranství, jsou ospalé a neškodné. Jakmile jim ale dochází potrava, začínají migrovat a stahovat se k sousednímu území, uchylují se k násilí. Nelze je přesvědčit, že lidské bytosti v průběhu tisíciletí vyvinuly lepší metody a že jednotliví lidé věří v rozum a inteligenci.“ Evropský systém ‚vyvažování‘ od Vídeňského kongresu umožňoval ostatním státům spojit se v případech, kdy ‚obludné‘ emoce ovládly jeden stát, který chtěl narušit suverenitu druhého státu.

Jung popisuje negativní průvodní jevy, které se objevují i v opravdu demokratických státech, založených na principu dělby moci: „I skupinová bytost si všimne, že v demokracii narážíte na pozoruhodně neinteligentní omezení svobody, které ukládá každému svobodnému a svéprávnému občanovi neviditelná, zcela legendární bytost zvaná Stát.“ Kam nás přivede zrušení ochranného pojmu svrchovanosti státu a vypuštění prehistorických ještěrů a oblud lidského nevědomí v Evropské unii, která dlouhodobě dělbu a rovnováhu moci nerespektuje? Zbytečného omezování svobody v důsledku regulací EU si musel všimnout již každý.

Přesto mnoho lidí stále ještě věří utopickým představám o integrované Evropě a věčném míru, aniž by zkoumali, zda takový projekt disponuje potřebnými morálními kvalitami a politickými zkušenostmi. Jak udržet pohromadě zraněné nevědomí velkých evropských národů, které kdysi byly velmocemi a náhle se ocitají na okraji světového dění? Nedokáže-li to národní politický systém, nemůže to tím spíše dokázat ani nevyvážený mocenský systém EU.

Pocit křivdy je nejčastějším důvodem agrese. Evropské mocnosti chtějí na poslední chvíli vzkřísit svou dávnou slávu uskutečněním po staletí trvajícího snu: podmanit si malé suverénní evropské státy a na nich postavit vysněnou mocnou říši.

C. G. Jung v roce 1936 psal o podobně utopických představách: „Svět tehdy (před první světovou válkou) prosperoval, člověk věřil tomu, co viděly jeho oči a slyšely uši tomu, co musel říkat filosofický positivismus. Navzdory historické evidenci se pouhá racionální možnost velké války zdála být zavádějící a umělou noční můrou, ničím víc než strašákem, kterým se zaklínali politikové a novináři, když neměli, o čem by jiném mluvili. Lidé byli naprosto přesvědčeni, že mezinárodní finanční a obchodně průmyslové vztahy jsou vzájemně provázané tak pevně, že vylučují pouhou možnost války. … Vypadalo to téměř, jakoby člověk a jeho ideály se už měly zmocnit země a vládnout jí moudře ve prospěch všech národů.“ Skoro, jako bychom slyšeli ozvěnu hlasů dnešních budovatelů z Bruselu. Žijeme ve stejných iluzích, které ovládaly Evropu v dobách secese.

Jung velmi dobře ukazuje, že příčinou války nebyly jen chyby politiků, ale především selhání morálních hodnot pod tlakem probouzejících se prehistorických oblud zakletých v lidské psychice. „Lidstvu se pomalu rozbřesklo, že se chytlo do jedné z nejhorších morálních krizí, jakou kdy poznalo.“

Podřeknutí francouzského presidenta Nikolaje Sarkozyho o odsunu francouzských automobilek z Čech [1], které ostatní evropští budovatelé tak blahosklonně bagatelizují, je náhledem do nevědomé sféry francouzské politiky. Ukazuje, že pojem jednotného evropského trhu byl jen přechodnou záležitostí, která měla své místo, dokud západoevropský průmysl potřeboval nové trhy a levné pracovní síly. Že všechny principy jednotného svobodného trhu budou odvolány, když to velké státy potřebují. Stejně jako maastrichtská kriteria musí respektovat jen malé státy, ale po velké platit nemusí. Stejně jako respekt k rozhodnutí v referendu smí pro sebe vyžadovat velká Francie, ale nesmí jej požadovat malé Irsko.

První i druhá světová válka nám daly zásadní poučení: velké státy v Evropě nejsou schopny morálně ovládnout síly svého kolektivního nevědomí, a proto nesmí zajišťovat evropský mír. Jedinou ochranou je zvonit na poplach, jakmile kdokoli poruší principy rovnoprávnosti v jednání s kterýmkoli jiným suverénním státem. Bude-li oslabena suverenita, budeme muset opakovat bolestný tisíciletý vývoj evropské politiky, který dospěl po mnoha omylech k požadavku posvátné úcty k suverenitě státu a k požadavku rovnoprávného postavení států.

Finanční krize, která přechází do hospodářské recese, ukazuje, že prehistorické obludy kolektivního nevědomí se opět probouzejí. Výrok francouzského presidenta odhalil nepravdivost iluzí o altruismu velkých států a ukázal, že jsou zcela oprávněné obavy z Lisabonské smlouvy, která má dát Francii a Německu ‚trvalou vedoucí úlohu‘ v řízení Evropy.

Francouzský president možná svým výrokem nechtěně vstoupil do evropských dějin jako ten, kdo odstartoval novou ‚epochu evropské desintegrace‘, která ukáže, že současný pokus o integraci Evropy byl jen další slepou uličkou v dějinách pokusů o vytvoření evropského impéria.

Společným hlavním úkolem nyní musí být nedopustit, aby se obludy národního nevědomí vymanily z politických struktur suverénních států. Rozleptávání těchto systémů Lisabonskou smlouvou je hra s ohněm, kterou si nyní nemůžeme dovolit. V roce 1936 píše Jung: „Obávám se, že v dnešní kontinentální Evropě už stěží jde o to, zda budeme mít více nebo méně svobody. Věci zašly ve skutečnosti tak daleko, že brzy i sám problém svobody bude zastaralý. Teď jde spíše o to ‚být či nebýt‘.“  Doufejme, že ještě nejsme tak daleko.

[1]„Když se postaví továrna v Indii, aby se auta značky Renault prodávala Indům, to je ospravedlnitelné. Ale aby se postavila továrna určité automobilky v České republice a aby se prodávala její auta ve Francii, to už je neospravedlnitelné,“ prohlásil 5.2.2009 v televizním vysílání Nikolaj Sarkozy.